Ještěrka italská

Výskyt
Rozsáhlý areál výskytu tohoto druhu zabírá celou Itálii, víceméně celé pobřeží Chorvatska, Slovinsko, obývá řadu ostrovů a ostrůvků mezi Jaderským mořem a Korsikou i Sardinií, kde se rovněž vyskytuje. Najdeme ji na severním pobřeží Afriky i ve Španělsku a na Menorce, stejně jako na ostrově If u Marseille. Dnes již pravděpodobně nikdo nezjistí, kde je původní a kam byla zavlečena s lodní dopravou. Z řady zhruba 40 poddruhů a barevných odchylek můžeme jmenovat alespoň P. s. campestris z Korsiky, Itálie a Chorvatska či P. s. cetti ze Sardinie, Menorky a Korsiky.

Žije podél cest, v hromadách kamení, v zídkách oddělujících jednotlivé pozemky, ale také v zahradách a parcích. V chorvatském Zadaru se jich velké množství prohánělo v záhonech květin a na pískem sypaných pěšinách v parku středomořské vegetace přímo v centru města. A musím říci, že zde byly tyto ještěrky natolik zvyklé na lidskou přítomnost, že nebyl problém je pozorovat ze vzdálenosti i pouhého půl metru.
Jinak jde o zvířata velmi rychlá a poměrně plachá a ulovit je v přírodě lze prakticky jen po ránu, kdy ještě ztuhlé hledají první paprsky ranního slunce, aby se mohly vyhřát. Během dne pak již není možné překročit útěkovou vzdálenost a přiblížit se byť jen na délku loveckého prutu.

Podle údajů z literatury se vyskytují až do nadmořské výšky 1800 m, já sám jsem je však lovil pouze při pobřeží.

Popis
Jde o štíhlou ještěrku dorůstající celkové délky asi 20 cm, z čehož na hlavu a tělo připadá asi 7 cm.Ve zbarvení je značně variabilní, základní barvou je většinou světle hnědá s ozdobou podélných zelených a tmavě hnědých až černých pruhů. Ty se však mohou rozpadat až do mramorování, případně slévat do velkých nepravidelných ploten olivové, zelené či šedohnědé barvy. Novorozená mláďata jsou podélně světle a tmavě pruhovaná.

Chov
Pro jejich chov jsem používal terária rozměrů 80×45×40 cm a 160×45×40 cm, jejichž dno pokrýval písek a různě přes sebe položené kameny, které poskytovaly dostatečné množství úkrytů. Zářivkové osvětlení je podmínkou, výhodný je i podíl světla s UV, např. žárovka Day Glo Neodymium. Denní teploty 25–28 °C s možností vyhřátí na 35–40 °C, noční pokles na 18–22 °C s večerním porosením.

Jako potravu předkládáme hmyz vhodné velikosti, ponejvíce moučné červy a cvrčky.
Bohužel, ať už je velikost nádrže jakákoliv, je možné v ní chovat pouze jednoho samce a jednu i více samiček. I ty si však vytvářejí společenské postavení a dominantní samice pak neváhá „naklovcovat“ těm podřízeným. Samec se však páří se všemi samičkami bez rozdílu a ty snášejí v pravidelně se opakujících snůškách vždy po 3–4 vejcích. Vyhledávají pro ně vlhčené místo někde v koutě terária nebo pod napájecí miskou a na snůšku pak navrší vyšší vrstvu substrátu, který shrabou z okolí. Vejce je nutné přemístit do inkubátoru nebo do plastové krabičky s podkladem vlhkého písku. Já sám jsem z nedostatku místa přechovával vejce v plastových krabičkách od Ramy, s pískem na dně a s několika drobnými otvory ve víčku, v ubikaci rodičů. Mláďata se z vajíček líhla za 60–65 dnů (podle údajů z literatury i za 82 dnů) a byla velmi žravá. Předkládal jsem jim drobné cvrčky poprášené vitamino-minerální směsí. Ještěřičky velmi rychle rostou, záhy spolu bojují o životní prostor a s každým svlékáním se zbarvením víc a víc přibližují dospělým.
Co se inkubace a vůbec odchovu týká, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že tyto ještěrky jsou v teráriu hotovými nezmary. Samičky snáší během sezóny každý měsíc a vejce, pokud mají trochu přiměřenou vlhkost a teplotu v rozmezí 22–30 °C, přežijí v podstatě cokoliv. Převážel jsem jednu z plastových krabiček s vejci na vzdálenost 100 km a to tak neopatrně, že se vajíčka rozházela, změnila polohu i orientaci, posléze byla zvlhčena kapičkami vody padajícími z víčka, znovu přehrabána prvními líhnoucími se ještěrkami. Přesto se ze všech těchto 14 vajec, pocházejících z různých snůšek, vylíhla zdravá mláďata.

Podle mého soudu by se tento druh hodil jako ideální pro produkci krmných plazů pro potravní specialisty, např. pro hady rodu Macroprotodon apod. I já jsem měl mláďat tolik, že jsem byl nucen jejich počet snižovat zkrmováním sklípkanům. Bohužel tato okolnost, spolu s nižší chovatelskou atraktivitou, vede k tomu, že odchovy jsou víceméně neprodejné, což je jistě škoda. Vždyť jde o zvířata zajímavá, která se hodí jak pro začínající, tak i pokročilé chovatele.

Literatura: Cerha V., Kocián M.: Scinkové, varani a ještěrky, Polaris 1999,
Rogner M.: Echsen 2, Stuttgart 1992,
 

text a foto: Vladimír Cerha