Vše o gupkách - část 1.

Obsah
  1. “Ryby které odvál čas”
  2. Nejstarší tradice šlechtění pochází ze staré Číny
  3. Původ na ostrovech Malých Antil
  4. Rybky dovezl do Evropy Gunter Tischman z Berlína
  5. Mé zkušenosti
  6. K problematice se vrací i N. Dokoupil v článku
  7. První výstava gupek

“Ryby které odvál čas”

V AT 12/96 v článku “Ryby které odvál čas” uvažuje přítel a kolega Ivan Petrovický o budoucnosti pěstíren v tržních podmínkách. Jeho chmurné úvahy sdílím, pokud se týkají komerčního zaměření. Produkce akvarijních ryb využívá státem (tedy ostatními daňovými poplatníky) dotovaných cen vody, elektřiny, tepla, mnohdy i plynu či nájmu. To naše ryby v zahraničí zlevňuje a nepochybuji, že nápravu těchto deformací přežijí jen dobře vedené pěstírny. Ale cesty jak pokračovat v naší akvaristické tradici budou nalezeny. Pravděpodobný je odklon od komerce a zvýšený zájem o šlechtění ryb a pořádání výstavních soutěží.

Nejstarší tradice šlechtění pochází ze staré Číny

Připomeňme, že nejstarší tradici šlechtění mají závojnatky. První zprávy pocházejí již ze staré Číny. Zde byla šlechtěna do mnoha tvarových a barevných forem zlatá aberace karasa stříbřitého (Carassius auratus). V té době byly závojnatky chovány především v různých bazénech a mísách. Proto byly cílevědomě vybírány hlavně ty formy, které vynikly při pohledu shora, proto zdvojená na plocho položená ocasní ploutev, proto “bublioko” a “lví hlavy”. Dosažení takového cíle je krásným příkladem houževnatosti mnoha generací akvaristů. Jinými takovými rybami, rovněž asijského původu a tradic je KOI kapr vhodný pro zahradní bazénky tradičních japonských zahrad nebo bety. Ale vznikají standardy i dalších rybek chovaných v mnoha formách, kupř. populárních skalárek z rodu Pterophylum.

Počátkem padesátých let vstupuje do popředí šlechtění živorodek z čeledi Poecilidae původem ze střední a Jižní Ameriky. Především je to Poecilia reticulata (Peters 1859), oblíbená a známá jako paví očko či gupka. Variabilnost barev a ploutví je zcela mimořádná a v tomto směru předčí rybky všechny druhy chované v zajetí. Tato proměnlivost a množství lokálních populací jsou vlastnosti výhodné a potřebné pro cílevědomé chovy a šlechtění. Často uváděná a tradovaná nenáročnost byla důvodná u prvých generací chovaných v zajetí. Toto vědomí houževnatě přežívá, i když u dnešních šlechtěných populací o tom nemůže být řeč. Rybky jsou velmi náročné a snadno podléhají mnoha nemocem. Pokud mají dobře vypadat vyžadují značnou pozornost. Pěkné gupky proto představují vrcholný chovatelský výkon.

Původ na ostrovech Malých Antil

Centrem původního výskytu jsou zejména ostrovy Malých Antil -- Trinidad, Barbados, Tobago a řada dalších v karibském moři a přiléhající pobřežní část jihoamerické pevniny Venezuela, Guayana, Brazilie. V boji proti komárům se osvědčila nejen živorodka komáří (Gambusia afinis), ale i gupka. Lidé jí vysazovali na mnoha místech světa. Areál dnešního rozšíření je proto obrovský a zahrnuje jižní státy USA až po Virginii, Afriku, Indii, Jávu, dokonce i jih Evropy, Itálii, Španělsko. Tam všude rybka zdomácněla, rozšířila se a vytvořila lokální rasy. I zde byly rybky loveny pro akvária.

Samci z Trinidadu se vyznačují ostře ohraničenými přechody červené, žluté a zelené barvy a typickou tmavě modrou až černou skvrnou v dolní části břicha. Právě tato skvrna dala rybám lidový název paví očko. U populací z Venezuely převládá typický zelený lesk na bocích samců a tvar ocasních ploutví, které mají prodloužené a žlutě zbarvené krajní paprsky. Z těchto populací byly vyšlechtěny mečikaté formy a není proto překvapením, že právě u nich jsou často svítivě zelené boky tzv. Vídeňský smaragd. Gupky které volně žijí na Floridě mají charakteristické měděné zbarvení. Africké rasy mají být podle literatury větší, mají mít neostré “rozpité” přechody barev a usuzuje se, že jsou předky dlouhoploutvých forem.

Rybky dovezl do Evropy Gunter Tischman z Berlína

Rybky z Trinidadu a Venezuely odchytil a dovezl před několika lety do Evropy milovník gupek p. Gunter Tischman z Berlína. Od něho jsem je získal a předal dalším zájemcům. Bohužel se tyto zajímavé doklady přírodních forem neudržely. Víme ale, jak původní populace vypadají a ti starší si je mohli připomenout. Z našich členů dovezl ryby v r. 2000 z původní domoviny z Venezuely RNDr. Roman Slaboch. Uvádí, že ryby žijí i ve značně znečištěné vodě.

Gupky v přírodních podmínkách jsem měl možnost pozorovat na Kubě, tedy v oblasti blízké jejich přírodnímu výskytu, v Keni a také v jižních státech východu USA. Jejich velká množství jsem pozoroval zvláště v Jižní Karolině. Tam se rybky pohybovaly ve volné vodě v hejnech o mnoha tisících jedinců. Hejna nejsou nijak přísně uspořádána, ale vedou je velké samice, následují menší samice, samci a odrostlejší potěr. Zcela malý potěr se zdržoval v rostlinách u břehu. V Keni to bylo poněkud jinak, tam rybky žily v rybníčku o rozměrech pouhých několika desítek metrů. S podivem jsem pozoroval jakému obrovskému predačnímu tlaku byly vystaveny. Není mi jasné proč nebyly zcela vyžrány četnými až 30 cm velkými cichlidami (patrně rod Tilapia). Snad vzhledem k velkému výskytu dravců vytvářely hejna jen potěry a to v blízkosti pobřezní vegetace nebo přímo v ní. Pozoroval jsem, že jednotlivé ryby neohroženě plavou i ve volné vodě v bezprostřední blízkosti celého hejna cichlid a nemám přesné vysvětlení, proč ty se chovají nevšímavě. Patrně jen málo útoků je úspěšných a tak energie kterou dravec vynaloží na neúspěšné útoky nevyváží “energetický zisk” z úspěšného lovu.

Mé zkušenosti

V únoru 97 se mi podařilo odchytit a dovézt dvě africké rasy z Keni. Jednu z okolí Mombasy, z místa zvaného Silver beach, druhou z Taita Hills z blízkosti národního parku Tsavo. Tradovaný vzhled afrických populací nepotrvzují. Zde je třeba poznamenat, že rybky vysazené lidmi mohou mít určitou míru šlechtění a být pouze zdivočelé, že rasy z východního pobřeží mohou být zcela jiné než západoafrické. Velikostí jsou gupky poměrně malé, tak jako z původní karibské domoviny a nesou znaky jak ras z Trinidadu, tak z Venezuely. Obě formy jsou jen málo rozdílné, u rybek z Mombasy převažuje na bocích samců červená barva, rybky z Taita hills jsou více do modra. Obě formy mají charakteristickou tmavou skvrnu v oblasti břicha a žlutě zbarvené krajní paprsky ocasní ploutve, tedy jakýsi náznak mečíků.

Variabilnost předurčuje gupky i k tomu, aby se staly studijním objektem chování a změn, kterými druh prochází v zajetí. Této otázce se věnovala řada zejména amerických ichtyologů a já se pokusil s touto problematikou seznámit čtenáře AT v článku Barevnost gupek - AT č. 4 ročník 1988. Zde uvedu pouze zajímavý závěr. Domestikované, akvarijní populace gupek zbavené predačního tlaku a dostatečně krmeny, se vyvíjely směrem k barevným a dlouhoploutvým formám nejen cíleným výběrem, ale i vlivem přirozené, geneticky dané preference, kterou samice poskytuje budoucímu otci svého potomstva.

K problematice se vrací i N. Dokoupil v článku

K problematice se vrací i N. Dokoupil v článku: Podľa čoho si samičky gupiek vyberajú samčekov? - AT č. 11/93. Uvádí i další pozorování americké ichtyoložky Kodric-Brownové z let 89 a90 a fotografiemi dokumentuje posun genetického základu gupek odchycených v Ekvádoru v r. 91. K tomu poznámku: Není možné tvrdit, že všechny sledované generace měly shodnou potravu, zejména obsahem karotenů. Sledoval to snad někdo v přírodních podmínkách, aby v zajetí zabezpečil stejné složení potravy? Pokud by autor vybral k fotografování “průměrně barevného” samečka každé generace, (a tím vyloučil obrovskou variabilnost rybek), jsou doložené změny přesvědčivé. Mám ale také pochybnost o možnostech objektivně (statisticky) vyhodnotit zbarvení rybek a také pochybuji, zda jsou dvouletá pozorování dostatečná. Ve svém článku z r. 88 jsem měl na mysli spíše vývojový trend desítek let, vždyť se můžeme opřít o vývoj za téměř 100 let domestikace. Jsem ale rád, že se těmto vztahům věnoval další autor a potvrdil přirozený trend vývoje k barevnosti, na který jsem upozornil.

První výstava gupek

Přirozeně, že v akvarijních chovech gupek byly k rozmnožování vybíráni nejsilnější a nejbarevnější jedinci. Když se objevily jedinci s větší “závojovou” ploutví, dostávaly také přednost. První výstava gupek, kde chovatelé hodnotili a srovnávali své ryby počtem, velikostí a rozložením skvrn, byla výstava v květnu 1935 v Praze. První dlouhoploutvé gupky předvedl americký chovatel Paul Hannel na výstavě v Hamburku r. 1954. Proto také byly z počátku zvány Hannel- guppy. Toto spíše intuitivní šlechtění dostalo s vytvořením standardů řád. Prvé standardy vznikly v USA a později v r. 1981 byly s určitými změnami převzaty i v Evropě. Připomeňme zde paní Jungovou, původně Američanku, provdanou do Rakouska.

pokračování příště

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Další články z tohoto seriálu

Vše o gupkách - část 1. (31.12.2009)

Vše o gupkách - část 2. (31.12.2009)

Autor textu Ing. Ivan Krouský

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře