Tlamovec žlutoocasý Pseudotropheus sp. „acei“

Tlamovec žlutoocasý je typická endemická cichlida, obývající skalnatopísčité pobřeží afrického jezera Malawi. Čeští akvaristé se s tímto tlamovcem měli možnost setkat už před víc jak 20 lety, neboť k nám byl dovážen a úspěšně rozmnožován už v osmdesátých letech 20. století. V českých akváriích se však z nepochopitelných důvodů nikdy příliš neprosadil. Možná i díky neustávajícím importům stále nových druhů afrických endemitů byly tyto krásné a nenáročné cichlidy tak trochu pozapomenuty, o čemž svědčí i minimum informací o této rybě v odborné literatuře. Tento článek by měl proto napomoci tomu, aby se především mladí chovatelé s tlamovcem žlutoocasým seznámili a přestali ho považovat za novinku, jak se dnes často stává.

Výskyt tlamovce žlutoocasého je omezen na pouhé tři známé, od sebe oddělené lokality severozápadního břehu jezera Malawi. Na každé z těchto lokalit vytváří trochu jinou formu, lišící se od sebe především svým zbarvením. V ČR je s největší pravděpodobností chována forma z lokality Nkhata Bay, která se svým vzhledem asi nejvíce blíží divoké populaci z této oblasti. Samci i samice této formy mají jednolitou sytě modrou až modrofialovou barvu těla, s tím, že pysky a skřele mají silný kovový lesk. Ve špatných podmínkách, nebo když je ryba nemocná, mění se její zbarvení spíš na modrošedou až hnědošedou, s vystupujícími tmavými příčnými pruhy na bocích. Náznak tohoto pruhování lze ale pozorovat i u vzrušených samců v době tření. Ocasní a částečně i hřbetní ploutev je zlatožlutá s bílými paprsky, které v přímém slunečním světle či při záblesku fotoaparátu modře zazáří. Téměř všechny ploutve kromě průhledných prsních, jsou více či méně bíle lemovány. Jikrnná skvrna na řitní ploutvi je obvykle patrná u obou pohlaví, snad jen samci jí mají o něco větší a kontrastnější. Některým samicím může jikrnná skvrna dokonce úplně chybět. Pohlavní dimorfismus není u této formy příliš zřetelný, i když při troše zkušeností a pozorovacího talentu není určení pohlaví pro chovatele nijak obtížné. Obě pohlaví mají prakticky shodné zbarvení. Samice však bývají plnější v bříšku a jsou v dospělosti celkově menší (10–11 cm), na rozdíl od 12–14 centimetrových samců. Samci mají navíc oproti samicím víc zašpičatělou hřbetní a řitní ploutev.

Tyto ryby se nejlépe cítí u písčitých a skalnatopísčitých pobřeží, volné hluboké vodě se většinou vyhýbají, ač se jedná o velmi rychlé a hbité plavce. Přesto je někdy v hlubší vodě můžeme zastihnout, ovšem pouze v těsné blízkosti naplavených větví a stromů, v jejichž zázemí se cítí bezpečně. Pseudotropheus sp. acei je cichlida s typickým skupinovým instinktem, miluje společnost a tak jí ani v přírodě skoro nikdy neuvidíme plavat osamoceně. Zdržuje se v menších či větších skupinkách, a proto je nutné i v akváriu chovat alespoň 5–6 jedinců, nejlépe ve společnosti jiných malawijských tlamovců. V opačném případě při malém zarybnění jsou tlamovci žlutoocasí velmi plaší, trvale vystresovaní a většinu času tráví schováni v úkrytu, takže je v akváriu téměř nezahlédneme. Na rozdíl od ostatních zástupců rodu Pseudotropheus jsou tyto ryby velice mírné a prakticky bezkonfliktní, a to jak na příslušníky ostatních druhů ryb, tak i mezi sebou v rámci druhu. Mají velmi dobře propracované signály podřízenosti. To znamená, že prohnutím těla do oblouku a nastavením břicha se současnými třepotavými pohyby, dokáže slabší jedinec téměř stoprocentně utlumit případnou agresi silnější či dominantní ryby. Ve skupině proto nedochází ani ke zraněním, ani k terorizování slabších jedinců silnějšími.

V přírodě se dospělé ryby živí především různými vodními larvami a náletovým hmyzem, pro zpestření jídelníčku občas okusují řasu z kamenů a obrostlých pobřežních skal. V akváriu jsou zcela nevybíravé a ochotně přijímají veškerou nabídnutou potravu – ať už živou, suchou nebo umělou. Někteří autoři píší o jisté rezervovanosti k čistě rostlinné stravě např. špenátu (Rose, AT 1/1993), s čímž se rozhodně nemohu ztotožnit. Naopak, moji tlamovci žlutoocasí s chutí žerou jak špenát, tak i spařené listy hlávkového salátu a s gustem si pochutnávají na měkkém vnitřku salátové okurky. Velmi si také oblíbili kousky naškrábaného banánu, kterého se dokáží nacpat téměř k prasknutí. Kromě speciálních granulí pro cichlidy podávám svým rybám také Tetra Min, Lon a ostatní vločková krmiva, z živočišné potravy pak koretry, komáří či pakomáří larvy a příležitostně i mražené nítěnky.

Tlamovci žlutoocasí jsou na ryby rodu Pseudotropheus obdivuhodně plodní. Samice může v tlamce nosit 60–100, podle některých neověřených zdrojů údajně až 150 mláďat. Průměrný počet jiker však zřídkakdy překročí 60–70 ks, což je asi nejoptimálnější množství. Příliš velký počet vykuleného plůdku sebou totiž přináší reálné nebezpečí různých tělesných deformací, protože v hrdelním vaku samice je tolika mláďatům jednoduše těsno. Tření se odehrává v mělkých jamkách v písku, mezi skalními puklinami nebo jen nad plochým kamenem, za třepotavých pohybů imponujícího samce. Oplozené jikry samice ihned sbírá a ukládá ve svém vaku, kde je okysličuje a mechanicky čistí od cizorodých částic, čímž předchází jejich zaplísnění. Jikry a potěr samice v tlamce opatruje asi 14–20 dní. Tato doba je přímo závislá na teplotě vody, s vyšší teplotou totiž probíhá vývoj jiker i plůdku rychleji a doba péče se tak zkracuje. Po opuštění tlamky se potěr ihned hladově shání po potravě a ochotně přijímá prakticky jakékoliv nabídnuté krmivo přiměřené velikosti. Při vydatném krmení mladé rybky velmi rychle rostou a brzy se začínají podobat svým rodičům.

Vzhledem ke své velikosti a aktivnímu způsobu života vyžadují tyto cichlidy poměrně velké akvárium s výkonnou filtrací, ostatně tak jako všichni tlamovci afrických jezer. Mají rády skalnatý a hodně členitý terén s mnoha úkryty, doplněný písčitým dnem a několika kořeny. Akvárium je možné osadit i tuholistými rostlinami, které tyto ryby při dostatečném přísunu rostlinné potravy obvykle nechávají na pokoji. Jejich atraktivní modř vynikne spíš na tmavším pozadí, které navíc dokáže akváriu opticky dodat „hloubku“. Tmavé pozadí však rozhodně není podmínkou, záleží tedy na vkusu každého chovatele jak se s interiérem své nádrže vypořádá. Starou vodu vyměňuji za čerstvou pravidelně, vždy při odkalování detritu a to jednou týdně přibližně jednu třetinu objemu akvária. Ve staré vodě se totiž ryby necítí moc dobře, ztrácejí své zářivě modré zbarvení a zvyšuje se také jejich agresivita. Na výměnu používám čerstvou neodstátou vodu přímo z vodovodního řadu a to pouze s minimálními úpravami. Na každých 10 litrů vody přidávám jednu zarovnanou kávovou lžičku hydrogenuhličitanu sodného (jedlá soda) a stejnou lžičku potravinářské mořské soli.

Pseudotropheus sp. acei je ryba, kterou lze téměř bez výhrad doporučit všem začínajícím cichlidářům, v žádném případě to však neznamená, že by nemohla být ozdobou také v akváriích zkušenějších chovatelů. Díky své nenáročnosti, atraktivnímu modrému zbarvení a stylu plavání, které někdy připomíná pohyby korálových rybek – klaunů, by tito tlamovci neměli chybět v žádné biotopní nádrži určené pro malawijské cichlidy. I malé hejno těchto úžasných čilých ryb totiž dokáže celé akvárium neuvěřitelně oživit, takže je stále na co koukat.

Literatura: Martin Rose, Akvárium terárium 1/1993

text a foto: Richard Horčic