Na návštěvě u klaunů

Mezi klaunem a sasankou je pevný svazek. Sasanka klauna chrání a ten se za odměnu stará o čištění nečistost z jejího středu a mezi chapadly. Klaun se také živí malými organismy a zbytky, které mu upadnou, se stávají potravou sasanky. Zároveň svým pohybem přivádí sasance neustále okysličenou vodu. Klauni jsou velice teritoriální, žijí na prostoru asi metr kolem sasanky, neustále ji brání, jak proti jedincům vlastního druhu, kteří by je mohli vystrnadit, tak i proti několikanásobně větším rybám, jako jsou kanici, nebo proti klipkám (některé se živí okusováním ramen sasanky). Agresivní klaun tak ještě zvýší nebezpečnost sasanky a okolní ryby se brzy naučí tomuto místu vyhýbat. Opuštění sasanky je pro klauny velkým nebezpečím a protože se třou vícekrát do roka a museli by při hledání partnera opouštět sasanku příliš často, je pro ně výhodné žít v páru. Mezi „manželi“ panuje naprostá věrnost, samec i samička odhánějí ostatní jedince svého druhu. Dokáží se poznat navzájem a je pravděpodobné, že mezi nejvýznamnější rozlišovací rys patří bílý pruh na hlavě. Každý klaun má odlišnou kresbu, pruh může být různě široký, mít odlišný odstín. Záleží také na tom, jak se pruhy na obou stranách hlavy stýkají. Hans W. Fricke dokonce zjistil, že tento pruh se stárnutím zužuje. Dále také ve svých pokusech zjistil, že klaun je schopen si zapamatovat více jedinců, paměť však není nekonečná. Pokud partnery od sebe na delší dobu oddělíme, osamocený jedinec je ochoten přijmout nového partnera. Zpočátku ho odhání, ale nakonec vytvoří nový pár. Neobjeví-li se však žádný nový nápadník, je samička schopná rozeznat svého partnera i po měsíčním odloučení.

Klauni mají zvláštní hierarchii. Největší rybou z páru nebo klanu klaunů je vždy samička, která změnila pohlaví a vyrostla z bývalého dominantního samce. Vedle dominantního samce je v klanu několik nedospělých samečků. Ti čekají na příležitost, aby mohli osídlit vlastní sasanku nebo na smrt jednoho klauna z dominantního páru. Agresivita dominantního samce je největší vůči samci ve skupině hned pod ním, ten je agresivní na dalšího co je po něm a tak dále. Agresivita se přenáší podle stejného principu až k poslednímu samečkovi. Navíc největší samec zabraňuje ostatním, aby pohlavně dospěli a pářili se se samičkou. Pohlavně aktivní je tak pouze vůdčí pár. Nejedná se tedy o samičí harém, jak by se dalo předpokládat, ale o monogamii podmíněnou podřízeností. Tento systém hierarchie je velmi efektivní, zajišťuje rychlé nahrazení uhynulého dominantního samce. Další na řadě totiž rychle doroste a začne plnit manželské a rodičovské povinnosti. Problém nastává, pokud zemře samička. Klauni, jako velmi teritoriální ryby, tento problém vyřešili. Místo, aby hledali novou vůdkyni, se dominantní samec přemění na plně funkční samičku a jeden z menších samečků doroste na dominantního samce. To snad vysvětluje, že všechna mláďata klaunů se rodí jako samečci. V průběhu života, jak postupují na společenském žebříčku, se začnou aktivovat samičí žlázy a vrcholem je úplná přeměna na samičku. Klauni jsou tedy hermafroditi. Stavu, kdy je jedinec nejdříve samcem a pak samičkou, se odborně říká proterandrický hermafroditismus.

V době rozmnožování samice naklade 500 až 1500 načervenalých jiker v blízkosti sasanky. Kladení předchází svatební rituály, na kterých se, na rozdíl od ostatních sapínovitých, na nich podílejí oba partneři. Dělají jakési stojky, vzájemně se dotýkají a vibrují celým tělem. Poté, co jikry přilepí na pevný podklad, je sameček oplodní. Přibližně po týdnu se líhne potěr, který se stává součástí mořského planktonu. Sameček na jikry během jejich vývoje opatrně fouká vodu, čímž je zásobuje kyslíkem a zároveň zabraňuje růstu hub. Aby ochránili jikry před požaháním, jeden z rodičů bere chapadla sasanky do úst a tře jím jikry. Sliz z chapadel jikry obalí, a ty se tak stávají imunní před požaháním ještě předtím, než se vylíhnou. Později, po přeměně planktonního plůdku v mladého jedince, zpravidla po několika dnech, obydlí klaun svou „první“ vlastní sasanku a s jiným klaunem vytvoří vlastní domácnost. Pokud žádnou neobydlenou nenajde, začlení se do již existujícího klanu a zaujme zde své postavení. Ve světě klaunů je agresivita velmi důležitá. Nejen, že brzdí růst samečků a zabraňuje přeměně dominantního samce na samičku, ale je i účinným nástrojem na obranu domova. Rejstřík projevů agrese je u klaunů opravdu pestrý. Používají jak pouhé výhružky, tak i různé varianty útoků, od čelních po boční, kousání nebo dokonce údery ocasní ploutví. Klauni jsou také schopni vydávat výstražné zvuky, znějící asi jako „tok–tok“. Jelikož velká agrese vůči ostatním členům domácnosti by mohla skončit až jejich smrtí, muselo se vytvořit něco, co tuto agresi tlumí. Jako i jiní živočichové je u klaunů tlumícím signálem chování vyjadřující pobídku k rozmnožování. Postavení na hlavě a třepání těla útok výše postavené ryby vždy zastaví. Takto se chovají samečkové vůči samičkám i slabší samci vůči silnějším. U některých druhů klaunů ovládají toto gesto již pouhý jeden centimetr velká mláďata.

Soužití se sasankami není jen výsadou klaunů, často se spolu s klauny vyskytují na sasance i jiní z čeledi sapínovití, jako komorník třískvrnný (Dascyllus trimaculatus), ale pouze mláďata, dospělé ryby žijí ve volné vodě v okolí korálů. O čistotu sasanky se starají i jiní živočichové jako krevety dlouhonohé (Periclimenes longicarpus) a krevety ozdobné (Periclimenes ornatus), také malí kropenatí krabi rodu Neopetrolisthes. Zvláštní soužití je mezi sasankou a kraby poustevníky, kteří si sasanky „vozí“ na ulitě. Symbióza má v přírodě nekonečné množství podob, samy mořské sasanky hostí ve svém těle malé zelené řasy rodu Zooxanthella, které spotřebovávají odpadní látky jejich látkové přeměny pro svou fotosyntézu a na oplátku poskytují hostitelům organické molekuly, které vyrábějí.