Heteropody - noví obyvatelé našich terárií

obr. 1: Dospělý samec Heteropoda boiei. Výrazně zeleně zbarveni jsou pouze adultní samci.
obr. 2: Adultní samci Heteropoda sp. „venatoria“ jsou v porovnání se samicemi více kontrastní.
obr. 3: Dospělá samice heteropody čerstvě po svleku.
obr. 4: Samice heteropody držící diskovitý kokon pod tělem.
obr. 5: Mláďata v prvním svleku jsou velká pouze 2 mm v těle.
obr. 6: Mladé heteropody do 5. svleku se zbarvením výrazně liší od dospělců.
obr. 7: Samice uhynulá v důsledku vyčerpání po úspěšném odchovu tří kokonů.
obr. 8: Detailní pohled „do očí“ samice heteropody.

Heteropody, které se honosí českým názvem „maloočky“, patří do čeledi Sparassidae. Původní domovinou této rozsáhlé skupiny pavouků jsou tropické a subtropické oblasti starého světa, některé druhy však s úspěchem kolonizovaly i další světové kontinenty. Celá čeleď je charakteristická labidognátním uspořádáním chelicer a zvláštním postavením končetin, které jsou svou délkou a sklonem výborně uzpůsobeny k rychlému pohybu v úzkých štěrbinách nebo po svislých objektech (kůra stromů, skalní stěny, zdi lidských obydlí). V českých chovech se v posledních letech začali objevovat zejména zástupci rodů Cerbalus, Heteropoda nebo Holconia.

Jak vypadají
Samotný rod Heteropoda zahrnuje několik desítek druhů, známých především z oblastí jihovýchodní Asie, Austrálie, Nové Guiney a Afriky. Stavba těla je víceméně univerzální a jednotlivé druhy se často liší jen minimálně, což značně komplikuje přesnou determinaci sporadicky dovážených jedinců. Jedná se prakticky vždy o pavouky dorůstající v dospělosti velikosti 2–4 cm v těle, s širokou hlavohrudí a protáhlým zadečkem. Končetiny jsou v poměru k tělu nápadně dlouhé a jejich rozpětí tak může u samic velkých druhů přesáhnout i deset cm. Typický je i postoj a sklon nohou heteropod, který v mnohém připomíná krabovce (Amblypygi).


Základní zbarvení běžně chovaných druhů se nejčastěji pohybuje v různých odstínech béžové, hnědé nebo šedé, karapax i zadeček bývá černě ornamentován. Na příčně pruhovaných nebo jednolitě zbarvených nohou lze pozorovat dlouhé, tuhé, výrazně odstávající smyslové chloupky. U většiny druhů je v dospělosti vyvinutý sexuální dichromatismus, extrémně viditelný třeba u druhu Heteropoda boei, kde samice jsou převážně hnědé s fialovou ornamentací, zatímco u samců v dospělosti převládá zelené zbarvení (obr. 1).


Životní projevy
Tito pavouci si nestaví pavučinová hnízda ani pasti na chytání kořisti, nicméně v případě skoků na delší vzdálenosti nebo nečekaných pádů využívají produkované vlákno pro ukotvení se k podkladu (pozorováno především u mláďat). Řídkou síť předených vláken rovněž pokládají na místa vhodná k číhání na kořist. Stejně jako u většiny ostatních pavouků je pavučinové vlákno využíváno samci při přečerpávání spermatu a samicemi ke stavbě kokonu.


Efektivně loví i poměrně velkou kořist přesahující svými rozměry délku pavoukova těla. Na vybranou oběť se vrhají skokem shora, po zakousnutí chelicerami ji často ještě fixují předními končetinami, dokud není lovený hmyz dostatečně znehybněn, a to i přesto, že to pro pavouka zápasícího s kořistí leckdy znamená významnou ztrátu stability.


Často zmiňovaná je otázka nebezpečnosti pro člověka. Dostupné zahraniční zdroje hovoří prozatím pouze o případech kousnutí člověka, která neměla vážnější následky, ačkoli jed evidentně velice rychle účinkuje na bezobratlé. V každém případě se zdá, že heteropody volí výrazně častěji bleskový únik před obranným kousnutím a nejsou k člověku výrazně aktivně defenzivní ani v období, kdy chrání kokon s mláďaty.


Chov a odchov Heteropoda sp. „venatoria“
Svoje první heteropody jsem získala od známého, který si obstaral samičku s kokonem z expozice sloních želv v Zoo Praha, kde si jich při troše pozornosti můžete všimnout i dnes (žijí zde „na divoko“). Determinace je zde velice sporná. Protože se však tehdy mláďata dostala do „oběhu“ pod názvem Heteropoda sp. „venatoria“, přejala jsem toto pojmenování pro přehlednost i já, minimálně do doby, než bude tento druh spolehlivě určen povolanými odborníky. Svých deset mláďat v prvním svleku, velikosti asi 2 mm v těle, jsem rozdělila po dvou až třech kusech do prostorných krabiček orientovaných na výšku, zařízených drobnolistými umělými rostlinami, tenkými větvičkami a plochými úlomky kůry. Krmení malými nelétavými octomilkami probíhalo jednou až dvakrát týdně. Při teplotě 25 až 28 °C se mláďata začala během dvou týdnů svlékat, a protože se vzájemně napadala, byla rozdělena po jednom do samostatných ubikací. Během společného chovu přišlo několik mláďat o jednu i více kráčivých končetin (nejvíce 4), ty však během samostatného chovu po dvou svlecích plně zregenerovaly. Rychle rostoucí pavouci brzy zvládali menší cvrčky a po roce dosahovali již velikosti 1,5 cm v těle.


U subadultních samců již bylo znatelné ztmavnutí karapaxu a ztluštění konců makadel, které umožnilo včasnou determinaci pohlaví. Pro lepší načasování dospělostního svleku byli samci umístěni do chladnějších prostor s teplotou 22 až 25 °C, zároveň byla oproti samicím snížena krmná dávka na minimum. Po asi roce a půl začali po 9. svleku dospívat první samci (obr. 2) a záhy nato i samice (obr. 3), které byly tou dobou již o svlek starší. Po dosažení dospělosti bylo u obou pohlaví znatelné výrazné zvýšení barevného kontrastu, zřetelný sexuální dichromatismus byl viditelný zejména na karapaxu (obr. 2 a 3). Samci byli v těle asi o jednu čtvrtinu menší, rozpětím nohou se však vyrovnali samicím.


Do chovu byly dále použity pouze dvě samice a čtyři samci. Po zkušenostech s jinými labidognátními pavouky jsem před pářením zúčastněné partnery dobře nakrmila a samce v podvečerních hodinách vpustila do samičí chovné nádrže rozměrů 25×25×25 cm, vybavené několika svisle postavenými plochými kůrami a umělými rostlinami, mezi kterými měl samec možnost se před samicí skrýt. U některých samců byl takřka ihned po přemístění jasně viditelný zájem o páření. Podobně jako u jiných pavouků se jednalo především o projevy jako chvění nebo jemné poklepávání předními páry končetin o podklad, zvukové projevy námluv popisované u samců některých druhů heteropod pozorovány nebyly. Samice se vůči samcům nechovaly výrazně agresivně, na samčí vábení však reagovaly velice pozvolna a k páření nedošlo ani po několika hodinách souvislého pozorování. Samci tedy byli ponecháni u samic přes noc. Zatímco u prvního páru nebyly ráno zaznamenány jakékoli změny, u druhého došlo k zabití samce samicí, která pravděpodobně při boji se samcem navíc ztratila dvě kráčivé končetiny. Jizvy po odlomených nohách vypadaly dobře zacelené, přesto jsem se rozhodla v pokusech o připuštění této samice prozatím nepokračovat. Druhý pár žil ve společné nádrži po dobu asi dvou týdnů, během kterých bylo v podvečerních hodinách v odstupu několika dní dvakrát pozorováno páření. To probíhalo ve vodorovné poloze, kdy samec seděl na samici otočený hlavohrudí k jejímu zadečku. Pomocí předních nohou a makadel si samičí abdomen vždy napolohoval tak, aby mohl pohodlně zasunout embolus do pohlavního otvoru samice, a to střídavě z jedné i druhé strany. Samotné páření trvalo necelou minutu, poté samec rychle odskočil a ukryl se v dekoraci terária. Přestože byli oba partneři neustále saturováni čerstvou potravou v podobě cvrčků, samec byl nakonec samicí uloven a sežrán.


Napářená samice byla nadále krmena ad libitum a po 42 dnech od připuštění samce vytvořila diskovitý kokon, který si přidržovala pod tělem (obr. 4). Při vyrušení reagovala snahou o útěk, kokon však ani na chvilku neodložila. Po měsíci samice kokon otevřela a vypustila tak na svět asi dvacet mláďat (obr. 5). Část z nich jsem oddělila do samostatných krabiček, asi polovinu jsem se rozhodla nechat se samicí. U pavouků nebyla pozorována žádná péče o potomstvo, k vzájemnému napadání mláďat docházelo až v době po druhém až třetím svleku (obr. 6). Přibližně o měsíc později začala vykrmená samice opět viditelně zvětšovat objem zadečku a bez připuštění samce vytvořila další kokon, ze kterého posléze vypustila přibližně 50 drobných mláďat. Ta byla po svleku odchycena a rozdělena do zařízených plastových krabiček po pěti kusech, kde setrvala do třetího svleku, než byla rozdělena po jednom. Další měsíc vydatně krmená samice vytvořila v pořadí již třetí kokon, jehož odchov probíhal stejně jako v předchozích případech. Počet mláďat se tentokrát blížil třiceti kusům. Při prohlídce pozůstatku kokonu, který samice po vypuštění potomků odhodila, nebyla nalezena žádná neoplozená nebo poškozená vejce, obsahoval pouze množství svleček vyvíjejících se mláďat. Po otevření posledního kokonu již samice nepřijímala potravu a o pár dní později uhynula (obr. 7). Podobně jako někteří další pavouci se zřejmě i heteropody rozmnožují pouze jednou za život a brzy nato umírají vyčerpáním, což potvrzují i zkušenosti některých zahraničních chovatelů. Nerozmnožující se samice naopak vydrží v chovu o mnoho měsíců déle.


I přesto, že se jedná o pavouky žijící v závislosti na chovných podmínkách jen několik málo let, jejich zajímavý způsob života, tolik odlišný od populárních sklípkanů, jim dává velkou šanci zařadit se mezi oblíbené obyvatele našich terárií (obr. 8).


Závěrem
V posledních letech se stále více chovatelů zajímá i o jiné druhy pavouků, kteří se od sklípkanů poměrně dost liší jak stavbou těla, tak především životními projevy. Spíše než velikostí jsou atraktivní kontrastním, často aposematickým zbarvením, mnohé druhy zaujmou rovněž denní aktivitou a méně skrytým způsobem života. Jejich chov není podle mého názoru nijak významně náročnější než chov sklípkanů. Je však potřeba počítat s odlišnými nároky na prostor a respektovat rozdílnou životní strategii. Vzhledem k jedovatosti některých skupin je při chovu nezbytná i zvýšená opatrnost při manipulaci a zodpovědné zabezpečení ubikací. Oproti sklípkanům se jedná o nesrovnatelně aktivnější a rychlejší lovce, kteří dokážou z pootevřené krabičky zmizet v mžiku oka. Budoucí majitel takových zvířat by si měl uvědomit, že v případě úniku jedovatých druhů pavouků ohrožuje nejen sebe, ale i své okolí, které navíc není vždy informováno o hrozícím nebezpečí. Před pořízením pavouků rodů Phoneutria, Cupiennius, Latrodectus, Sicarius, či dokonce Loxosceles by měl chovatel zvážit, zda takového pavouka zvládne i při krmení nebo jiné manipulaci, kde opravdu záleží na každém milimetru a jakékoli zaváhání nebo neopatrnost může být příčinou nepěkných následků.


Rod Heteropoda je dle mého názoru dobrá alternativa pro ty, kteří ještě nemají žádné zkušenosti s labidognátními pavouky a nejsou si jisti rychlostí svých reflexů. Pokud bez problémů zvládnou chov heteropod, je mnohem pravděpodobnější, že je u jedovatějších druhů čeká mnohem méně nepříjemných překvapení s menším rizikem.


Použitá literatura:
AIRAME, S. & P. SIERWALD (2000): Hunting and feeding behavior of one Heteropoda species in lowland rainforest on Borneo (Aranae, Sparassidae). The Journal of Arachnology 23: 251–253.
EDWARDS, G. B. Jr. (2000): Huntsman Spider, Heteropoda venatoria (Linnaeus) (Arachnida: Araneae: Sparassidae). University of Florida, Institute of Food and Agricultural Sciences. http://edis.ifas.ufl.edu/in317.
ISBISTER, G. C. & M. R. GRAY (2002): A prospective study of 750 definite spider bites, with expert spider identification. The Quarterly Journal of Medicine, 95: 723-731.
ISBISTER, G. C. & HIRST, D. (2003): A prospective study of definite bites by spiders of the family Sparassidae (huntsmen spiders) with identification to species level. Toxicon, 42: 163-171.
ROVNER, J. S. (1989): Vibration in Heteropoda venatoria (Sparassidae): a third method of sound production in spiders. Journal of Arachnology, 8: 193–200.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře