Štíři Euscorpius na zahradě

Štíři Euscorpius na zahradě
Štíři Euscorpius na zahradě
Štíři Euscorpius na zahradě
Štíři Euscorpius na zahradě
Štíři Euscorpius na zahradě
Štíři Euscorpius na zahradě

Rozsáhlý rod Euscoprius má 18 druhů štírů vyskytujících se na evropském kontinentu. Jedná se o několik drobných druhů, největší z tohoto rodu dorůstá velikosti 5 cm. Je to štír italský (Euscorpius italicus), naopak nejmenší z těchto skvostů měří pouze 1,5 cm – tím je štír německý (Euscorpius germanus).

Štíři celého rodu vyhledávají vlhká místa s úkryty, v přímořských oblastech se jedná zejména o zídky, sklepy, případně vrstvu kůry, v oblastech s vlhčím klimatem jsou to lesní populace, které hojně vyhledávají ukryty ve spadaném listí nebo kmeny stromů, kde mají příznivé klimatické podmínky a hojnost drobné potravy. Toxicita celého rodu je zanedbatelná a dá se přirovnat k silnějšímu štípnutí mravence, pokud se však štírovi podaří probodnout lidskou tkáň, což je často náročný úkol. V dobách středověku byli hojně rozšířeni v našich lesích – jak dokazují tehdejší záznamy, šlo především o štíry kýlnaté (Euscorpius tergestinus), což je jediný náš původní druh. Kdo se jen trošku někdy zajímal o tuto problematiku, vzpomene si na lokalitu na Slapské přehradě, která je bohužel kvůli jejímu zničení minulostí. Několik desítek let tam nebyl spatřen jediný exemplář, naštěstí několik málo malých kolonií v České republice stále přežívá, ta nejznámějších je pražská. Díky velké přizpůsobivosti rodu a současnému teplejšímu klimatu je několik ostrůvkovitých kolonií štíra italského na Moravě a je zřejmě otázkou času, kdy se postupně přizpůsobí a rozšíří se dále – jako například tolik známá zápřednice jedovatá.

Chov na zahradě
Různé druhy pavoukovců, kam štíři patří, chovám spoustu let ve svých teráriích, mezi ně mimo jiné patřily i tři druhy štírů Euscorpius a samozřejmě nechyběl ten „náš“ – kýlnatý. Jejich chov je naprosto nenáročný, možný i v koloniích, a jsou také snáze množitelní. Poměrně dlouhou dobu mi v hlavě hlodala myšlenka zkusit „volný“ chov v přírodě. Začal jsem pátrat na internetu, zda to již někdo cíleně zkoušel a za jakých podmínek, bohužel marně, nikde ani zmínka, žádná rada, prostě nic, čeho se chytit. Přesto mně to nedalo a do experimentu jsem se pustil. Jelikož jsem již nějaké zkušenosti s chovem v teráriu měl, rozhodl jsem se trošku improvizovat.

Mimo jiné patří mezi mé záliby i pěstování neobvyklých, až exotických rostlin celoročně v zahradě: rozličných druhů kaktusů, stromových juk, tomelů, fíkovníků, masožravek, citronečníků a mnoha dalších. Proto jsem se rozhodl spojit obě tyto záliby dohromady a vystavěl jsem skalku o rozměrech asi 6 m na délku a 3,5 m na šířku pro mrazuvzdorné kaktusy, na kterou navazovalo malé rašeliniště s několika druhy špirlic a mucholapek podivných, které rovněž zvládají celoroční klima venku. Zídku jsem se rozhodl postavit z pískovcových kvádrů různých velikostí, právě z toho důvodu, že dokážou perfektně držet vlhkost a také poskytnout dostatek chladných úkrytů pro drobné tvory, jakými právě štíři kýlnatí jsou. Když bylo vše postaveno, zasazeno, doladěno, rozhodl jsem se počátkem léta vypustit několik jedinců různého velikostního stadia do tohoto uměle vytvořeného biotopu. Už nevím přesně, kolik jich bylo, asi 20 nebo 30 kusů.

Skalka se nachází na otevřené zahradě, kam celý den svítí slunce, kolem ní však roste bambus a několik vyšších fíkovníků, které na část vrhají stín a i přes vysoké letní teploty škvíry mezi kameny drží krásně vlhkost. Utekla první zima, přišlo tolik očekávané jaro a já vyrazil na průzkum. Bohužel nic, nikde žádná známka toho, že alespoň nějaký jedinec přežil. Zmocnilo se mě velké zklamání, skalku jsem navštívil ještě několikrát, ale opět nic, pomalu, ale jistě tak umírala naděje, že někteří přežili. Až jednoho květnového večera jsem šel zasadit nové kaktusářské úlovky a při odvalení kamene jsem objevil hlouček životaschopných štírů. Radost to byla opravdu nepopsatelná!

Začát­kem podzimu toho roku jsem spatřil i několik mláďat, svlek si netroufám odhadnout, ale hlavní bylo to, že se dokázali množit. Letošní zima (jejich třetí) byla však výjimečně krutá. Jednu noc poklesla teplota hluboce pod bod mrazu (jestli se tomu dá věřit, teploměr naměřil téměř minus 27 stupňů). Tento vraždící mráz, ač s velkou porcí sněhu, si vybral svou daň. Jak ukázalo pozdní jaro, kolonii štírů velice oslabil, přežilo jen několik jedinců. Pocity se ve mně rvaly – tolik vynaloženého úsilí předešlé roky a jedna teplotně výjimečná zima téměř vše zničí… Ale těší mě, že alespoň několik jedinců dokázalo přežít, to svědčí o velké přizpůsobivosti tohoto druhu, a tak budu netrpělivě čekat dál, zda se tato štíří kolonie vzchopí a jak se jí bude dařit. Štíry bude čekat další zima a záleží jen na nich, jak se s ní poperou. Vše nasvědčuje tomu, že když mají vhodné podmínky, dokážou prosperovat, a ač nejsou zrovna někde vidět, neznamená to konec štírů v Čechách.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (16x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

25.4.2019 08:42

Měl jsem před 3mi let úplně stejnou myšlenku. Bohužel jsem neměl vhodné štíry a často prodejce neměl čisté linie.
Máme to i podobné s těmi rostlinami, jenom těch zídek mám o něco více (asi 30 m s výškou 1-1,5 m.
Kdyby od Vás šlo koupit 20-30 mláďat š.k. za nějakou rozumnou cenu, rád bych stejný pokus odzkoušel i u sebe. Děkuji

Petr
petr@slovane.cz

24.4.2019 22:30

Pěkný a zajímavý článek. Děkuji