Chlupatí domácí mazlíčci - činčily


Obsah
  1. V čem své činčily chovám
  2. Běhání po bytě
  3. Čím a jak své činčily krmím
  4. Přeprava činčil

Mít doma jednu nebo více činčil je dnes stále populárnější. Před několika lety ještě mnozí netušili, jak toto milé zvířátko vypadá, v současné době však našlo v mnoha českých domácnostech své opečovávané místo. Bohužel literatury o činčilách stále není na našem trnu dostatek, přestože několik publikací se na pultech specializovaných prodejen už vyskytuje. Ráda bych se tedy rozepsala trochu o tom, jak se o tato zvířátka starám já. Svoji první činčilu jsem koupila už v roce 1993, velice dlouho byla tato činčila sama, až v roce 1997 dostala činčilí kamarádku. V současné době mám doma dva páry činčil, které mi pravidelně zhruba dvakrát do roka dávají mláďata. Upozorňuji všechny čtenáře, že v době, kdy jsem si činčilu pořizovala, nebyla k dispozici téměř žádná vhodná česká literatura ani webové stránky, zabývající se chovem činčil v domácnostech, takže jsem vycházela pouze z poznatků z chovu morčat a křečků. Pro zajímavost uvedu i své chyby, které jsem časem odstranila nebo se je snažila nějak eliminovat.

V čem své činčily chovám

Nikdy jsem činčily nechovala v akváriu nebo teráriu, protože tato zvířátka potřebují dostatek čerstvého vzduchu o nízké vlhkosti a teplotě. Těmto podmínkám vyhovuje klec, panelákový byt zajistí dostatek suchého vzduchu (především v zimě, kdy pracuje ústřední topení) a teplotu místnosti lze regulovat dle potřeby. Největší problémy jsou vždy v létě, kdy je venku horko a panelákové byty jsou příliš rozehřáté. V tu dobu jsem se snažila činčilám zpříjemnit prostředí rozvěšením mokrých ručníků a větrákem, který nemířil přímo na klec.
Zpočátku jsem měla činčilu umístěnou v poměrně malé kleci pro drobné ptáky. Nejdříve jsme jí do klece dávali domeček z kartonu, potom proutěný košík, ale velice rychle tyto materiály vzaly za své. Proto jsme stloukli jednoduchý domeček z pevných prkýnek a činčila pouze zakulatila všechny hrany a dále mu pozornost nevěnovala. Podobně to vypadalo z miskami. Umělohmotné misky skončily pod náporem jejích zubů a vydržela až miska kameninová, která má navíc rozšířené dno, takže ji nelze převrátit (i když i to se činčilám už několikrát podařilo). Napájení vodou jsme také řešila metodou pokusu a omylu; asi dva roky činčila vodu nedostávala vůbec, pouze šťavnaté krmení, jako jsou například jablíčka nebo tráva či listy. Jedno obzvláště horké léto mi to však připadalo nedostatečné a podala jsem činčile misku s vodou, kterou ona ihned s chutí pila. Od té doby měla neustále k dispozici vodu. Miska však nebyla nejlepším řešením, protože ji činčila často převrhla a vodu si rychle ušpinila. Teprve mnohem později se začaly běžně prodávat napáječky pro hlodavce. Vždy jsem kupovala napáječky umělohmotné s kovovou trubičkou, ve které byla kulička. Bohužel činčily velice rychle umělohmotnou nádobku prokously, a to i skrze mříže. Podařilo se mi najít malou skleněnou lahvičku se závitem odpovídajícím násadci s trubičkou. Později jsem i umělohmotnou nádobku obalila ještě do kusu plastu z PET láhve a činčily se na ni už nedostaly. Napáječky se skleněným náustkem jsem nikdy nepoužila, mám strach, že by ho činčily ukously a vážně se ostrým střepem poranily.
Když mi přibyla druhá činčila, museli jsme klec vyměnit. Nejdříve se zvířátka přestěhovala do podomácky vyrobené dřevěné bedýnky s mřížemi a odklopným víkem, potom jsme v obchodě našli větší klece, určené pro morčata nebo zakrslé králíčky, a koupili je. Pro potřeby činčily byly však stále příliš malé. Činčily mohly pouze skákat na domeček a dolů a na jesličky na seno. Stísněný prostor v kleci jsme kompenzovali tím, že jsme každý večer činčily na několik hodin pouštěli po bytě. Nakonec jsme zainvestovali do mnohem větších klecí, ve kterých máme činčily dodnes. Když vidím jejich radost z pohybu, už bych je do malé klece zpět nevrátila.
Současné klece mají rozměry cca 100×75×40 cm a původně byly určené pro ptáky. Každá klec má poměrně hluboké umělohmotné dno, jedny dvířka na boku, kudy činčily chodí ven, jedny na střeše, které otevíráme pouze při čištění. Dolů jsme ještě umístili jesličky na seno z předešlých klecí. V kleci jsou vždy dvoje police do “L”, jedna je dolní, pod dvířky, jedna je horní. Mezi nimi je šikmo umístěná silná větev z třešně nebo švestky, po které činčily mohou chodit a kterou také okusují. Dospělé činčily stejně dokážou mezi policemi přeskakovat. V každé kleci jsou dva domečky, jeden na dně klece, který činčily nepoužívají (pouze do nich samice porodí mladé) a jeden na horní polici, ve kterém činčily přespávají. Na dně klece je i kameninová miska na granule, kámen a pár klacků na okus, napáječka je vně klece na úrovni horní police.
Mříže klece jsou od sebe poměrně daleko, což činilo problémy, když v kleci byla mláďata, protože se snadno dostala ven. Proto jsem celou klec nechala potáhnout pletivem s malými oky.
Na dno klece jsem nejdříve dávala hobliny. Činčily jsou však velmi pohyblivá zvířátka a zanedlouho jsem okolo klece měla nepořádek. Zkoušela jsem i kočkolit, ale v tom se koupaly (a také ho vyhazovaly ven) a navíc měly snahu kamínky okusovat. Nakonec jsem zvolila reklamní letáky a noviny, kterými klec v několika vrstvách vystelu. Činčily sice zpočátku na některých místech papíry roztrhají, především na dně dolního domečku, ale jinak si jich nevšímají. Papír saje jejich moč. Protože činčilám dávám poměrně hodně sena, které zdaleka nesežerou, za pár dní je dno klece vystláno senem. Asi jednou za 2 - 3 týdny podestýlku vyměním a celu klec pořádně vyčistím. Stejně tak klec čistím i před očekávaným porodem.

Běhání po bytě

Klece mám dvě (v každé jeden pár činčil); umístěné jsou na sobě v předsíni panelákového bytu. Zpočátku se činčily přes mříže dostaly svými zuby až na omítku za klecí, ale po potáhnutí klece pletivem se jim to již nepodařilo.
Předsíň mám zařízenou tak, že je možné do ní činčily vypustit a nechat bez nějakého velkého dozoru. Když byly činčily ještě v malých klecích, pouštěla jsem je běhat každý večer, pokud jsem byla doma. Nyní je pouštíme většinou ob den. Nechávám je obvykle bez dozoru. Činčily po vyskočení z klece jako první ihned zaběhnou do “pískové lázně”, což je skleněné kulaté akvárium se speciálním činčilím pískem (volila jsem tuto nádobu, aby bylo možno činčily při koupání pozorovat; dříve se činčily koupaly v krabici s kulatým vchodem a později v umělohmotném kanystru, taktéž s kulatým vchodem). Jakékoli misky jsem dávno odvrhla, protože byl kolem nich po koupání příliš velký nepořádek.
Činčily se zpočátku koupou několikrát, často se do koule vracejí, někdy tam naskáčou i dvě a navzájem se přetlačují. Jakmile se vykoupou do syta, už o písek nemají většinou zájem.
Některé činčily využijí prostor předsíně k běhání a skákání, jiné se hned vrhnou na okusování polic (které jsou staré a smířila jsem se s jejich znehodnocením činčilími zuby), omítky či -- bohužel - koberce. Pochutnaly by si i na elektrických šňůrách, závěsech, šatech či jiných předmětech, proto je z předsíně vždy před vypuštěním činčil odnáším. Moje činčily si většinou po určité době (hodina a půl) samy naskáčou do klece. Pokud jsou ještě venku, obvykle stačí je rukou trochu připostrčit a slovně je podpořit a rychle se schovají domů. Jen výjimečně musím některou činčilu chytit nebo ji do klece nahnat.
Bohužel se moje dvě samice nesnášejí, takže nemohou všechny činčily běhat společně. Nemohu je dokonce nechat ani v kleci, když druhý pár běhá, protože zavřené činčily v kleci příliš řádí a jsou nervózní nebo se přes mříže koušou. Proto musíme jednu klec vždy odnést do vedlejší místnosti a po určité době činčily v předsíni “vyměnit”.
Je zajímavé, že obě samice dělají po zemi značky; předpokládám, že si navzájem “přebírají” teritorium. Obvykle tak činí na linoleu nebo na policích - vždy si přidřepnou a vypustí trochu moči. Druhá samice pak označená místa “přepíše”. U svých samců jsem toto chování nepozorovala. Úklid po činčilách není příliš náročný; “označená” místa umyji a drobné, tvrdé bobky a písek rozsypaný okolo “koupelny” zametu smetáčkem.
Činčily po běhání dostávají krmení; je možné, že je to důvod, proč se nechají tak ochotně zavřít do klece.
Někdy sedím s činčilami v předsíni. Ihned ke mně přiběhnout, skáčou po mě a ochutnávají moje oblečení.
Je zajímavé, že činčily dokážou velmi dobře poznat, že je v předsíni nějaká cizí osoba! Trvá jim mnohem déle, než se osmělí a vyskáčou z klecí ven. Po nějaké době se však obvykle chovají nenuceně a nového člověka se zájmem prozkoumají.

Čím a jak své činčily krmím

Při krmení činčil by měl člověk vycházet z toho, že jsou to zvířátka velmi málo domestikována, a proto jejich požadavky odpovídají “volnému” životu v přírodě. Činčily pocházejí z hor, kde žijí ve vysokých nadmořských výškách. Tam jsou zdroje potravy velmi omezené a chudé na živiny. Jedná se hlavně o různé ne příliš kvalitní trávy či jiné rostlinky, a jejich semena či plody. Obecně lze říct, že činčily se mají krmit ne příliš výživným krmivem. Základem je seno, kterého mají mít ad libitum. Dále jim lze podávat “jadrné” krmivo, nejlepší jsou granule, speciálně vyrobené pro činčily. Je možné jim podávat v omezeném množství zrní, nejlépe oves nebo ječmen. V zrní, hlavně pak v oříšcích či slunečnicových semínkách, je však hodně tuku, což je pro činčily škodlivé a může to vést k těžkým zdravotním poruchám až k jejich úhynu.
Moji první činčilu jsem zpočátku krmila ovesnými vločkami, čočkou, ráda jsem jí dala i oříšky, mandle nebo rozinky. Činčila byla přetloustlá, měla velmi nekvalitní srst a jistě nebyla právě nejzdravější. Tyto první roky se později projevily na kvalitě života jejího i jejích potomků!
Nyní zásadně krmím granulemi pro činčily, výrobce někdy prostřídám. Neustále mají v kleci kvalitní a voňavé luční seno; činčily mají rády takové seno, které obsahuje hodně lístků, i když si pochutnají i na dřevitých stoncích. Život jim zpestřuji jen někdy (změna krmiva je pro trávicí trakt činčil velmi nebezpečná); dostávají tvrdý chleba nebo rohlíky, kousky jablíčka, výjimečně rozinky nebo sušené ovoce. Nikdy jim nedávám oříšky, slunečnicová semínka nebo mandle! Nikdy jim nedávám ani trávu nebo pampelišky; je to velký nápor na jejich baktérie ve střevech (náhlá změna krmení), zároveň nikdy nevím, zda tráva natrhaná venku je čistá a prostá patogenních zárodků. Někdy moje činčily dostávají větvičky z břízy nebo třešně, které velmi rády okusují. Na dně klece vždy mají kámen, určený pro činčily. Je to vlastně kostka pemzy, napuštěná “vápníkem” a obsahující údajně i jiné minerály. Dávají však přednost poctivé omítce…

Přeprava činčil

Už mnohokrát se mi stalo, že jsem musela činčily převézt; jednak jsem během těch 8 let několikrát měnila své “bydliště”, jednak se občas vydám na delší dovolenou a činčily putují k mým rodičům. Převážím je autem v původních, tedy malých klecích, které se mi vejdou na zadní sedadlo auta. Vždy jim dám do klecí domečky, trochu sena a kus chleba nebo jiný mls. Napáječku jim nedávám, protože z ní při jízdě vytékala voda.
Zatím jsem nikdy s převozem neměla problémy, činčily ho snášely vždy dobře. Zpočátku byly zvědavé, poskakovaly po kleci a snažily se prozkoumat sedadlo auta. Po nějaké době vždy zalezly do domku nebo na domek a usnuly. V novém prostředí se rychle adaptovaly. Nikdy jsem nesledovala, že by byly nějak nervózní; vždy se chovaly i žraly naprosto normálně, nezměnil se ani jejich trus.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5


Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře