Surikata

(Suricata suricatta) část I.

Systematika

Podle některých systematiků se původní čeleď cibetkovitých (Viverridae) rozděluje na dvě samostatné čeledi - cibetkovité a promykovité. Mezi cibetkovité s 35 druhy patří ženetky, cibetky, lisangové, binturong, ovíječi, fosa, nandinie, mampalon, pucholové a fanaloka. Obývají Afriku, Madagaskar, jižní Asii a jižní Evropu. Do čeledi promykovití (Herpestidae) se 40 druhy patří promyky, mangusty, galidie a právě v dalším textu zmiňovaná surikata. Promykovití se vyskytují na různých stanovištích od pouští až po tropické pralesy, zahrnující území od severní Afriky přes Střední východ, Indii a jihovýchodní Asii až po střední Čínu. Jako proslulí lovci hlodavců byly vysazeny i na řadu ostrovů ve Starém i Novém světě. V chovu v lidské péči nejčastěji spatříme většinou mangustu žíhanou a surikatu.

Popis

Surikata žije v suchých polopouštích a stepních oblastech jižní Afriky. Najdeme ji v koloniích, které mohou mít 20-30 zvířat. Při spojení několika rodin může počet jedinců dočasně stoupnout i na dvojnásobek. Celá kolonie se řídí přísnými pravidly a vysoce organizovanou sociální strukturou. Ve starší české literatuře můžeme surikaty najít pod jménem hrabačky. Toto označení plně vystihuje jejich schopnost hrabat, čehož využívají k vyhrabávání vlastních nor s mnoha chodbami, vchody i východy. Kolonie může ale obývat i různé skalní pukliny a štěrbiny, nebo využije již vybudované nory jiných savců.

Za zmínku stojí i samotná organizace surikatí tlupy. Zatímco většina zvířat shání potravu, nebo neustálým hrabáním upravuje okolí nebo samotnou noru, jiní jedinci stojí na blízkém vyvýšeném místě a konají jakousi strážní službu. Jako pozorovací stanoviště mohou použít hromadu zeminy, kořeny, kmeny a dokonce i korunu nejbližšího snadno přístupného stromu, na který jsou schopni vylézt. Jedinec na hlídce stojí na zadních a neustále pozoruje okolí nory, ale i oblohu. Při spatření jakéhokoliv nebezpečí vydá varovný signál a celá tlupa ihned zmizí v noře.

Tělo surikaty je dlouhé kolem 30 cm a váží 1-1,5 kg. Došlapují na celá chodidla, prsty nesou dlouhé drápy.

Podobně jako jiní promykovití mají i surikaty velké pachové žlázy s několika vývody schované v kožním záhybu mezi pohlavním a análním otvorem. Produkty žlázy slouží ke značkování, jež je prostředkem sociální komunikace. Pachová značka např. informuje o sexuálním vyladění zvířete.

U nedospělých zvířat je dost obtížné určit jednoznačně pohlaví a to i v případě, že máme možnost srovnání více zvířat obojího pohlaví. Podle nejen našich zkušeností, ale i kolegů z jiných zoo a několika soukromých chovatelů, lze pohlaví celkem dobře rozeznat až v období pohlavního dospívání zvířat, kdy u samců začne být patrný šourek.

Strava

V přírodě se surikaty živí hlavně nejrůznějším hmyzem, dále drobnými obratlovci, ptačími vejci, ale neodepřou si ani sladké plody nebo šťavnaté hlízy a kořeny rostlin. Dožívají se 10-13 roků.

Chov v lidské péči

Surikaty chováme v suchých, částečně vytápěných ubikacích vždy ve skupinách, minimálně v páru. Důležité je, aby se jednotlivá zvířata znala. Velice riskantní je spojovat dospělá zvířata pocházející z různých chovů. V takovém případě většinou brzy dojde ke rvačkám končícím bez zásahu chovatele těžkými poraněními i případně smrtí některého ze zvířat. Takovou zkušenost mám i z mé chovatelské praxe v brněnské zoo. Když jsme před pár lety chtěli vytvořit jednu velkou skupinu a připojit ke dvěma samcům původem ze zoo Roterdam dvě samice a jednoho samce narozené v zoo Varšava, došlo krátce po spojení k prudké rvačce. Jen náš včasný zásah zachránil některého jedince před jistou smrtí. Zajímavý byl ale i samotný průběh boje, kdy jedna ze samic původem z Polska se přidala ke dvěma holandským samcům a společně ve třech stupňovanou agresivitou jasně vítězili nad zbylým polským párem. Tak jsme vlastně nechtěně přispěli k vytvoření dvou nových rodin, které během dalších let odchovaly řadu mláďat. K vážným pranicím může dojít i v zaběhnuté skupině a někdy nezbude, než neustále napadané zvíře oddělit.

Při chovu je dobré, když vyhřívaná vnitřní ubikace je spojena s venkovním prostorným výběhem, situovaným na sluneční stranu. V závislosti na počasí tak mohou surikaty od dubna do října neustále využívat tento venkovní prostor. V zimě se pouští ven jen na několik hodin za slunečného počasí.

Surikaty se velmi rády vyhřívají na slunci. Ve vnitřním prostoru nahradí sluneční paprsky silnější žárovka, nebo halogenový zářič svítící 12 hodin denně po celý rok, zavěšený asi 50 cm nad podlahou. V některých zahraničních zoo mají tento výhřevný zdroj instalován i ve venkovním výběhu. Ranní vyhřátí zvířat má značný význam nejen pro termoregulační proces, ale pomáhá i k optimálnímu fungování celkového metabolismu zvířete.

 

Pokračování příště