Burunduk páskovaný – Eutamias sibiricus

Stává se v posledních letech stále více oblíbeným a módním hlodavcem. Na úroveň rozšíření křečíka džungarského, popřípadě morčat, nikdy určitě nedosáhne, ale vzrůstající import a rozšiřující se odchovy u nás ho za chvíli určitě katapultují na jedno z předních míst.

Osobně bych chtěl poradit a doporučit – kupujte si raději mláďata od našich chovatelů než od importérů, i když jsou o něco dražší, nakonec vás stejně přijdou levněji. U chovatelů máte skoro 100 % jistotu, že si nezavlečete do chovu žádnou chorobu ani roztoče. Navíc od našich chovatelů nejsou tak stresovaná a daleko snáze se ochočují, protože jsou zvyklá na pěkné zacházení od lidí.

V přírodě obývá především lesní biotopy Dálného východu a Sibiře. Vyskytuje se i v Evropě, v nevelké oblasti mezi Bílým mořem a Uralem. Ostrůvkovitě se nachází i ve Francii, Německu, Holandsku a Rakousku, kde byli vysazeni uměle. Není vyloučené, že za pár let se bude psát i o české populaci. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, aby se o to přičinil, spíše naopak. Jen to nevylučuji vzhledem k jeho odolnosti a přizpůsobivosti.

V dospělosti dosahuje burunduk délky těla 15 cm a ocásku 10 cm. Váha se pohybuje v závislosti na ročním období, od 10 dkg na jaře po 15 dkg na podzim. Jak již název napovídá, charakteristické znamení pro burunduka jsou jeho proužky – pásky. Na zádech a bocích má pět temných až černých proužků, z nichž nejdelší se táhne středem hřbetu od týlu až po kořen ocasu.

Je to živočich s přerušovanou denní aktivitou. Většinu dne prospí. Aktivní je okolo šesté hodiny ranní a okolo osmnácté hodiny. Tohle je nejčastější důvod proč mi volají lidé, kteří si ode mě burunduka vzali, jestli je normální, že pořád spí? Je, ale není to tak hrozné, jak to vypadá po přečtení posledních vět. Jen s tím člověk musí počítat, přizpůsobit se a využít doby, kdy je burunduk čilý. Případně ho trošičku občas podplatit, on je to totiž veliký mlsoun, navíc věčně hladový a největší zálibou je neustále dělat zásoby na zimu.

Za potravu mu slouží veškeré obiloviny (pšenice, ječmen, kukuřice …), semena, oříšky, pecky a ovoce. Nesmíme zapomenout ani na živočišnou potravu – vejce natvrdo, tvrdé sýry a můžeme nabízet různé druhy červů a švábů (v dnešní době máme velký výběr v každém obchůdku se zvířaty). Velmi rád také konzumuje dětské piškoty, tvrdý chléb a rohlíky. Rád, jako každý hlodavec okusuje, proto by v ubikaci (teráriu, voliéře) neměly chybět větvičky ovocných stromů (třešeň, švestka …).

I když většinu času prospí, přece jenom rád šmejdí, minimální rozměry ubikace by měly být 60×40×40 cm (rozměry pro chov pouze jednoho kusu). Nikdy nesmíme chovat spolu více samců. Ani chov v páru nebývá vždy idylický, někdy se stane, že si prostě nepadnou do oka. Nejvhodnější je oddělený chov a jen na páření je dávat k sobě. Také se jim říká pozemní veverky a na to bychom neměli zapomenout, když budeme do voliéry umisťovat domečky a úkryty. Do větší voliéry jich umístíme víc, v různých výškách, ať se burunduček rozhodne sám, kde mu to vyhovuje nejvíc. Nemusíte se bát, že ostatní zůstanou nevyužité, udělá si z nich své spíže.

Dospívají ve věku 10–11 měsíců. Páření probíhá od března do dubna a asi tak za měsíc dochází k porodu 3–6 mláďat (slyšel jsem i o porodu 10 mláďat a naopak není neobvyklý ani porod 1 mláděte). Starší a dobře krmené samičky mohou mít mláďata i 2× v roce. K druhému porodu dochází na přelomu srpna a září.

Odstavujeme ve věku 3 až 4 týdny v době, kdy matka začíná mláďata napadat. Tato doba je nejvhodnější na ochočování, ale začít ochočovat burunduka ve stáří 6 měsíců není nic hrozného a komplikovaného. Základem úspěchu je naučit burunduka, že lidská ruka je jeho největší přítel. Do ubikace budeme dávat jenom ovoce a vodu a ostatní jídlo budeme nabízet z ruky, jak začne žrát z ruky máme vyhráno. Každý den ho budeme hladit a ze začátku minimálně brát do ruky, za čas (v závislosti na stáří a povaze 2–8 týdnů) máme vyhráno. Rozhodně se ale nemůžete domnívat, že bude poslouchat na slovo, na to si raději pořiďte psa.