Pískomil mongolský a jeho chov

Jedněmi z prvních pískomilů, kteří se rozšířili v chovech soukromých chovatelů a dodnes neztratili nic na své oblibě, jsou pískomilové mongolští. Dé...

Jedněmi z prvních pískomilů, kteří se rozšířili v chovech soukromých chovatelů a dodnes neztratili nic na své oblibě, jsou pískomilové mongolští. Délka těla tohoto druhu činí 120 - 150mm, délka ocasu 110 - 120mm, váha 110 - 130g. Pískomil mongolský (Meriones unguiculatus) je svrchu zbarven šedohnědě až rudohnědě, vespod šedobíle. Ocas je zbarvený stejně jako tělo, jen na konci má nenápadnou štětičku z prodloužených tmavších chloupků. Chodidla má zcela porostlá srstí. Zejména posledními dvěma znaky se odlišuje od jinak velmi podobného pískomila rudoocasého (Meriones libycus), se kterým bývá často zaměňován. Obývá stepi, polopouště a pouště Mongolska, severní a severovýchodní Číny, jižního Zabajkalí a Tuvinské oblasti Ruska. Žije nejčastěji v rodinných skupinách, které obývají poměrně složité nory s mnoha východy. Zimní nory mohou dosahovat hloubky až dvou metrů. Živí se hlavně semeny, kořínky, cibulemi a hlízami, ale požírá i nadzemní zelené části rostlin a v dosti značné míře i hmyz a jiné drobné živočichy.


Pískomil mongolský – přírodní zbarvení (přírodní aguti).

V chovech se často objevují různé barevné mutace, které výrazně zvyšují zájem chovatelů o tento druh. Základem je pochopitelně divoké zbarvení nazývané přírodní aguti. Jednotlivé chloupky takto zbarvených zvířat na sobě mají střídavě světlejší a tmavší proužky - ticking. Pokud nejsou světlejší proužky na chlupu hnědobéžové, ale bílé, vznikne forma nazývaná stříbrný aguti. Je velmi podobná divoké formě, jen je o poznání světlejší. Zvířata mají černé oči, tmavá chodidla i drápky. Břicho je téměř čistě bílé. Při zředění tmavého pigmentu chlupu na krémově žlutou barvu může vzniknout buď forma argente nebo ještě o něco světlejší argente - creme. Oči těchto pískomilů jsou vždy červené, chodidla, uši a drápky jsou téměř bez pigmentu a mají růžovou barvu. Břicho je čistě bílé, zatímco hlava a hřbet mají různě syté pískově žluté zbarvení. Zajímavou mutací je forma nazývaná dark - eyed - honey, nebo také alžířan. Během svého vývoje procházejí mláďata těchto pískomilů barevnou proměnou - ve stáří přibližně dvou měsíců mění původní zbarvení, které poněkud připomíná siamskou kočku - tmavý ocas, tmavé uši, tmavá chodidla a béžově žlutou srst - za vybarvení dospělých, tedy pískově žlutou srst, bílé břicho a světlé distální části těla. Oči má tato mutace černé. Křížením stříbrných aguti s alžířany byla v Německu vyšlechtěna forma nazvaná Polarfuchs, což znamená polární liška. Je téměř čistě bílá se stříbřitým nádechem, podobným zbarvení skutečné polární lišky. Oči má černé, drápky a chodidla tmavé.


Pískomil mongolský – černá forma (black).

Jako první se však v chovech objevili pískomilové leskle černí - black - jen s malou bílou skvrnou na spodní čelisti. U nás jsou podle země svého původu někdy nazýváni „angličtí pískomilové“, i když se v Anglii ve volné přírodě pochopitelně nevyskytují. Jednobarevní jsou i pískomilové lila, zbarvení ve skutečnosti spíše modrošedě s narůžovělým nádechem. Oči mají červené. Ještě světlejší jsou pískomilové holubí, kteří jsou velmi světle šedí s namodralým nádechem a červenýma očima. Albino je čistě bílý, s červenýma očima, růžovými chodidly a světlými drápky.


Pískomil mongolský – albinotická forma (albino).

Kromě variet odvozených od divokého zbarvení, nebo pískomilů více méně jednobarevných, se v poslední době objevily i další formy. Nejčastější jsou strakáči (spots) s nepravidelně rozmístěnými bílými skvrnami. Pokud mají dvě víceméně pravidelné skvrny umístěné na hlavě a na zátylku, označují se jako white canadian spots. Další skupinou jsou formy odvozené od podobně zbarvených plemen koček - pískomilové siamští, tonkinští a barmští. Podobně jako u jejich kočičích protějšků je podstatou jejich zbarvení akromelanismus, tzn. zesílené tmavé zbarvení koncových částí těla - nosu, uší, tlapek a ocasu. Siamští pískomilové přitom mají základní zbarvení nejsvětlejší, barmští nejtmavší. Kromě toho existují i pískomilové bílí s černýma očima, bílí s tmavým ocasem, krémoví a mnoho dalších. Jejich řada není určitě konečná a v budoucnu se dají očekávat další a další mutace, podobně jako u křečků zlatých. Je pravděpodobné, že se objeví i pískomilové odlišní kvalitou srsti, tedy dlouhosrstí, kadeřaví, saténoví či bezsrstí.


Pískomil mongolský – alžířan (dark – eyed honey) – mládě v období výměny srsti.

Pro chov pískomilů se nejlépe osvědčily skleněné vitríny s přední stěnou rozdělenou na dvě části, podobně jako skla v knihovně. Poněkud méně vhodná jsou lepená akvária krytá perforovaným plechem nebo mřížkou - jejich obsluha je pro chovatele obtížnější a při celkovém úklidu je nutné nádrže přenášet, což nebývá při jejich velikosti snadné. Rozměry nádrží pro chovnou skupinu by neměly klesnout pod 100×50×60cm, přičemž poslední rozměr je výškou nádrže (nejmenší plocha doporučená Ústřední komisí pro ochranu zvířat je 0,5m2). Pokud si necháváte zhotovit vitrínu na zakázku, dbejte, aby měla v přední části dostatečně vysoké „dno“, které umožní poskytnout pískomilům vysokou vrstvu podestýlky. Jako substrát se pro ně nejlépe hodí směs jemného písku, rašeliny a pilin, ale s úspěchem je můžete chovat i na hoblovačkách nebo samotných pilinách. Je možné použít i některé typy podestýlek pro domácí zvířata („kočkolity“), ale tam je nutné vyvarovat se takových, které se vlhkostí spékají a nabývají na objemu. Hlodavci, a tedy i pískomilové, totiž část podestýlky obvykle zkonzumují a nesprávně zvolený „kočkolit“ jim může způsobit neprůchodnost trávící soustavy a tím i smrt. Zařízení nádrže je vhodné doplnit většími kameny a silnějšími větvemi, které pískomilové používají jako vyhlídková stanoviště a větve zužitkují i k ohryzu. Dostatek čerstvých větví nejedovatých dřevin je pro ně důležitý, aby jim nepřerůstaly zuby. Kameny je dobré sestavit tak, aby mezi nimi vznikly dutiny, které pískomilové využívají jako úkryty. Vhodným doplňkem jsou i duté větve nebo kmeny. Na stavbu hnízda jim poskytneme dostatek sena, slámu nebo buničitou vatu. Můžeme je po celý rok chovat při běžné pokojové teplotě, ale stejně dobře prospívají i v nevytápěné místnosti, jen rozmnožování omezí na teplou část roku.


Pískomilové často ve vzpřímeném postoji podupávají zadníma nohama a varují tak své sousedy před nebezpečím.

Základem potravy jsou pro pískomily, stejně jako v přírodě, nejrůznější semena (slunečnice, kukuřice, hrách, sója, tykev, meloun, proso, pšenice, oves nebo ovesné vločky apod.). V zimním období, kdy je nedostatek zeleného krmení, můžeme část zrní podávat naklíčenou. Pískomilové rádi i různé druhy zeleniny (mrkev, celer, pastinák, petržel, salát, čekanku, kedlubny) i ovoce (jablka, hrušky, třešně, meruňky). Celkem ochotně žerou i menší množství zeleného krmení - trávy, vojtěšky, jetele, listů pampelišky apod.). Jako doplněk jim můžeme dávat i tvrdé pečivo - suchary, chléb, rohlíky, které nejen nahradí část zrní, ale zároveň slouží i k obrušování zubů. Nezbytnou součástí jídelníčku je i živočišná složka potravy. Mohou ji tvořit mouční červi, cvrčci, smýkaný hmyz, ale i kousky masa, sýru, tvarohu nebo vajec. Tady je nutné podotknout, že pískomilové mají značně individuální chutě a co chutná jedné skupině, může druhá zcela odmítat. Vždy by však měli mít potravu co nejpestřejší. Vodu nemusíme vůbec podávat a většina pískomilů se ji ani nenaučí přijímat, protože jim zcela postačí voda obsažená v potravě.


Pískomil mongolský 4 denní.

Pískomily můžeme chovat v párech, ale daleko vhodnější je chov ve skupinách, který odpovídá způsobu života v přírodě. Při sestavování skupiny je však nutné, aby se zvířata dobře znala. Proto sestavujeme základ skupiny z nedorostlých mláďat, která ještě nejsou vůči cizím jedincům agresivní. Pokud musíme do skupiny doplnit z nějakého důvodu dospělého jedince, je třeba celou skupinu přemístit do nově zařízeného terária a ještě všechna zvířata naparfémovat nějakým deodorantem, který načas překryje jejich osobní pach. Ani tato drastická metoda však nepřinese vždy dobré výsledky a cizí jedinec může ve skupině vyprovokovat řadu tvrdých soubojů, které mohou končit i smrtí slabších zvířat. Z toho důvodu ze skupiny žádná zvířata pokud možno ani neoddělujeme, protože po delším čase s nimi mohou ostatní členové skupiny naložit stejně jako s cizím vetřelcem.


Pískomil mongolský 12 denní.

Ve volné přírodě začíná doba rozmnožování u pískomila mongolského v březnu a končí v září. V lidské péči se obvykle množí po celý rok. Samice mívají 3 - 4 vrhy ročně, obvykle po 2 - 8 mláďatech. Doba březosti trvá 25 - 29 dní. Mláďata se rodí holá a slepá, jejich porodní váha se pohybuje okolo 2gramů. Oči se jim otevírají až 15. - 19. den, osamostatňují se asi ve čtyřech týdnech. Již před otevřením očí však vylézají z hnízda a pokoušejí se ochutnávat pevnou potravu. Pokud však mají příležitost, pokoušejí se sát u samice ještě ve věku 6 - 7 týdnů. Samice narozené na jaře se mohou zapojit do rozmnožování ještě v témže roce, samci obvykle pohlavně dospívají až přes zimu. Plodnost vydrží u některých jedinců až 2 roky, většinou se však rozmnožují jen jednu sezónu. V lidské péči se dožívají 3 - 4 let. Při odchovu mláďat není nutné, a dokonce to není ani dobré, oddělovat samce. Podílí se totiž na výchově mláďat a navíc bychom ho již těžko vraceli zpátky, protože pro samici by se stal cizím jedincem. Pískomilové s oblibou vyhledávají tělesný kontakt a často odpočívají doslova „na jedné hromadě“. U nezkušených chovatelů vyvolává toto jednání domněnku, že zvířatům něco chybí, ale jde o jev zcela normální. K zajímavým životním projevům, kterých si chovatel brzy povšimne, patří podupávání zadníma nohama, kterým pískomilové signalizují nebezpečí. Kromě tohoto „mechanického“ dorozumívání používají i poměrně bohatou škálu hlasových projevů, z nichž mnohé však nezaslechneme, protože leží v pásmu ultrazvuku.


Rozšíření pískomila mongolského (Meriones unguiculatus).

Pískomil mongolský patří ve své domovině k významným přenašečům infekčních onemocnění, např. pasteurelózy, vztekliny nebo tyfu. U nás se většinou vyskytují zvířata chovaná již po mnoho generací, kde žádné nebezpečí nehrozí, ale přesto bychom měli mít tuto skutečnost na paměti při nákupu zvířat z poněkud pochybných zdrojů, jakými jsou některé firmy zabývající se importy „domácích mazlíčků“.


Charakteristickým znakem pískomilů je hluboká podélná rýha na řezácích.

Pokud si budete chtít vyhledat podrobnější informace o těchto zvířatech v cizojazyčné literatuře naleznete je tam pod těmito názvy: slovensky - pieskomil mongolský, anglicky - Mongolian Gerbil, německy - Mongolische Wüstenrennmaus, polsky - myszokoczek mongolski.

text a foto: Vladimír Motyčka

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře