Krysa obrovská (Cricetomys gambianus)

Tento druh křečkomyši (dle překladu latinského rodového názvu Cricetomys) je zejména v západních zemích již poměrně dobře znám coby „domácí mazlíček“. V České republice se s ní zatím můžeme setkat hlavně v zoologických zahradách, ale postupně se již začíná objevovat i v soukromých chovech.

Snadno chovatelná zvířata

Za dodržení určitých podmínek jsou tyto křečkomyši poměrně snadno chovatelná zvířata. Pocházejí převážně z tropických suchých oblastí, proto by měla být chována v temperované místnosti s nepříliš vysokou vlhkostí vzduchu. Teplota vhodná pro chov je v rozmezí od 20 do 27 °C, vzdušná vlhkost okolo 60 %. Vzhledem k jejich značně destruktivním schopnostem je nelze chovat volně v místnosti. Rozměry ubikace by měly odpovídat velikosti těchto hlodavců. Pro pár zvířat jsou minimální rozměry ubikace 100×100×50 cm. Výběru materiálu pro výstavbu voliéry je nutné věnovat dostatečnou pozornost a zvolit takový materiál, který odolá jejich zubům. Vhodná je kombinace pevného pletiva a kovu. Pokud hodláme křečkomyši i odchovávat, jsou k chovu ideální bytelné voliéry situované spíše na plochu dna nežli na výšku, dno je potom možné rozdělit pletivovou přepážkou na dvě části. Dále je třeba dát pozor na rozteč mříží nebo ok pletiva, odstavená mláďata jsou velká přibližně jako subadultní laboratorní potkan a bez problémů prolezou dva a půl centimetrovou mezerou.
Ubikaci vybavíme policemi či dalšími patry z povrchově chemicky neupravených prken nebo silnější větví na šplhání, která současně poslouží i k ohryzu. Na podestýlku jsou vhodné bezprašné hobliny. Stejně jako v chovu dalších zvířat se mi osvědčila hoblinová podestýlka pod koně. Jako materiál na stavbu hnízda je vhodné poskytnout dostatek kvalitního sena nebo slámy. Křečkomyši často vyhazují podestýlku skrze mříže ven, takže by ubikace měla mít vyšší dno a neměla by stát na povrchu, ze kterého podestýlku nelze dobře odstranit. Jinak jsou to ale poměrně čistotná zvířata, vykonávající svou potřebu do jednoho místa v rohu na dně ubikace.

Potrava

Tito hlodavci jsou omnivorní (všežraví), tzn., že přijímají jak rostlinnou, tak živočišnou potravu. Základ krmení by mělo tvořit tuzemské i exotické ovoce a zelenina, dále zelené krmení a trocha zrní ve složení stejném jako pro ostatní hlodavce. Poměrně ochotně přijímají i komerčně vyráběné granule pro myši a potkany. Dále jako doplněk lze podávat vařenou rýži nebo těstoviny, ale stejně jako u ostatních zvířat pouze s mírou, protože křečkomyši po nich mají tendence tučnět. Naopak březím a kojícím samičkám nebo mláďatům v růstu je vhodné podávat větší množství kaloricky bohatší stravy a dostatek vitamínů a minerálií. Pro pokrytí potřeby těchto látek se osvědčil např. Roboran H. Pro doplnění živočišných bílkovin je vhodný jakýkoliv krmný hmyz, vařené kuřecí droby, z nouze je možné použít i kočičí granule. Zejména mláďata a březí nebo kojící samice by měly doplněk živočišných bílkovin dostávat denně. K ohryzu jsou vhodné čerstvé větve nejedovatých stromů, například vrba, líska, ovocné stromy atd. Občas, jako zpestření, lze podat i mléčné výrobky. Dále mají rády jakékoliv druhy ořechů. Zatímco zrní a pelety pro laboratorní potkany je možné rozsypat volně do podestýlky, vařenou rýži, těstoviny nebo drobně pokrájené měkké ovoce je vhodnější podávat do snadno čistitelných nerezových nebo kameninových misek. Na větší kusy ovoce a zeleniny se mi osvědčily drátěné držáky. Tak si jej křečkomyši nemohou zatáhnout do pelechu a předejde se zde jeho zahnívání. I tak je ale nutné, stejně jako u křečků, občas hnízdo zkontrolovat, zdali se v něm nekazí nashromážděná potrava. Vzhledem k tomu, že krmná dávka obsahuje značné množství šťavnatého ovoce a zeleniny, křečkomyši obvykle pijí jen minimálně. Takže stačí k dispozici pouze malá napáječka. Některá zvířata mají tendence napáječku prokousnout, proto je vhodné ji umístit do plechového chránítka.

Chov

Křečkomyši lze chovat v párech nebo chovné skupině, kterou tvoří jeden samec a dvě samice. Nikdy nelze chovat v jedné ubikaci více dospělých samců. Pohlavně dospívají ve věku okolo čtyřech a půl měsíce až půl roku. Rozmnožování ale bývá nejproblematičtějším aspektem jejich chovu, protože zvířata jsou poměrně často vzájemně značně agresivní. I u převážně samotářsky žijících zvířat může činit problém ze starších zvířat sestavit harmonující pár nebo chovnou skupinu. Důležité je proto sestavovat páry z co nejmladších zvířat, nejlépe odstavených mláďat. Agresivita vůči příslušníkům vlastního druhu je značně individuální. Zatímco některé páry bez problémů harmonují, jiné se nezdaří trvale sestavit vůbec a zvířata je možno připouštět pouze na páření pod pečlivým dohledem. Pokud pár harmonuje a je chován společně, bývá nutné samce krátce před porodem oddělit od samice, nejlépe pletivovou stěnou, aby zvířata neztratila vzájemný pachový a vizuální kontakt. Pokud není samec včas oddělen, hrozí riziko, že drobné novorozence v hnízdě zalehne nebo bude bránit samici v jejich ošetřování.

Rozmnožování

Gravidní nebo kojící samice může být velmi agresivní a kousavá. Pokud čeká menší počet mláďat, nemusí na ní být gravidita příliš patrná. Gravidita trvá asi měsíc. Mláďat bývá jedno až pět a jsou nidikolního typu, rodí se velmi nevyvinutá a poměrně pomalu vyspívají. Ve věku dvaceti dnů jsou ještě slepá a hluchá, ale již čile opouští hnízdo, pohybují se po ubikaci a snaží se konzumovat potravu zanesenou matkou do hnízda, popř. jsou si již schopna pro ni i sama zajít do misek, podle pachových značek rodičů. Pokud jsou vzata do ruky, již se brání kousáním. V této době také začíná hrozit riziko, že mláďata nechtěně opustí ubikaci, pokud má příliš velkou rozteč mříží nebo ok pletiva. Prohlédnou ve věku 22 až 26 dní. Laktace trvá za přirozených podmínek okolo osmi týdnů, mláďata by neměla být odstavena před šestým týdnem věku. Odstavená mláďata jsou poměrně drobná, dosahují velikosti přibližně subadultního potkana, ale potom začínají velmi rychle růst. Samičky je možné v dostatečně velké voliéře ponechat s rodičovským párem, obvykle vůči nim nedochází k projevům agresivity a někdy pomáhají matce i s péčí o další vrh. Naopak mladé samečky je nutné včas oddělit a vzhledem k jejich vzájemné nesnášenlivosti dále již chovat raději samostatně. V počátku období dospívání by se totiž pravděpodobně pobili.
Pokud jsou mláďata od narození brána do ruky, jsou velmi milá, krotká, přítulná a kontaktní. Splňují tak dokonale představu o domácím mazlíčkovi. Manipulace s takovýmito zvířaty je velmi snadná a bezproblémová. Přiběhnou na zavolání, často v době své aktivity sama vyhledávají kontakt s člověkem, ráda si hrají a dají se naučit i nějakým těm kouskům. Jestliže ale mláďata nebyla na kontakt uvykána již od takto útlého věku, jejich ochočování trvá poměrně dlouhou dobu, často v řádu měsíců. Potom obvykle strpí pohlazení nebo si vezmou z ruky pamlsek, ale nikdy tato zvířata nebudou naprosto krotká a důvěřivá, jako v prvním případě. Neochočené křečkomyši jsou naopak poměrně prudká, nervní zvířata snadno podléhající panice. Jestliže je s nimi nutné manipulovat, přenáší se na krátkou vzdálenost za kořen ocasu s tělem podloženým například kouskem prkénka. Je třeba mít na paměti, že neochočená křečkomyš je velmi silné zvíře schopné ošklivě kousnout nebo poškrábat.
Při správné péči se v zajetí dožívají šesti až osmi, často ale i více let. Na rozdíl od laboratorních potkanů to jsou značně „zdravá“ zvířata, která při správném chovu obvykle příliš netrpí zdravotními problémy. Vnímavá ale mohou být vůči některým parazitům, bakteriálním onemocněním a virům, jejichž rezervoárem někdy bývají chovy laboratorních myší nebo potkanů. Taktéž jsou citlivé na respirační problémy, jestliže jsou chována v příliš vlhkých a chladných podmínkách.

Závěr

Na závěr několik zajímavostí o kryse obrovské: ve své domovině jsou loveny pro chutné maso. Za tímto účelem jsou zde také chovány na farmách a jejich chov je již poměrně dobře propracován. Dále jsou cvičeny pro vyhledávání min, neboť jejich výcvik je snadnější a levnější nežli chov a výcvik psů. Jako celá řada dalších hlodavců a jiných savců působí ve své domovině působí jako rezervoáry a vektory některých nakažlivých onemocnění, například viru opičích neštovic, eboly atd. Z tohoto důvodu byl také do některých zemí zakázán jejich import z odchytů.