Myška ořechová (Dendromus mystacalis)

Myška ořechová (Dendromus mystacalis)
Většina myšek ořechových má na zádech výrazný tmavý „úhoří“ pruh.
Myšky ořechové jsou šplhavé, na což bychom neměli zapomínat ani při zařizování jejich terárií.
Portrét myšky ořechové.
Jihoafrická přírodní rezervace Pilansberg je jedním z míst, kde se myšky ořechové hojně vyskytují (foto Pavel Brandl).
Rozšíření myšky ořechové.
Obsah
  1. Tělesné rozměry
  2. Popis
  3. Rozšíření
  4. Způsob života
  5. Chov

Někdy je označována také jako myš ořechová, v cizojazyčné literatuře ji najdeme pod těmito názvy: slovensky – stromomyš stepná, anglicky – Chestnut Climbing Mouse, německy – Aalstrich–Klettermaus, francouzsky – souris grimpeuse d´Afrique, holandsky – Aalstreepklimmuis, afrikaans – roeskleurklimmuis, setswana – legotlo.

Tělesné rozměry

Délka těla (LC) = 40–70 mm, délka ocasu (LCd) = 60–90 mm, délka zadního chodidla (LTP) = 15–20 mm, délka ušního boltce (LA) = 10–14 mm, hmotnost (G) = 6–10(15) g.

Popis

Vrchní stranu těla má myška ořechová rezavě hnědou až kaštanovou, na bocích přechází toto zbarvení ve žlutavě hnědou. Středem hřbetu se táhne tmavý „úhoří“ pruh, který se směrem od hlavy k ocasu zužuje (nemusí být ale vždy patrný). Spodní strana těla je bělavá až světle šedohnědá. Ocas je téměř lysý, svrchu tmavší, obvykle delší než tělo. Je částečně chápavý a slouží myšce při šplhání. Na třecích plochách stoliček jsou výrazné hrboly, což je důležitý znak pro všechny myši rodu Denromus. Velké oči a dlouhé hmatové vibrisy kolem tlamy prozrazují nočního živočicha.

Rozšíření

Obývá rozsáhlá území subsaharské Afriky. Typový exemplář byl popsán z území dnešní Etiopie v roce 1863 německým zoologem Heuglinem a je uložen ve Státním přírodovědném muzeu ve Stuttgartu. Areál jejího rozšíření je nespojitý a sahá od Etiopie na severu až na severovýchod Jihoafrické republiky, při čemž zcela vynechává Konžskou pánev. Dosud byla zjištěna v Angole, Konžské demokratické republice, Keni, Etiopii, Lesotu, Malawi, Mozambiku, Rwandě, Jihoafrické republice, Svazijsku, Tanzánii, Ugandě, Zambii a Zimbabwe. Na tomto rozsáhlém byly popsány dvě geografické rasy – kromě nominátní Dendromus mystacalis mystacalis to je ještě Dendromus mystacalis messorius, která však bývá někdy považována za samostatný druh. V horách vystupuje myška ořechová až do výšky přes 2000 metrů nad mořem. Její stavy jsou považovány za stabilní, proto je v Červené knize IUCN zařazena v kategorii LC.

Způsob života

Životním prostředím myšky ořechové jsou nejčastěji savany s řídkými lesíky či křovinami, ale nevyhýbá se ani blízkosti člověka a poměrně často ji lze zastihnout na ovocných plantážích. Naproti tomu se nevyskytuje v rozsáhlejších lesních komplexech a aridních oblastech. Nejhojnější je v místech, kde se vyskytuje „namirembe“ (Ageratum conyzoides) – nestařec hnidákovitý. Aktivní je převážně v noci, kdy šplhá v travinách a keřích a shání si potravu. Při šplhání si vydatně pomáhá ovíjivým ocasem. Po zemi se pohybuje zřídka. Hnízda spletená z travin si buduje nejčastěji těsně nad zemí, ale byla nalezena i ve výšce okolo tří metrů, hnízda samců i samic jsou si velmi podobná. Myšky ořechové jsou všežravé, ale převážnou část jejich jídelníčku tvoří rostliny – přibližně 75 %, z toho nejčastěji listy bylin a trav. Semena a ostatní části rostlin jsou zastoupeny méně, živočišnou složku potravy tvoří z větší části hmyz a jeho larvy, pavouci a mnohonožky. V rovníkových oblastech nastává období rozmnožování většinou od listopadu do ledna, ale mláďata byla nalezena i v jiných částech roku. Zdá se, že v přírodních podmínkách mají tyto myšky mladé jen jednou ročně. Mláďata se rodí v hnízdech samic spletených z trávy, jsou holá a slepá. Obvyklý počet mláďat ve vrhu jsou tři až čtyři. Délka březosti není zatím ještě přesně známa, odhaduje se na 21 až 25 dní. Také o délce života chybí spolehlivá data, podle příbuzných druhů se odhaduje na tři až čtyři roky (v zajetí byl nejdelší zaznamenaný věk čtyři roky a dva měsíce).

Chov

K chovu volíme prostorné terárium, raději vyšší, vybavené trsy vysokých travin nebo obilí a dostatkem větví. Na substrátu příliš nezáleží, protože myšky ořechové téměř nehrabou-vyhovuje jim kočkolit, kukuřičná vřetena, písek. Zato by měl být v ubikaci dostatek sena, ze kterého si stavějí hnízda. Podle možností dáváme myškám dostatek čerstvé trávy a jiného zeleného krmení, v zimním období listovou zeleninu. Jídelníček doplňujeme drobnějšími druhy zrní, vhodné je proso nebo senegalské proso v klasech, ovocem a kořenovou zeleninou, kterou však myšky příliš nezbožňují. Živočišnou stravu nahrazujeme cvrčky, moučnými červy (po těch však snadno tloustnou), kočičími granulemi nebo vařeným masem. Někteří jedinci ochotně přijímají i sušené krevetky. Pokud mají myšky dostatek zeleného krmení, nepořebují napájet, ale přesto neuděláme chybu, když v ubikaci bude automatická napáječka s vodou. Stejně tak by neměl chybět minerální blok nebo sépiová kost, zejména pokud myšky jeví tendenci, že by se mohly rozmnožovat. Chováme je v párech nebo menších skupinách s jedním samcem, protože samci bývají vůči sobě značně nesnášenliví a jejich potyčky končí často vážným poraněním.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře