Myšice malooká (Apodemus uralensis)

Další fotografie (11)

Jako zcela nový živočišný druh byla popsána teprve v roce 1952 našimi zoology Kratochvílem a J. Rosickým z východního Slovenska. V krátké době byla pak zjištěna i na Moravě a ve Slezsku. V poslední době bývá dost často slučována s východoevropským a asijským druhem Apodemus uralensis a tento druh bývá označován stejným českým názvem.

V takovém pojetí pak bývá někdy (hlavně ruskými zoology) označována jako geografická rasa Apodemus uralensis microps, Kratochvíl et Rosický 1952, a její západočeské populace jako Apodemus uralensis cimrmani, Vohralík 2002. V cizojazyčných publikacích ji nalezneme pod těmito názvy: slovensky – ryšavka myšovitá, anglicky – Pygmy–field Mouse, Herb-field Mouse, Ural Field Mouse, německy – Zwergwaldmaus, rusky – malaja lesnaja myši, myši uralskaja, francouzsky – mulot pygmée, španělsky – – Ratón de Campo Enano, polsky – mysz małooka, mysz zielna, maďarsky – kislábú erdeiegér, szürke erdeiegér, litevsky – pundurklaidonpele, srbsky – polski myš, rumunsky – şoarece de pădure, bulharsky – malka gorska myška.


Tělesné rozměry:
délka těla (LC) – 70 až 96 mm,
délka ocasu (LCd) – 64 až 83 mm,
délka zadního chodidla (LTP) – 17 až 20,5 mm,
délka ušního boltce (LA) – 11 až 15 mm,
hmotnost (G) – 12 až 22 g.



Popis
Zbarvením a menšími rozměry připomíná myšice malooká spíše myš domácí nebo mladé jedince myšice křovinné – s těmi byla na našem území ostatně dost dlouhou dobu zaměňována. Nejnápadnějším znakem, kterým se liší od dvou našich podobných druhů myšic, jsou menší oči, které dosahují průměru jen 3,5 až 3,9 mm. Má také kratší uši, které nikdy nepřesahují délku 15 mm, a zadní chodidla nepřesahují 20,5 mm. Tělo je svrchu šedohnědé, vespod bílé až slabě nažloutlé. U dospělých zvířat je hranice mezi zbarvením vrchní a spodní části těla často poměrně výrazná, u mladých jedinců bývá nezřetelná. Ocas je výrazně dvoubarevný, svrchu tmavý, vespod narůžovělý.



Rozšíření
Podle současného pojetí druhu se myšice malooká vyskytuje kromě našeho a slovenského území ještě v jižním Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku, pobaltských státech, Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Turecku, Černé Hoře, Srbsku, na značné části území Ruska až k Altaji, v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Arménii, Ázerbájdžánu, Íránu, Indii a Nepálu. Východní hranice areálu je nejistá, zdá se, že zasahuje až do Mongolska a severozápadní Číny. Nejistý je také její výskyt v Afganistanu, Pákistánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. U nás obývá hlavně nížiny a pahorkatiny jižní Moravy a Slezska. Kromě toho existuje malá izolovaná enkláva o rozloze asi 500 km2 na Žatecku na západním okraji Doupovských hor, která tvoří zároveň nejzápadnější výspu výskytu tohoto druhu. V Červené knize IUCN je zařazena v kategorii LC, její stavy jsou považovány za stabilní, i když autoři tohoto hodnocení přiznávají, že z mnoha míst jim chybějí hodnověrné údaje. U nás je pravděpodobně hojnější, než ukazují současné znalosti, protože i dnes je zřejmě často považována za některý z příbuzných druhů.


Svým původem představuje myšice malooká stepní druh, obývající původně bezlesou krajinu. Také dnes se drží stranou větších lesních komplexů a v otevřené krajině střídá během roku několik stanovišť. V zimě a na jaře se drží na zaplevelených mezích, úhorech a zarostlých, neobhospodařovaných stráních, kde nachází dostatek potravy a později se stěhuje na pole. Na podzim vyhledává strniště nebo případně kultury víceletých plodin. V menší míře ji lze nalézt i v řídkých listnatých lesících, na křovinatých pasekách nebo v okolí vodních toků. U nás obvykle nevystupuje nad 400 m nadmořské výšky, ale na Slovensku ji lze zastihnout ve výšce až 1 450 m nad mořem na odlesněných vrcholcích hor (Liptovské hole).



Život v přírodě a chov
Zdržuje se častěji než její příbuzné v podzemních norách, o čemž svědčí i její poměrně krátké hmatové vibrisy.


Hlavní složku potravy tvoří semena plevelů i kulturních rostlin (hlavně obilí), zelené části rostlin a v zimním období pak hlízy a cibule. Přednost dává škrobnatým semenům s měkkými slupkami. Zejména v jarním období si často doplňuje jídelníček drobnými bezobratlými živočichy, převážně hmyzem a jeho larvami. Na zimu si vytváří zásoby potravy, které mohou být ukryty nejen v norách, ale i nejrůznějších dutinách ve stromech, pod kameny apod. Období rozmnožování začíná většinou již v březnu nebo dubnu a trvá někdy až do konce září, obvykle však nepřesahuje 140 dní. Prvního vrcholu dosahuje porodnost v květnu, druhého v srpnu, kdy se do rozmnožování začínají zapojovat i samice z prvních tohoročních vrhů. Samice je březí 20–25 dní, rodí 3–9 (10) mláďat (nejčastěji 5–6). Ta otevírají oči 12.–14. den (v té době jsou již zcela osrstěná) a ve věku přibližně tří týdnů se osamostatňují. Pokud je však chceme oddělit, je lépe ještě alespoň týden počkat. Myšice malooké jsou vzájemně velice snášenlivé a v jednom teráriu lze chovat bez problémů skupiny o dvaceti i více jedincích obojího pohlaví. Jsou velice mírné i vůči lidem a bez obav je lze brát do ruky. Při manipulaci však pozor na ocásek – i tomuto druhu, podobně jako jiným myšicím, se snadno svléká z kůže!


Pro chov se nejlépe hodí terárium s hlubším spodním dílem, aby bylo možné dát do něj větší množství substrátu, ve kterém si myšice zakrátko vytvoří soustavu nor, nebo větší lepená nádrž. Jako substrát se dobře osvědčily hrubé piliny nebo jemné hoblovačky ve směsi s rašelinou, doplněné menším množstvím bukové nebo dubové hrabanky, ale stejně dobře prospívají i na čistých hoblovačkách nebo pilinách. Na vystýlání hnízd dáváme dostatek sena, které myšice zčásti spotřebují i jako potravu. V teráriu by neměly chybět ani silnější větve (na šplhání i na ohryz) a kameny, pod které se rády ukrývají. Krmíme směsí zrní, kterou podle možností obměňujeme, ovocem (hlavně jablky, ale velice rády přijímají i jahody), listovou a kořenovou zeleninou, zeleným krmením (nejraději listy pampelišek) a tvrdým pečivem, kterým můžeme nahradit část zrní. Živočišnou složku potravy nahrazujeme larvami potemníků a kočičími nebo psími peletami. U zrní volíme, zvláště v letním období, raději škrobnatá semena, aby myšice zbytečně netloustly. Velice rády přijímají různé druhy prosa, mohár a senegalské proso v klasech, naopak téměř opomíjejí čirok. Pokud je chováme ve vytápěné místnosti, prodlužuje se jejich rozmnožovací období na celý rok. Myšice malooké jsou v současné době poměrně často nabízeny v inzerátech (výborně se rozmnožují), takže u tohoto druhu nejsme odkázáni na vlastní odchyt.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře