Ještě jednou o křepelkách

Článek Tomáše Gřese s názvem O chovu čínských křepelek zase trochu jinak, z Fauny č. 19/2003 mi napomohl zavzpomínat i na mé zážitky s těmito roztom...

Článek Tomáše Gřese s názvem O chovu čínských křepelek zase trochu jinak, z Fauny č. 19/2003 mi napomohl zavzpomínat i na mé zážitky s těmito roztomilými opeřenečky - křepelkami.

Před pár lety jsem pomáhala v jednom ostravském zverimexu, prodávala, ale hlavně radila v péči o králíky, hlodavce, bezobratlé a plazy. Zvířat se zde vystřídalo bezpočet a ne jedenkrát to byly i křepelky.

Byly to křepelky čínské a vykoupili jsme je od jednoho místního chovatele. Pokud si dobře vzpomínám, tak to byly tři mladé slepičky, které v ptačí voliérce neustále ťapkaly sem a tam. Asi po týdnu či 14 dnech jsme dvě slepičky prodali, a i přes veškerou snahu prodat k nim i tu třetí (aby nestrádala samotou), nám tato zůstala. Na chovatele – dodavatele nebyl pořádný kontakt, a tak třetí slepička zůstávala dál sama.

Protože jsem si pravidelně brala nemocná, zraněná nebo už prostě neprodejná zvířata ze zverimexu k sobě domů, netrvalo dlouho a i křepelka putovala ke mně. Zabydlela jsem ji prozatím ve větší kleci pro hlodavce s hustými mřížemi. Jako podklad jsem zvolila zeminu, vodu, zrní a jiné krmení jsem ji dávala zvlášť do menších kameninových misek. Rozbitý květináč jí sloužil jako úkryt. Slepička se brzy okoukala a bylo znát, že je klidnější než v rušném zverimexu. Mezitím jsem jí zkoušela sehnat kamarády. V té době to nebylo nic lehkého a když už se někdo našel, tak byl z druhé strany republiky. No a protože byla zima a já chtěla ty tvorečky ušetřit trápení, rozhodla jsem se, že počkám, až se oteplí.

Doma jsem zatím křepelce zbudovala z velké papírové krabice velký výběh se spoustou větviček, kořenů a kamínků, kde pobývala přes den. Někdy jsem si Kuřátko (jak jsem jí říkala) brala i do ruky. Zvídavě na mě koukala, mrkala očky a když už chtěla vrátit do klece, tak mě decentně zobla svým malinkým zobáčkem do ruky. Netrvalo dlouho a křepelka mě za pár dnů překvapila svým leteckým výletem mimo „papírový výběh“. Na její únik z výběhu bych ani tak brzo nepřišla, kdybych na stole neuviděla malinký kuřinec! Asi za 5 vteřin mi to docvaklo a hned na to jsem uviděla pochodujícího opeřenečka na posteli. Od té doby jsem ji musela více hlídat, pokud byla mimo svou klec.

Za pár dní mě opět Kuřátko překvapilo něčím novým. Tentokrát to byl její hlasový projev. Pokud u nás zvonil telefon, vždycky se ozvala. A tak jsme jí někdy úmyslně pouštěli telefon, aby si zazpívala.

Jednoho dne jsem šla do obchodu pro zeminu, abych jí mohla vyčistit výběh. Když jsem se vrátila a vcházela do bytu, zrovna začal zvonit telefon. Něco se mi ale v ten moment nezdálo – Kuřátko nezpívalo. Neslyšela jsem ji odpovídat na telefon a tak jsem nedbala na hovor a šla se za ní podívat. Byla mrtvá, stojáčky měla napnuté a zobáček dokořán otevřený. Nechtěla jsem ji nijak pitvat a tak se domnívám, že se jednoduše zalkla (udusila) zrnkem. Nejvíce mě mrzí, že se nedočkala kamarádů, které jsem už měla pro ni zamluvené. Čekala jsem už pouze na to, až se oteplí a oni nebudou muset v mrazu cestovat...

Musím říct, že toto zvířátko mě ohromilo jak svým vzhledem, tak i chováním a navždycky se mi zarylo do paměti. A i když se měla dobře a byla veselá, tak jí kontakt se „svými“ určitě chyběl a proto jsem od té doby ve zverimexu vždy trvala na tom, aby se křepelky prodávaly minimálně po dvou kusech.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Autor textu Jarmila Opluštilová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře