Uhlazená krása ve voliéře

Bažant prelát (Lophura diardi) Bonaparte 1856 je některými ornitology zařazován do samostatného rodu Diardigallus.
Jeho domovem je Barma, střední část Assámu, severní Laos, východní Thajsko a jižní část Vietnamu. Žije v pralesích, bambusových houštinách a bohatě porostlé křovinaté džungli, která vzniká na mýtinách po vykácených stromech ve výši kolem 700 m. n. m. Přes den se rád sluní na otevřeném místě, ale vždycky v blízkosti houštiny, kam se v době nebezpečí rychle uchýlí. Kohout si dělá nároky na území do daleka slyšitelným pískáním a svištěním křídel.
Podobně jako u většiny druhů bažantů i zde existuje výrazný pohlavní dimorfizmus, tzn. kohout je vybarven jinak než jeho družka. Kohout dosahuje délky 80 cm, zatímco slepice jen 60 cm. Holé tváře má červené, hlavu, bradu a hrdlo černé, na temeni má vysokou, až 9 cm dlouhou chocholku. Krk, horní část prsou a horní část zad jsou šedé s jemnými černými čárkami, střední část zad žlutá se zlatovými konci per, spodní část zad a vrchní krovky ocasní kovově modré s matově černými okraji per. Ocas je kovově černý. Tři páry středních ocasních per jsou prodloužené ohnuté a na koncích srpovitě a do špicky zúžené. Břicho je černé a běháky jsou karmínově červené. Mladí kohouti dostávají šat dospělých prvním rokem, ale jsou tmavší a ocasní pera mají kratší. Schopnost rozmnožovat se však nastává až ve třetím roce života.
Slepice má hlavu, hrdlo a krk tmavě hnědé, na hlavě jsou pera jen trochu prodloužená. Horní část zad a spodní část těla jsou kaštanově červenavé. Křídla, spodní část zad a ocas jsou světle hnědé s černými proužky. Pera na straně těla s bílými okraji. Dva páry středních ocasních per jsou černé, široce hnědobíle pruhované. Okruží oka je holé, červeně zbarvené a menší než u kohouta.
Kohout mívá obvykle jen jednu slepici. V Thajsku byla nalezena uprostřed dubna a začátkem května hnízda na zemi s 5–8 vejci, která měla skořápku zbarvenou světle růžově až tmavěžlutě. Slepice na nich sedí 24–25 dní. Potrava se skládá hlavně z hmyzu a semen.
První pták se dostal do Evropy v roce 1862 jako dárek siamského krále do botanické zahrady v Paříži. Následoval další dovoz a v roce 1866 se podařil první odchov.

Ve voliéře zahnízdí od poloviny dubna. Pokud se rozhodneme vejce odebrat a posadit je pod kvočnu zakrslé drůbeže, může bažantí slepice začít snášet znovu i koncem července. V odborných knihách je uvedeno, že tito bažanti žijí v přísné monogamii a právě proto se většina chovatelů tímto řídí.
Bude to již 25 roků, kdy manželé Věra a František Klempertovi dovezli dvě tříleté slepice a jednoho kohouta. Umístili je do společné voliéry a v době toku kohout pojímal obě slepice, které si hnízdo (každá své vlastní) postavily ve vysoké trávě. Kohout je při sezení na vejcích vůbec nevyrušoval. Ačkoliv jsou tito bažanti v mimohnízdní době docela lekaví, při sezení na vejcích strpí přítomnost chovatele uvnitř voliéry. Takový chovný kmen se zdá být velkou vzácností.
Kuřata jsou již z přírody zvyká přijímat první potravu ze zobáku matky. Všeobecně platí, že kuřata prelátů mají být odchována odděleně od ostatních druhů a naopak nemají být přemisťována z jedné voliéry do druhé. Pokud jsou kuřata vylíhnutá v umělé líhni, naučíme je rychleji přijímat potravu tím způsobem, že k nim přidáme jedno kuře stejného věku divokého lovného bažanta. Kuřata obou se mezi sebou dobře snášela a žraní z misky jim nyní nečinilo žádné potíže. Je nutné jim podávat plnohodnotné odchovné bažantí krmivo s vysokým podílem čerstvých živočišných bílkovin, kupř. ve formě sušených a rozkrájených garnátů a ovoce.
Taková kuřata jsou krotká, běží ke svému chovateli a krmivo přijímají z ruky. K cizí osobě, která se objeví v blízkosti voliéry, jsou velmi nedůvěřivá a s hlasitým křikem běží do úkrytu.
Kuřata vylíhnutá pod biologickou matkou se při setkání s cizí osobou lehce dostávají do panického stavu, kdy se položí na bok a chovají se jako mrtvá. Za chvíli se ale proberou a odběhnou.
Po uplynutí dvou měsíců jsou mladí bažanti vybarveni jako jejich matka. Musí být přezimováni v místnosti, kde teplota neklesá pod bod mrazu. V Thajsku jsou tito bažanti opravdu hojní a velmi často je uvidíme na dvorku společně s kury domácími, se kterými se stále hašteří.
Elegantní postava a harmonicky sladěná barevná krása jeho opeření z něho činí jednoho z nejoblíbenějších obyvatel našich voliér. Nejen v Evropě, ale také v USA se je daří bez potíží rozmnožovat. V době toku je kohout schopen rychlostí blesku zaútočit na svého pečovatele, avšak pro převažující dobré vlastnosti si bažanty preláty jistě oblíbíme.

Začátek podzimu je nejlepším časem k vylepšení, k opravám, předělávkám i ke zhotovení nového chovatelského zařízení. Na jaře je obvykle málo pěkných dnů k těmto pracem, navíc bychom rušili chovné páry, popř. i kuřata. Pokud budeme předělávat staré chovatelské zařízení, přizpůsobíme se již požadavkům moderního pojetí chovu okrasných bažantů. Nejsou to jen vhodné rozměry voliér, ale také vnitřní zařízení a celková úprava. Jsou četné druhy okrasných dřevin hodících se jak pro voliéry, tak pro vnější výsadbu areálu. Do voliéry to jsou dřeviny nevysokého vzrůstu, s dostatkem krytu od časného jara. Vhodné jsou některé druhy zušlechtěných jehličin, jako borovičky, smrky, cypřiše, kleče, jalovce atd. U jalovců byly vyšlechtěny odrůdy plazivé a takové, které rozprostírají větve více vodorovně. Abychom dosáhli u jehličin pravidelného růstu a bohatého porostu větví nízko nad zemí, nesmějí se vysazovat příliš hustě, aby měly slunce a přístup vzduchu ze všech stran. Tisy a zeravy do voliéry nevysazujeme, protože jsou jedovaté, mohou však působit dekorativně mimo chovatelské zařízení, zeravy lze vhodně tvarovat sestřihem. Ze šlechtených druhů jehličnanů s vyšším vzrůstem jsou do výsadeb mimo chovatelské zařízení vhodné borovice vejmutovka, borovice černá, z jedlí je to douglaska, jedle korejská, konkolorka, ze smrků je to smrk pichlavý aj. Velmi dekorativní je především zjara modřín s jasně zeleným jehličím. V dostatečně velké voliéře je možno mimo jehličnanů vysadit i listnáče, které sice nasazují listy zpravidla později, a tudíž nemohou poskytnout vhodný kryt, ale nelze jim upřít dekorativní význam, protože kromě květů různých barev mají různě tvarované a zbarvené listí. Nižším vzrůstem se vyznačují různé druhy dřišťálů, dále ptačí zob, tavolníky, kdoulovce japonské, trojpuky, azalky, kaliny, lýkovec vonný, pěnišníky, různé skalníky, ibišky aj. Také některé šlechtené odrůdy japonských javorů zakrslých, které během vegetace mění několikrát barvu listí, a zakrslé břízy působí dekorativně. Mimo zařízení vysazujeme i šeřík, jasmín, šeřík čínský, šeřík letní, nazývaný také motýlí keř, který je šlechten v několika odrůdách, hlohovec, lísku, zlatý déšť, moruši, meruzalku, jiné odrůdy trojpuků, střemchu aj. Většina jmenovaných dřevin je nenáročná na půdu, i když čas od času je nutné přihnojení kompostem a v době sucha a po výsadbě důkladná zálivka. Až na málo výjimek jsou všechny druhy odolné, ostatní chráníme v době silných mrazů vhodným krytem. Není účelné ani pěkné přeplňovat prostor mimo zařízení okrasnými dřevinami, aby se dobrý úmysl neminul účinkem. Při parkovém chovu okrasných bažantů, který je podmíněn dostatečně velkým prostorem, vznikají přes všechna opatření mezi kohouty – rváči kolize. Můžeme tomu zabránit tím, že pozemek rozdělíme na dva nebo více dílů živým plotem. Každý kohout si pak obhospodařuje svůj revír. Zatoulání kohouta do cizího revíru skončí většinou jen jeho vypuzením jiným kohoutem. Živé ploty zakládáme i jako větrolamy. Využijeme k výsadbě dřevin, které kvetou postupně od jara do zimy.
Vysazené okrasné dřeviny ve voliérách důkladně zalijeme a obložíme plochými kameny, aby bažanti hrabáním neobnažili kořeny a keř nezničili. Působivou dekorací jsou i staré pařezy s různě pokroucenými kořeny, různě tvarované kmeny stromů, třeba i ztrouchnivělé, ve kterých budou bažanti hledat hmyz a v jejich stínu dostatek klidu. Také různé velké kameny porostlé mechem nebo nápadné svým zbarvením pěkně působí.
Jakmile se některá voliéra uvolní, dezinfikujeme vnitřní části hřadovacího prostoru nebo přístřešku vápennou vodou s přídavkem některého antiseptika. Vnější dřevěné stěny, dřevěné části voliér, pletivo a železné části voliér je nutné natřít vhodným nátěrem. Je třeba prohlédnout i střechu a těsnění stěn, aby do hřadovacího prostoru nebo chráněného přístřešku v době dešťů nezatékalo nebo nevznikal průvan. Líheň i odchovy vyčistíme, vydezinfikujeme a řádně uskladníme. Podobně je třeba ošetřit i přenosné voliéry.
Následně do voliéry navezeme dostatek hrubého písku, aby v ní bylo sucho, a to i po dlouhotrvajících deštích, kdy se voda musí rychle vsáknout.
Bažanti se rádi popelí, proto musí mít k dispozici i dostatek sypké země a lesní hrabanky. Ve voliéře je vhodné mít dvě nádoby na vodu a dvě krmítka, a to dost vzdálená od sebe. To proto, aby kohout nestál u krmítka a napáječky – slepice k nim potom nemají přístup a trpí žízní a hladem.
Na podzim si z odchovů vybíráme vhodné jedince pro příští sezónu. Pro jednoho kohouta je vhodné mít dvě i více slepic, protože při obšlapování jednu slepici úplně zničí. Můžeme si také opatřit krůty divoké, které jsou velmi dobré chůvy pro bažantí kuřata.
Všeobecně uznávaným chovatelem bažantů byl již od roku 1950 pan Václav Vlasák z obce Starý Vestec. Protože byl velice schopný, zaměřil se především na vzácné a ohrožené druhy. Úspešně odchovával bažanty nepálské, Elliotovy, Humeovy a Swinhoe. Začínajícím chovatelům byl vždy dobrým rádcem. Pro svoji dobrosrdečnost měl mezi námi, o jednu generaci mladšími bažantáři, přezdívku táta – chovatel. Pomohl vždy, kdy to bylo zapotřebí. Zemřel ve věku 85 roků.
V rámci Českého svazu chovatelů úspešně rozvíjí svoji činnost Klub chovatelů bažantů, vodního ptactva a holoubků. V roce 2006 má více než 110 členů. Noví zájemci o chov bažantů jsou v tomto kolektivu vítáni. Je krásné chovat tyto ptáky a používat takové výrazy jako kodrcání, obšlapování, ouška a poušky.