Chov křepela kalifornského

Charakteristika
Křepel kalifornský patří do řádu hrabavých (Galliformes) a čeledi křepelovití (Odonthophoridae), která čítá na 31 druhů. Zástupci této čeledi obývají výlučně Nový svět: Severní, Střední a Jižní Ameriku. Zde jsou jakousi obdobou křepelek a bažantů Starého světa, ale právě křepel kalifornský byl vysazen i v Evropě a místy zdomácněl, například ve Francii.

chovný samec

Čeleď zahrnuje spíše menší ptáky zavalitého vzhledu, často pestře (kontrastně) zbarvené. Krk je krátký, nohy silné a křídla krátká. Znak, který je nejvýrazněji odlišuje od bažantovitých (Phasianidae), kam byli původně řazeni, je vroubkovaný okraj silného, mírně zahnutého zobáku. Některé druhy mají na hlavě nápadnou chocholku. Jsou to ptáci většinou přísně monogamní. V době hnízdění samci obhajují teritorium, v mimohnízdní době se shlukují do menších hejn. Živí se semeny, listy, pupeny, méně pak hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Hnízdí na zemi. Mláďata jsou stejně jako u ostatních hrabavých nekrmivá a po vylíhnutí opouštějí s rodiči hnízdo. Jsou to stálí ptáci. Jejich průměrná hmotnost je asi 260 g. Velikost je různá, pohybuje se od 20 cm u nejmenších druhů (např. křepel zpěvavý – Dactolortyx thoracius) po 36 cm u velkých druhů jako je křepel vysokohorský. Průměrná snáška je asi 10 vajec a průměrná inkubační doba je zhruba 24 dní.
Křepel kalifornský je v současnosti řazen do rodu Callipepla, kam podle současného názvosloví patří 4 druhy. Kromě křepela kalifornského ještě křepel šupinkatý (Callipepla squamata), křepel Douglasův (Callipepla douglasii) a křepel přílbový (Callipepla gambelii). Křepel kalifornský byl dříve řazen do rodu Lophortyx, který však dnešní české názvosloví vůbec nezná. Poprvé byl popsán panem Shawem v roce 1798. Má 8 poddruhů a zatím není ohrožen. Je velký 23–27 cm, křídlo měří 11 cm a ocas 8 cm. Váha je 162–176 g. Snáší průměrně 15–17 vajec a inkubační doba je asi 22–23 dní. Hnízdí v dubnu až srpnu. Původně je rozšířen pouze na tichomořském pobřeží Severní Ameriky od jihozápadního Oregonu na severu, až po dolní Kalifornii na jihu. S úspěchem byl vysazen ve státech Washington, Utah, Arizona, Nové Mexiko, ale také v Evropě (viz výše), v Chile, na Novém Zélandě, v Austrálii a na Havaji. Od konce 19. století bylo několik neúspěšných pokusů o jejich vysazení uskutečněno také u nás.

chovná samice

Zbarvení samce je následující: čelo je žlutavě bílé s černým čárkováním. Bílým páskem oddělený vrch hlavy je černý a směrem dozadu přechází do kaštanově hnědé barvy. Líce, brada a hrdlo jsou černé a ohraničené bílým pruhem. Peří na zadní straně krku, po jeho stranách a na šíji je šedé s černými okraji a bílými skvrnami na koncích, čímž vzniká perličkování. Ostatní svrchní část těla je olivově hnědá, hruď modrošedá. Spodní část těla je žlutá a hnědá, černý proužek na okraji každého pera tvoří šupinovitou kresbu. Boky jsou hnědavé se žlutobílými podélnými pruhy. Letky jsou olivově hnědé, bíle lemované, ocasní pera šedá. Nejnápadnější ozdobou samečka je chocholka na temeni, která se skládá ze čtyř per u hlavy úzkých, na konci širokých, směřujících obloukem dopředu. Samička má chocholku menší, chybí jí černá a bílá barva na hlavě a hrdle. Ostatní kresba je matnější. Popis jsem převzal z knihy Zdeňka Vegera a Jaroslava Šálka – Kapesní atlas cizokrajných ptáků a mírně jej upravil. Nejlépe je však vše vidět na fotografiích.
V přírodě je obyvatelem listnatých a smíšených lesů na svazích i v údolí parků, pouští, travnatých ploch, zahrad, vinic a sadů. Jsou dosti plaší a ostražití. Mimo hnízdní populace žijí v hejnkách, která se na začátku dubna rozpadají a tvoří se páry. Samička snáší vajíčka do důlku na zemi. Hnízdo nijak zvlášť neupravuje. Její partner ji pečlivě hlídá. Pokud se samice stane kořistí šelmy nebo jiného predátora, sedí samec na vejcích sám a po vylíhnutí kuřata vodí. Jinak je vodí samička a sameček se zdržuje blízko ní. Po vyhnízdění se shlukují do hejn o několika desítkách až stovkách ptáků. Přes intenzivní lov křepela kalifornského, který ročně přesáhne 2 milióny kusů, je početní úbytek hlášen pouze místně.

Chov
Křepel kalifornský byl do Evropy dovezen poprvé v roce 1837 a od té doby je zde chován pravidelně. Z ostatních druhů je u nás chován ještě křepel šupinkatý, křepel Gambellův, křepel virginský (Colinus virginianus) a křepel horský (Oreortyx pictus). Další druhy jsou chovány jen velice sporadicky nebo vůbec. Křepely kalifornské jsem do svého chovu získal na podzim roku 2004. Umístěni byli ve vnitřní voliéře o rozměrech 2×1,5 m, na kterou navazovala malá venkovní voliéra o rozměrech 1,5×1,5 m. Na jaře roku 2005 jsem venkovní voliéru přebudoval a vznikla tak voliéra velká 4,5×3 m. Po dokončení voliéry byla zbořena zeď spojující starou voliéru s novou a vznikla tak jedna velká voliéra. Na podzim 2004 byli umístěni společně s jedním párem holoubků diamantových (Geopelia cuneata), křepelek čínských (Coturnix chinensis), zebřiček pestrých (Taenopygia guttata) a dvěma páry andulek vlnkovaných (Melopsittacus undulatus). Toto seskupení bylo samozřejmě dočasné. Voliéra totiž byla stavěna pro severoamerické ptáky a křepelové tak byli prvními „vlaštovkami“. Samice snášela velké množství vajec, avšak nikdy na ně nezasedla, což je u tohoto druhu značný problém, jelikož je většina chovatelů odchovává v líhních. Protože já tento postup u „běžných“ druhů neschvaluji, rozhodl jsem se čekat dál. V březnu mě však potkala smůla. Samice z ničeho nic, bez jakýchkoli známek nemoci uhynula. Při shánění nové samice jsem si užil velké potíže. Na přerovské burze byl pouze jeden prodejce, od kterého jsem ji nakonec po dlouhém přemlouvání zakoupil. Nová samice byla samcem dobře přijata. Zpočátku snášela vejce také různě po voliéře. Proto bylo velkým překvapením, když jsem v květnu 2005 nalezl v připraveném hnízdním přístřešku, vystlaném senem, vejce umístěné v důlku. Celkem bylo sneseno 16 vajec. Samice na nich velice pevně seděla a nechala se dokonce i zblízka vyfotografovat. Samec se vždy pohyboval poblíž a samici hlídal. Po 23 dnech inkubace se vylíhla mláďata. Jelikož mi bylo již zmíněným chovatelem řečeno, že jsou ptáci velmi náchylní na vlhko, tak jsem se rozhodl samici s mladými uzavřít ve vnitřní části voliéry. Samec měl dovnitř přístup otevřeným oknem, na které navazují různě umístěné větve. Vylíhlo se 12 mláďat, 4 vejce nebyla oplodněná. Do druhého dne však 9 mláďat uhynulo. Zbyla pouze 3 mláďata. V průběhu dvou dnů pak zemřela další dvě. Poslední mládě žilo ještě asi týden a potom zahynulo. Po odeslání vzorku na rozbor, určil veterinární lékař u posledního uhynulého mláděte příčinu smrti bakteriální infekci. První uhynulá mláďata však přikládám na vrub nezkušenosti samice, která se o mladé špatně starala, zřejmě i z toho důvodu, že byla uvnitř vnitřní voliéry příliš stresovaná. Samice snášela vejce dál, ale podruhé již nezasedla. Zimu přečkali křepelové bez problémů. Na začátku roku 2006 jsem u křepelů očekával další pokus o hnízdění. Ten přišel 24. dubna, kdy samice snesla první vejce. Celkem snesla 19 vajec, na které 13. května zasedla. Seděla opět pevně, ale snůšku nakonec opustila. Za vinu to přikládám samci, který se choval velice agresivně nejenom k samici, kterou neustále proháněl, ale i k páru kachniček karolínských, které s nimi od srpna 2005 sdílely voliéru. Uvědomil jsem si, že to může mít souvislost s Amivitem, který jim byl 1× týdně přidáván do vody, a který má mimo jiné i povzbuzovat pohlavní aktivitu. Proto jsem jej okamžitě vysadil. K mé velké radosti opravdu agresivita pominula a samec si dokonce úplně přestal všímat i karolínek. V další odchov jsem však již nedoufal. Proto jsem byl mile překvapen, když samice 26. 7. znovu zasedla, tentokrát na 15 vajec. Po uplynutí 24 dnů jsem však již snůšku považoval za neoplozenou a zvažoval jsem její odstranění. Rozhodl jsem se, že ještě chvíli počkám a dobře jsem udělal! Dne 24. 8., tedy až 30. den inkubace, se vylíhlo 9 mláďat, 3 vejce byla neoplozená a ve třech byly odumřelé zárodky těsně před vylíhnutím. Tentokrát jsem se rozhodl, že samici ponechám otevřený vchod do venkovní voliéry a i když se dvě mláďata hned první den utopila v jezírku karolínek, tak to považuji za další rozhodující krok pro můj úspěch. Samice získala potřebný klid a po většinu dne se pohybovala s mláďaty venku. Svědomitě je vodila i zahřívala. Kohoutek velice pečlivě svou rodinku hlídal. K mé radosti si po celou dobu odchovu karolínek vůbec nevšímal. Mláďata velice rychle rostla. Na rozdíl od údajů z literatury, kde se píše, že už devátého dne posedávají na větvích, jsem toto během odchovu nikdy nepozoroval. Byla velmi plachá a většinou se schovávala v zeleni. Velice čile pobíhala. Samice je bránila mnohem více než samec. Po mém příchodu samec vždy utekl z dosahu, ale samice bránila mláďata velmi srdnatě. Vždy se načepýřila, takže vypadala jako naježená koule a za výhružného pípání na mě útočila. Ve voliéře byl po celou dobu klid, takže vše probíhalo v pořádku. Pouze 2. 9. bylo kolem voliéry hodně rušno. Z voliéry jsem odchytával samici vrabce hnědohřbetého (Auripasser luteus), která se sem dostala ze sousední voliéry přes špatně zavřená dvířka a do voliéry jsem vpouštěl nově zakoupený pár hrdliček černouchých (Zenaida auriculata). Kohout byl pak dlouho do večera nervózní a stále se ozýval. Večer jedno mládě asi 15 minut venku pípalo. Ráno jsem však pozoroval všechna mláďata se samicí. Takže tato „akce“ naštěstí žádný vliv neměla. Mláďata jsem zkoušel vyfotografovat přímo ve voliéře, ale to se mi díky jejich plachosti bohužel nepodařilo. Jediné snímky mláďat jsou tedy ty, kde je držím v ruce. Přibližně kolem 50. dne stáří začala přepeřovat do šatu dospělých ptáků. V době, kdy samec začal mladé pronásledovat, jsem je přemístil do samostatné voliéry.
Spolu s křepely v současné době obývá voliéru již zmíněný pár kachniček karolínských, hrdliček černouchých, také pár hýlů mexických (Carpodacus mexicanus) a čečetek zimních (Accanthis flammea). Žádné konflikty, kromě výše uvedeného s karolínkami, který se mi podařilo odstranit, jsem nikdy nepozoroval. Ostatních ptáků si absolutně nevšímají. Nemohu ani potvrdit další údaj z literatury, že svým večerním hřadováním působí mezi drobnými ptáky zmatek. Jednak si na to jejich spoluobyvatelé zvyknou a samec se minimálně půl dne pohybuje pouze ve větvích. Samice o něco míň. Zimu i rozmary počasí snáší naprosto bez problémů. Nepotvrdilo se mi ani to, že jsou náchylní na vlhko. Voliéra má střechu pouze z dvojitého pletiva a křepelové i za silného deště rádi pobývají venku. Uvnitř voliéry je samozřejmě nainstalována spousta větví a je silně zarostlá (líska, jedle Abies concolor, zerav, cesmína ostrolistá). Na stěnách roste přísavník trojlaločný a jsou zde i velké kmeny olše lepkavé, které jsou využity i jako podpěry pro střechu.

mládě ve věku 23 dní

Krmení
Krmení je snadné. Základem je směs semen: proso, lesknice, semenec, řepka, len, slunečnice, kardi, pohanka, kukuřice, pšenice a oves. Do této směsi přidávám ještě jeřabiny a jiné bobule (např. borůvky, pámelník, skalník apod.) a nadrobno nakrájené zelené krmení jako kopřivy, salát atd. Občas přidám trochu hmyzu (smýkaný hmyz, larvy potemníků Tenebrio molitor a Zophobas morio, cvrčky a šváby). V létě pak semena v nezralém stavu a od jara do podzimu také naklíčená nebo máčená semena. Od jara do podzimu asi 3× týdně podávám míchanici, kterou připravuji z vařené rýže, průmyslově vyráběné vaječné míchanice (červené nebo žluté), mrkve, kopřiv a sušených gammarusů. V době odchovu jsem složení směsi téměř neměnil. Pouze jsem přidal rozdrcené granule pro vodní ptáky od fa Lundi, a celou směs jsem přizpůsoboval velikosti kuřat, podle toho jak rostla. Zmíněné granule jsou dospělým ptáků volně dostupné, takže není vyloučeno, že si jimi zpestřují jídelníček, ale nikdy jsem toto nepozoroval. Vodu obohacuji o Acidomid, 4× týdně po dobu 14 dnů, pak 14 dnů pauza a tak pořád dokola. Podle potřeby pak podávám Amivit a Aquakar, preventivně 1× týdně Optimin a Knoblamin.

venkovní voliéra

Závěr
Chov těchto krásných kurů není složitý, jen je potřeba nic nezanedbat. Já za hlavní příčinu mého úspěchu pokládám výrazné zlepšení kvality i pestrosti stravy a také prostředí, které jsem výrazně obohatil o nové rostliny, větve, kmeny apod., takže již opravdu připomíná „kousek“ lesa. Svůj podíl na úspěchu má určitě i větší zkušenost samice. Všem čtenářům, které tento článek zaujal, mohu chov křepela kalifornského vřele doporučit. Jsou to skutečně nenároční, bezproblémoví a nádherní ptáci. Budu jen rád, když se u nás počet chovatelů křepelů zvýší.