Apencelští chocholáči
Zařazení: plemena se zvláštními znaky – chocholatá plemena (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina G1).
Původ: Švýcarsko.
Kroužek: kohout 16 mm, slepice 15 mm.
Vznik plemene
Apencelští chocholáči pocházejí z Appenzellu, oblasti švýcarských Alp. V této oblasti vznikaly dvě variety slepic – jedny se špičatou chocholkou, známé u nás jako apencelští chocholáči, druhými jsou slepice vousaté, u nás neuznané.
První zmínky o apencelských chocholáčích jsou z patnáctého století, kdy se chovali v izolovaných klášterech horského prostředí a pásli se na strmých skalnatých svazích, údajně dobře létali a hřadovali na stromech. Uvádí se, že venku přečkali i zimu... Drsnému klimatu odolávali dobře také díky tomu, že jejich hřeben není náchylný k omrzání. Dobrá byla snáška, vejce byli schopni produkovat při malém doplnění potravy, vše ostatní si nasbírali na svazích. Používali se i jako stolní drůbež (pro maso).
Přesné záznamy o tom, jak apencelští chocholáči vznikali, se nedochovaly, předpokládá se ale, že se na jejich vytvoření podílely brabantky, laflešky a krevkérky.
Zpočátku byli apencelští chocholáči drženi pouze mnichy. V polovině šestnáctého století se plemeno dostalo i do rukou zemědělců a rozšířilo se do většiny oblastí, které tvoří dnešní Švýcarsko.
V devatenáctém století plemeno téměř vyhynulo, několik jedinců, kteří přispěli k jeho obnovení, pak bylo nalezeno v kantonech Appenzell. Další velký pokles populace nastal po druhé světové válce, kdy chocholáči vymizeli téměř úplně. V roce 1953 do Německa přivezl K. Fischer zbylé tři variety. Němečtí chovatelé pak vyšlechtili modrou a žlutě plavou bíle tečkovanou varietu, v Nizozemsku vznikl citronový ráz.
Apencelští chocholáči se dostali i do Severní Ameriky, zde se chovají jen ve stříbrném černě tečkovaném rázu.
Zdrobnělí apencelští chocholáči byli šlechtěni v Nizozemsku Hermanem van Olstem, který se šlechtěním začal již v roce 1980. Zde jsou také od roku 2003 uznáni. V rámci evropského svazu chovatelů byli uznáni teprve letos, u nás k jejich uznání zatím nedošlo.
Plemenné znaky
Apencelští chocholáči se vyznačují menším tělesným rámcem, hmotnost kohouta v prvním roce je 1,6 až 1,9 kg, u slepice je to 1,3–1,6 kg. K jejich typickým znakům patří chocholka tvaru přilbice a malý růžkový hřeben tvaru písmene V.
Podkladem pro chocholku je, podobně jako u ostatních chocholatých plemen, lebeční výduť. Chocholka není příliš velká a je specifická v tom, že se nejdelší pera v přední části mírně ohýbají nad kořen zobáku, při pohledu z boku se chocholka vepředu jeví vyšší než vzadu a připomíná přilbici.
Pro poměrně silný zobák břidlicově modré barvy jsou typické zvýrazněné nosní otvory.
Ušnice se požadují bílé s namodralým nádechem, musí být jemné, hladné, oválné a středně velké. Také laloky by měly být jemné, středně velké a oválné. Oči se požadují tmavohnědé.
Trup je středně dlouhý, válcovitý, mírně zvednutý, záda po celé délce široká, mírně dozadu skloněná, bohaté sedlo plynule přechází do linie ocasu. Ten je plný, široký, vějířovitě rozevřený, nasazený pod úhlem 45°. Také přechod ve středně dlouhý, v horní části mírně zahnutý krk je plynulý. Delší křídla musí k tělu těsně přiléhat. Běháky se požadují středně dlouhé, jemných kostí, břidlicově modré barvy. Přilehlé a bez podušek je opeření. Jen pro zajímavost, u kohoutů zdrobnělých apencelských chocholáčů je uváděna hmotnost 600–800 g a velikost kroužku 12 mm, u slepiček 500–700 g, kroužek 11 mm.
Nejčastější exteriérové vady
K častým vadám patří světlejší nebo jinobarevné oči, výrůstky nebo větvení na růžcích nebo v přední části hřebene, dále rozčepýřená, neuzavřená nebo tvarově neodpovídající, příliš velká či naopak chybějící chocholka.
Problémem bývají také velké, svraštělé nebo hrubé ušnice a kornoutovité laloky.
Nedostatky se objevují i v utváření trupu, nesení ocasu a křídel.
Barevné rázy
Nejčastěji chovaným barevným rázem jsou stříbrné černě tečkované, chovají se ale i v dalších rázech, které jsou uvedeny v tabulce.
K častým vadám tečkovaných rázů patří nepravidelný tvar skvrn nebo to, že jsou slité či neodpovídá podíl např. stříbrné a černé barvy. Objevují se i příměsi jiné než požadované barvy.
| Tabulka: Výskyt barevných rázů v zemích EE |
|||||
| Původ | Česká republika | Německo *** | Belgie | Velká Británie | Francie |
| CH | Apencelští chocholáči | Appenzeller Spitzhauben | Appenzeller spitskuif | Appenzeller Spitzhauben | Appenzelloise huppée |
| modří | blau | blauw | bleu uni | ||
| žlutě plaví bíle tečkovaní | chamois-weißgetupft | fauve pailleté blanc * | |||
| zlatí černě tečkovaní |
gold-schwarzgetupft | goud zwartgetoept |
gold spangled | doré pailleté noir | |
| černí | schwarz | zwart | black | noir | |
| stříbrní černě tečkovaní | silber-schwarzgetupft | zilver zwartgetoept |
silver spangled | argenté paileté noir | |
| citrónoví černě tečkovaní | zitron-schwarzgetupft | citroen zwartgetoept |
|||
| NL | Apencelští chocholáči zdrobnělí |
Appenzeller Zwerg-Spitzhauben | Appenzeller spitskuifkriel | ||
| zlatí černě tečkovaní |
gold-schwarzgetupft | goud zwartgetoept ** |
|||
| stříbrní černě tečkovaní | silber-schwarzgetupft * | zilver zwartgetoept ** |
|||
| Původ | Itálie | Chorvatsko | Nizozemsko | Polsko | Skandinávie |
| CH | Appenzell con Ciuffo |
Apencelska šiljastokapa | Appenzeller spitskuiven | Appenzellska czubatka | Appenzeller spidstop |
| blu | niebieski | ||||
| płowożółty biało nakrapiany | |||||
| oro pagliettata nero | goud zwartgeloverd |
złoty czarno nakrapiany | guld-sortplettet | ||
| nera | zwart | czarny | |||
| argento pagliettata nero |
srebrno-crnotočkasta | zilver zwartgeloverd | srebrny czarno nakrapiany | solv sortplettet |
|
| citroen zwartgeloverd (getoept) | |||||
| NL | Appenzeller spitskuifkriel | ||||
| zilver zwartgeloverd |
|||||
| zilver zwartgeloverd |
|||||
| Původ | Španělsko | Slovensko | |||
| CH | Appenzeller Moňuda | Apenzelský chocholáč | |||
| azul | modrá | ||||
| dorada lentej. de negro | zlatá-čiernobodkovaná | ||||
| negra | čierna | ||||
| plateada lentej. de negro | strieborno-čiernobodkovaná | ||||
| NL | |||||
| * do seznamu EE zařazeny roku 2011, ** do seznamu EE zařazeny roku 2013, *** Evropský standart platí také pro Lucembursko, Rakousko a Švýcarsko |
Užitkovost
Většinou se chovají pro výstavní účely, ale zanedbatelná není ani snáška. Ta se pohybuje mezi 120 a 150 vejci s minimální hmotností 55 g. Vejce mají bílou skořápku, což jistě ocení malérečky.
Specifika chovu
Apencelští chocholáči jsou velmi dobře přizpůsobeni životu v horách. Díky tvrdým podmínkám horských oblastí patří k jejich vlastnostem odolnost a shánlivost. Velmi dobře využijí velké výběhy. Na první pohled působí nervózně a velmi temperamentně, při pravidelném kontaktu a manipulaci si ale na přítomnost člověka zvyknou.
Pokud jsou chováni v omezeném výběhu, potřebují velmi vysoký plot, protože jsou velmi dobrými letci.
Zahraničí
Ve Švýcarsku sdružuje chovatele apencelských chocholáčů klub původních plemen (http://www.zun-schweiz.ch/).
Informace o zdrobnělých apencelských chocholáčích a jejich šlechtění v Nizozemsku naleznete na stránkách http://www.spitskuifkriel.nl/.
Klub
U nás se apencelští chocholáči vyskytují zřídka, většinou ve stříbrném černě tečkovaném zbarvení. Klub jejich chovatelů tu nepracuje.
