Holokrčky

Holokrčky
Kresba holokrček z roku 1899.
Takto holokrčky vypadaly v roce 1903.
Slepice a kohout holokrčky černé.
Slepice a kohout holokrčky černé.
Bílá slepice s růžicovým hřebenem.
Fritz Schöne (Sebnitz) ukazuje nažiny na trupu holokrčky červené..
Kohout holokrčky bílé z výstavy v Lipsku 2013 (foto: Václav Nedělka ml.).
Roztomilá kuřátka holokrček.
Poměrně častým problémem je probělení ušnic nebo obličeje, bílá se může vyskytnout např. i na hrdle.
Poměrně častým problémem je probělení ušnic nebo obličeje, bílá se může vyskytnout např. i na hrdle.
Obsah
  1. Vznik plemene
  2. Plemenné znaky
  3. Nejčastější exteriérové vady
  4. Barevné rázy
  5. Užitkovost
  6. Specifika chovu
  7. Zahraničí
  8. Klub

Říká se o nich, že jsou tak škaredé, až jsou krásné … Někdo by si je domů nepořídil ani za nic, jinému přirostou k srdci hned na první pohled. Každopádně si holokrčky zaslouží pozornost. Ač jsou řazeny k plemenům se zvláštními znaky, jsou drůbeží užitkovou, hodící se k výkrmu na maso i s dobrou snáškou. A jsou otužilé.

Zařazení: plemena se zvláštními znaky (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina G2).

Původ: velká forma Rumunsko, zdrobnělá Německo.

Kroužek: kohout 18 mm, slepice 16 mm, zdrobnělé kohout 13 mm, slepice 11 mm.

Vznik plemene

To, jak holokrkost, hlavní znak plemene, kterému se dnes budeme věnovat, vznikla, je opředeno tajemstvím. Nejpravděpodobnější je, že je následkem mutace, náhodným jevem, hříčkou přírody, kterou nelze vysvětlit.

Také údaje o tom, odkud první holokrké slepice pocházejí, se značně různí – uvádí se Dálný východ, Malá Asie i Jižní Amerika. Zemi, kde holokrkost vznikla, je problematické určit, protože holokrká plemena se vyskytují po celém světě. Na Madagaskaru se chovají holokrké bojovnice, holokrké slepice byly viděny v Turecku i v husté džungli Nigérie. Zprávy o jejich výskytu pocházejí i z Brazílie, popularitě se prý těší také v Mexiku. V oblasti Karibiku existují holokrká plemena bojových kurů, ve Francii se chovají slepice chabot, které jsou holé na přední straně krku.

Pravlastí u nás známého plemene holokrček je pravděpodobně středověká Indie, odkud se dostaly do Persie – dnešního Íránu, a později do Sedmihradska v Rumunsku, kde údajně dodnes v chovech převládají.

Do střední a západní Evropy byly přivezeny během 19. století právě z Rumunska – Severní Sedmihradsko nebo také Transylvánie patřila do roku 1918 k území Rakouska–Uherska, resp. Uherska. Do dnešní podoby byly prošlechtěny na začátku 20. století především německými a rakouskými chovateli.

V rámci Evropy byly na velké mezinárodní výstavě poprvé vystaveny ve Vídni, a to v roce 1875 jako Nackthalse. Jednalo se o zvířata krahujcovité kresby. Předvedla je zde paní Izabella Szeremley z Transylvánie. Teprve později se ukázalo, že zvířata byla předvedena i na výstavě v Budapešti v roce 1873, tato výstava ale nebyla tak populární jako v Rakousku ta mezinárodní. Poté byly holokrčky nazývány také Szeremley Huhner.

Existují ale důkazy o tom, že ocenění na holokrčky byla udělována v Německu už v roce 1869. Do Anglie byly dovezeny až roku 1920.

Po zjištění, že holokrčky nejsou chovány jen paní Szeremley, ale v Rumunsku, v Sedmihradsku, jsou dost rozšířené, se toto plemeno rychle rozšířilo např. do chladných regionů Ruska, ale i do jižních zemí, např. do Maroka, Španělska nebo Itálie.

U nás byly holokrčky nazývány také sedmihradkami nebo sedmihradskými slepicemi. Převzat byl německý vzorník.

Zdrobnělé holokrčky byly poprvé předvedeny roku 1898 na výstavě ve Frankfurtu nad Mohanem. Tím, kdo je předvedl, byl K. Huth z Frankfurtu. Bohužel pak zvířata z chovů zmizela.

Znovu se holokrčky objevily až roku 1905 v Berlíně díky H. O. Maroldovi, a to bílé, černé a krahujcovité. Téhož roku byl v Německu založen speciální klub chovatelů holokrček, který měl již o dva roky později 73 členů. Během první světové války byla většina chovů zničena, i přes to je ale v roce 1917 i 1918 jejich šlechtitel s úspěchem v Berlíně vystavoval. I tato populace po smrti chovatele téměř zanikla.

Ke šlechtění zdrobnělých holokrček přistoupili i další chovatelé, plemeno se ale neudrželo. Zvýšená poptávka po zdrobnělých holokrčkách byla zaznamenána až v roce 1937, kdy se šlechtění ujal B. Noack, tehdejší předseda německého klubu holokrkých plemen. Velké holokrčky byly kříženy se slepicemi selského typu. Tehdy byly zdrobnělé holokrčky pod šťastnějšími hvězdami. Z nejmenších stavů vytvořil Bernhard Noack ve své odchovně různé barevné rázy, jež se dostaly do všech částí Německa a zčásti i do zahraničí. Chov dosáhl enormního vzrůstu. Ale přišla nová překážka: v tehdejší třetí říši pod říšskou skupinou chovatelů drůbeže byla v roce 1938 vydána vyhláška, podle níž zdrobnělé holokrčky bez jakéhokoliv zdůvodnění jako jediné zdrobnělé plemeno padly za oběť tzv. očistě rasy a na velkých výstavách již nebyly připuštěny k ocenění. Proti tomu Noack nezlomně bojoval, až mu v roce 1939 neoficiálně sdělili, že vyškrtnutí zdrobnělých holokrček ze seznamu plemen, jež je možné vystavovat, byl omyl. V praxi ale bohužel vše zůstalo při starém – již započatá druhá válka udělala své a vývoj plemen drůbeže byl celkově zabrzděn.

Plemenné znaky

Typickým znakem holokrčky je neopeřený krk. Holá místa – nažiny – jsou ale i na trupu.

Lehce esovitě prohnutý středně dlouhý krk je nahý a intenzivně červený. Krk holokrček začíná červenat v době pohlavního dospívání. U slepic je barva světlejší. Podle našeho (i německého) standardu by měl být krk zcela holý, bez chomáčů peří.

Středně velkou hlavu zdobí většinou listový hřeben, který by měl být stejně vysoký jako hlava a odpovídat délce laloků. Preferují se zvířata se 4–6 zuby na hřebeni. Praporek lehce odstává.

U některých rázů je známá i forma s růžicovým hřebenem. Ten by měl být středně velký, pevně přisedlý, jemně perlený, středně dlouhý trn sleduje linii týlu, ale nepřiléhá k němu. Ušnice holokrček musí být červené, jsou jemné a mírně svraštělé. Zdá se, že mírně odstávají. Laloky by měly být zaoblené, středně velké. Barva očí je oranžově červená, u modrých a černých tmavě červená.

Díky tomu, že je celá hlava s výjimkou temene a horní části týlu neopeřená, opeření vytváří na hlavě tzv. čepičku.

Holokrčky patří k plemenům lehkého typu, středního až většího tělesného rámce. Hmotnost se pohybuje u kohoutů v prvním roce od 2,4 do 2,9 kg, u starších je to 2,7–3,4 kg, slepice by měly mít 1,9–2,4 kg, starší 2,2–2,9 kg. Kohouti zdrobnělých holokrček váží 0,8–1,2 kg, slepice 0,6–1,0 kg.

Válcovitý, protáhlý trup tvoří při pohledu z boku obdélník. Je jen mírně zvednutý a výrazně zmasilý. Poměrně dlouhá rovná záda se nepatrně sklánějí dozadu, tímto směrem se i zužují.

Trup musí být dobře zaoblený, válcovitý, mírně dozadu skloněný. Ideální poměr výšky a délky trupu je 1 : 2.

V knize Plemena drůbeže z roku 1969 byly určeny i rozměry trupu:

Kohout: délka 21–22 cm, šířka 11–12 cm, hloubka 12–13 cm.

Slepice: délka 19–20 cm, šířka 10–11 cm, hloubka 12 cm.

Prsa jsou plná, klenutá, v dolní části zakrytá peřím, vole je neopeřené. Přechod z opeřené do neopeřené části je ostře ohraničený. Břicho by mělo být široké, dobře vyvinuté, ale ne příliš hluboké. Středně dlouhá křídla nepřesahují délku trupu, jsou nesena rovnoběžně s linií zad, těsně přilehlá.

Sevřený plný ocas by měl být poměrně dlouhý, níže nesený (pod úhlem 20–30°). Rejdováky jsou překryty dlouhými srpy a nepříliš dlouhým ocasním krytem.

Holeně a běháky jsou středně dlouhé, holeně dobře zmasilé. Na vnitřní straně stehen tvoří nažiny trojúhelníky. Běháky musí být jemnější, barva je závislá na barvě peří. U bílých, žlutých, červených, koroptvích, pestrých a krahujcových jsou masové, u modrých a černých břidlicové, u černých mohou být až černé. Černé bíle skvrnité mají běháky masové s tmavými skvrnami, stříbrné černě vločkované modrošedé. Barva kůže je s výjimkou krku bílá.

Nejčastější exteriérové vady

Vyskytují se vady v utváření trupu – zejména u zdrobnělých holokrček se poměrně často objevuje krátký trup a záda. S tím často souvisí vysoko nesený ocas a ostrý zlom při přechodu z linie zad do ocasu. Ocas nesmí být vějířovitý. Problémem jsou také chybějící nebo větší nažiny na dolní straně trupu. Občas se vyskytnou volnější, až svěšená křídla, a to především u kohoutů.

Výlukovou vadou je také vraní hlava, probělený, pročernalý či zamodralý obličej. U černých bývá problémem barva očí, kde je často příměs hnědé.

Křížení se středomořskými plemeny mívá za následek probělení ušnic. Poměrně časté je, že u mladých zvířat jsou ušnice červené, u starších se zvětšuje podíl bílé plochy. Vyskytují se vady jako kornoutovité nebo dlouhé laloky nebo světlý či opeřený krk. Pokud je na krku jen několik pírek, je možné zvíře před výstavou upravit. Peří je možné zastřihnout těsně nad kůží nebo vytrhnout. Pokud je úprava provedena až těsně před výstavou, část kůže zakrytá peřím zůstane bledá.

K holokrčkám nepatří žluté zbarvení kůže nebo i chodidel. Takováto zvířata se vylučují. Zřídka se vyskytuje opeření běháků či meziprstí.

Barevné rázy

Nejčastěji se holokrčky chovají v červeném a bílém barevném rázu, zdrobnělé pak černé a bílé.

Nejlépe prošlechtěné jsou černé a modré s lemy. U černých bývá občas problém s fialkou – modrofialovým leskem peří.

K vzácným rázům patří žluté, červené nebo černé bíle skvrnité.

Tabulka:
Výskyt barevných rázů v zemích EE
PůvodČeská republikaNěmecko*BelgieVelká BritánieFrancie
DHolokrčkyNackthalshühner 2)Naakthals 2)Transylv.Naked NeckCou nu 2)
modré
s lemy
blau-gesäumtgezoomd blauwbluebleu liseré
pestrébraun-porzellanfarbig  tricolore
žlutégelbbuffbufffauve
krahujcovégesperbertkoekoekcockoocoucou
mahagonovémahagonifarbig   
koroptvíwildbraunbruinpatrijs saumon doré brun
červenérotroodredrouge
černéschwarzzwartblacknoir
černé bíle skvrnitéschwarz-weißgeschecktzwart
witgepareld
 noir caillouté blanc
bíléweißwitwhiteblanc
DKZdrobnělé holokrčkyZwerg-Nackthalshühner 2)Naakthalskriel 2)Transsyl.Naked Necks B.Cou nu nain 2)
modré
s lemy
blau-gesäumtgezoomd blauwbluebleu liseré
pestrébraun-porzellanfarbigroodporselein  
žlutégelbbuffbuff 
krahujcovégesperbertkoekoekcockoocoucou
koroptvíwildbraunbruinpatrijs saumon doré brun
červenérotroodredrouge
černéschwarzzwartblacknoir
stříbrné černě
vločkované
schwarz-weißgescheckt  argenté
crayonné noir
bíléweißwitwhiteblanc
PůvodItálieChorvatskoNizozemskoPolskoSkandinávie
DCollo NudoGolovrata kokošNaakthalshoenders 2)GołoszyjkiNogenhalse
blu orlata  niebieski
z obwódką
 
     
fulvažuta żółty 
sparviero koekoekkrogulczygrastribetgrastribet
     
   dziki
brązowy
 
moganocrvena czerwony 
nera zwartczarnysorte
  zwart witgepareldczarno biały srokaty 
bianca witbiałyhvide
DKCollo Nudo nana Naakthalskriel 2)Gołoszyjki miniaturoweDvaerg-Nogenhalse
  blauw (gezoomd)niebieski
z obwódką
 
   brązowo
porcelanowy
 
   żółty 
sparviero koekoekkrogulczygrastribet
   dziki 
   czerwony 
nera zwartczarnysort
   srebrny
czarno
plamkowany
 
bianca witbiałyhvid
PůvodŠpanělskoSlovensko   
DCuello DesnudoHolokrčka   
azul con
ribeteado
modrá
lemovaná
   
     
leonadažltá   
cuclillokrahulcovitá   
 mahagonová   
doradajarabičia   
rojačervená   
negračierna   
     
biancabiela   
DK zdr Holokrčka   
 modrá
lemovaná
   
 trojfarebná   
 žltá   
 krahulcová   
 jarabičia   
 červená   
 čierna   
     
 biela   
* Evropský standart platí také pro Lucembursko, Rakousko a Švýcarsko

Užitkovost

Holokrčky jsou dobrými nosnicemi, snáška se pohybuje od 150 do 180 vajec s hmotností 55 g. Vejce mají krémovou až téměř bílou skořápku. U zdrobnělých holokrček se uvádí snáška 100 vajec s hmotností 30 g. Snáška je ale při vhodných podmínkách mnohem vyšší, zejména u černých a krahujcových holokrček.

Dobrá je i masná užitkovost – jsou zmasilé, maso je křehké, lahodné, s plnou chutí. Při srovnání s hybridními plemeny (brojlery) je jejich růst sice delší, ale kohouta lze k jatečným účelům použít o poznání dříve než např. kohoutky šumavanek nebo plymutek.

Specifika chovu

Kdepak máte šálu? Ač se to na první pohled nezdá, holokrčky jsou velmi odolným plemenem. Dokážou bez potíží přežít i tuhé zimy panující ve východní Evropě (ani zima na Vysočině jim nedělá problémy). Neopeřené části krku ani hřebeny nemají sklon k omrzání.

Pokud je ale přivezete z teplejších oblastí, potřebují delší čas na aklimatizaci, přechod musí být pozvolný.

Některé literatury uvádí, že nepotřebují zateplený kurník. Zimu sice přežijí, ale musíme počítat se snížením snášky. Vhodné nejsou ani přechody z velké zimy do tepla. Rozdíl teplot by neměl být vyšší než 10 °C.

Holokrčky ale také lépe než ostatní plemena snášejí vysoké teploty. V teplém podnebí holý krk zajišťuje výhodu, protože teplo odvádí lépe než opeřený.

Z tohoto důvodu se holokrčkami zabývali i vědci z Roslin Institute na Edinburské univerzitě, kteří zkoumají, jak zvýšit odolnost plemen drůbeže šlechtěných pro horké klima rozvojových zemí. Zajímala je genetika, přesněji řečeno geny, které holokrčkám dodávají tak unikátní vzhled i vlastnosti. Došli k závěru, že vzhled holokrček je výsledkem komplexní genetické mutace, jejíž efekt zesiluje kyselina retinová. Tato látka vzniká při metabolismu vitaminu A a u holokrček je její produkce koncentrovaná v pokožce krku. Tam kyselina retinová zesiluje signalizaci, která potlačuje růst peří.

Holokrčky se vyznačují klidnějším temperamentem, jedná se o přítulné slepice. Jsou shánlivé, vhodné do větších výběhů, nemají sklon létat. Je možné je chovat i v omezených prostorách, ve voliérách.

Kvokají jen zřídka. Uvádí se, že vzhledem k řídkému opeření dokážou zahřívat menší počet vajec než jiné kvočny.

Dnes už holokrčky nabízejí i prodejci hybridů. S plemenem ale mají společný jen holý krk, do čistokrevných chovů se nehodí.

Zahraničí

Klub chovatelů holokrček byl v Německu založen už v roce 1905. Sdružuje jak chovatele holokrček–slepic, tak holubů. Více informací naleznete na stránkách: http://www.sonderverein-der-nackthalszuechter.de/.

Klub

Klub chovatelů holokrček u nás nepracuje.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře