Bojová plemena

Bojová plemena
Široký postoj, silné běháky a výrazné osvalení patří k typickým znakům bojovnic indických.
Široký postoj, silné běháky a výrazné osvalení patří k typickým znakům bojovnic indických.
K zakrslým plenům bojovnic řadíme ko šamo.
Nezaměnitelné jsou vysoké bojovnice novoanglické.
I mezi bojovnicemi nalezneme holokrká plemena. Na fotografii turecká bojovnice.

Bojová plemena stála na začátku chovu slepic, první domestikovaní kurové se chovali právě pro kohoutí zápasy. Ty se nejdříve objevily v místech, odkud kurové pocházejí – v tropické Asii, Číně, Indii a na jižních asijských ostrovech. V asijských zemích byly kohoutí zápasy významnou součástí kultury.

Později se bojová plemena stala atrakcí také v Egyptě, chovali je Peršané, poznali a dále je zdokonalovali rovněž Evropané – staří Římané a Řekové, ale oblíbili si je lidé na území Velké Británie i Nizozemska, později se dostaly i do dalších zemí.

Do Evropy je pravděpodobně dovezli Féničané, kupci, kteří ale také pracovali na vylepšení jejich bojových vlastností. I v Evropě byli bojoví kurové velmi ceněni, patřili k majetku Julia Césara, ve starověkém Řecku byli zasvěceni bohu války Areovi a bohyni moudrosti a vítězné války Athéně.

Rozšíření počtu, ale i škály bojových plemen bylo zaznamenáno v patnáctém století, kdy je z Indie a dalších východních zemí dováželi námořní cestou přes Rudé a Středozemní moře zejména Maurové. Přiváženy byly bojovnice různých typů, které se lišila jak vzhledem, tak bojovými vlastnostmi (např. způsobem a rychlostí útoku, vytrvalostí).

V oblibě je měli evropští panovníci a šlechta, především Angličané. Právě na britských ostrovech byly vedle koňských dostihů, štvanic, divadla a sokolnictví jednou z nejoblíbenějších zábav a vznikala zde nová plemena.

Ve druhé polovině 19. století byly kohoutí zápasy z etických důvodů ve většině evropských zemí zakázány pod hrozbou vysokých sankcí, dnes jsou zakázány celosvětově. V Asii a Jižní Americe se ale kohoutí zápasy nelegálně pořádají.

Bojovnice byly dál šlechtěny jen jako výstavní plemena. Některá bojová plemena se také pro svou zmasilost stala předky dnešních masných hybridů.

U nás znamenal zákaz pořádání kohoutích zápasů velký úpadek chovu těchto plemen. Objevovaly se jen malajky, mezi světovými válkami asilky, sumatranky, jokohamky a orlovky. Po druhé světové válce se chovaly pouze bílé kornišky, a to jako základ pro masné hybridy. V šedesátých letech 20. století se za znovuobnovení chovů u nás zasloužili př. Sedlák, př. Škoda, př. Prouza, později př. Pěnkava. Po roce 1980 byla importována zvířata z bývalé NDR a založen Klub chovatelů bojových plemen. Na výstavách byly bojovnice častěji k vidění teprve po roce 1990.

V současném Vzorníku plemen drůbeže jsou bojová plemena zařazena ve skupině E, která se dělí na:

E1 – typická bojová plemena – k těm nejznámějším paří zdrobnělé asilky, zdrobnělé indické bojovnice, novoanglické bojovnice, staroanglické zdrobnělé bojovnice, původní zakrslé ko šamo, z velkých pak šamo a malajky, na Slovensku jsou k vidění i tuzo. Zřídka se objevují bojovnice madraské a velké rázy bojovnic indických a staroanglických.

E2 – plemena s podílem genů bojovnic, k nimž patří orlovky a vranohlavky.

Podle původu se bojová plemena dělí do čtyř skupin

1. Bojovnice malajského, východního typu, jejichž hlavy připomínají dravce, mají malé hřebeny, silné lebky, silně vyvinuté nadočnicové oblouky, místo laloků uzdičku. Dalšími charakteristickými znaky jsou dlouhý krk, vzpřímený trup, vysoký postoj, silné běháky, krátký, úzký ocas a redukované opeření. Patří sem plemena východoasijská: malajky, bojovnice šamo, bojovnice tuzo, bojovnice ko šamo a západoasijská: asilky bojovnice madraské.

2. Bojovnice perského typu mají trupy jen málo nadzvednuté, delší zobáky a ocasy. Vyvinuty jsou podobně jako u jiných plemen laloky, uzdička chybí. Hřeben je listový. Do této skupiny patří např. bojovnice staroanglické, ale také u nás neznámé bojovnice španělské a severofrancouzské.

3. Bojovnice evropské jsou kombinací prvních dvou typů. K zástupcům patří bojovnice novoanglické, bojovnice brügské a lutyšské, ale také bojovnice indické.

4. Poslední skupinou jsou plemena sumaterského typu zahrnující dlouhoocasá plemena (sumatranky, jokohamky) a kokrháče (koejoši, totenko, tomaru).

Společnými znaky bojových plemen je plně vyvinuté osvalení trupu, zejména prsou a holení. Typický je široký, hrdý, vyzývavý postoj, dobře vyvinuté jsou ostruhy, často bývají znásobené. Vyznačují se redukovaným, tvrdým přilehlým opeřením. U většiny jsou malé typy hřebenů, zakrnělé laloky a ušnice, vyvinuté nadočnicové oblouky, krátký a silný zobák. Vyskytuje se u nich pestrá škála barevných rázů, zbarvení se u nich posuzuje mírněji.

Ač jsou zmasilé, rychlostí růstu se nevyrovnají jiným plemenům, rostou a dospívají pomalu. Snáška začíná většinou až po 230 dnech. Větší nároky mají také na složení krmné dávky a množství krmiva. Co se týče užitkovosti, snáška je u nich nevysoká, zpravidla omezená na jarní a letní období. Převážná část plemen má zachovanou kvokavost.

Co se týče chovu, většinu bojových plemen je potřeba chovat odděleně, vůči sobě jsou kohouti i slepice haštěřiví. Pokud se chová více zvířat pohromadě, je potřeba větší výběh s možnostmi úkrytu. Ke svému majiteli se ale chovají klidně a krotce.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře