Orlovky

Orlovky
Kohout pestré orlovky ze stránek http://www.chickenforum.com/
Kohout orlovky z roku 1931 ze stránek německého klubu (http://www.sv-orloff.de/)
Z ruského standardu (http://www.vancats.ru/)
Z ruského standardu (http://www.vancats.ru/)
Ideální trojdílný vous bílého kohouta (http://www.vancats.ru/)
Kohout zdrobnělé orlovky pestré z chovu manželů Justových
Hejno mladých kohoutů orlovek pestrých a mahagonových (http://www.rassegefluegel-th.de/)
Hlava kohouta orlovky pestré z výstavy v Bohdalově (2015)
Líbivé trio (http://www.vancats.ru/)
Orlovky z výstavy v Přerově (2015)
Orlovky z výstavy v Přerově (2015)

Pokud chcete mít na zahrádce nevšední slepice, pořiďte si orlovky. V Evropě jsou orlovky především výstavním plemenem, ale dokážou vyprodukovat dostatek kvalitního masa. Zajímavá je také jejich zimní snáška.

Zařazení: plemena s podílem genů bojovnic (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina E2)

Původ: Rusko

Kroužek: kohout 22 mm, slepice 20 mm, zdrobnělé kohout 15 mm, slepice 13 mm

Vznik plemene

Zprávy o tom, jak a kde přesně orlovky vznikaly, se odlišují. Jedna z teorií uvádí, že pocházejí z Ruska, z Orlovské oblasti. Předky jsou pravděpodobně domácí slepice trojbarevné kresby a kohouti malajek – módní záležitost panských sídel druhé poloviny 19. století. Další prameny uvádí, že orlovky dovezl z Asie, z perské provincie Gilan, kníže Alexej Grigorjevič Orlov. Historie existence orlovek by se tak posunula až do 17. století.

Na ruských stránkách se uvádí, že genetická studie prokázala přítomnost krve perských plemen. První slepice se z Íránu do Ruska dovezly v 17. století, byly nazývány gilyandskimi. Orlovky pak vznikaly jejich křížením s malajkami. Uvádí se ale také použití durynských vousáčů a východního plemene ushanki.

Ať už je kterákoli z popsaných teorií pravdou, uvádí se, že v Rusku orlovky v letech 1860–1880 existovaly jako samostatné plemeno. Za dobu své existence absolvovaly řadu pádů i opětovných „znovuzrození“. Už koncem 19. století se orlovky přestaly v zemi původu objevovat na výstavách a trzích, také v chovech jich ubývalo, postupně je nahrazovala nově dovezená plemena. V časopise Vestnik pticevodstva z roku 1891 o orlovkách A.Vladimerskij píše: „Více než 15 let jsou orlovky již vzácným plemenem. Nejenže nejsou k vidění na výstavách, ale zmizely i z chovů.“

O tom, že orlovky téměř vymizely z chovů, svědčí i text, který manželé Justovi uvádí v článku pro Chovatelský magazín: „V roce 1899 dostali I. A. Abozin a S. Chudenov od výboru Ruského svazu chovatelů za úkol připravit pro mezinárodní výstavu expozici plemen původní ruské drůbeže. Abozin navštívil všechna místa, kde byly dříve orlovky chovány ve velkém množství, např. Moskvu, Tulu, Orel a jiné, ale nemohl orlovky nikde sehnat. Na dobrou radu lidí z venkova se vydal do nevelké, ale historické vesnice Pavlovo, 100 verst od Nižního Novgorodu. Tam se mu konečně po dlouhém trápení podařilo sehnat několik překrásných a typických dospělých orlovek a také další plemeno pavlovské slepice.“

Zajímavé je, že do Ameriky se orlovky dostaly dříve než do Evropy. Do amerického standardu byly orlovky zahrnuty již v roce 1875, pro nedostatek zájmu chovatelů z něj ale byly v roce 1894 vyjmuty.

Koncem 19. století se orlovky dostaly i do Evropy. V Německu se první orlovky objevily v roce 1884, ale neujaly se, brzy zanikly. Znovu je dovezl dr. Ranft v roce 1910, tento dovoz byl počátkem německých chovů orlovek. Dovezená zvířata měla tmavě hnědou barvu. Klub chovatelů orlovek byl v Německu založen 10. 2. 1912 v Drážďanech. Jeho předsedou byl právě dr. Ranft. Na začátku 50. let se v něm začali sdružovat také chovatelé zdrobnělých orlovek – na to, jak vznikaly, se podíváme později.

K nám byly dovezeny již v roce 1908. Na britské ostrovy se dostaly z Německa, uvádí se rok 1912, v některých zdrojích o něco později – až rok 1920.

V Německu orlovky dále prošlechtili a tito jedinci byli dovezeni zpátky do Ruska. V Rusku je respektován názor, že existují dvě linie orlovek. Původní ruská, která je velice blízká současnému typu, druhá německá, dovezená do Ruska Oba typy se považují za jedno plemeno, kříženci ale postrádají znaky původních orlovek. Uvádí se také výrazné snížení snášky v některých chovech.

Po druhé světové válce zbyly z chovů orlovek jen trosky. Pokusy s cílem obnovit plemeno byly založeny na použití dalších plemen, a to malajek, rodajlendek a porcelánových sasexek.

Variabilitu, která tím vznikla, se pak chovatelé snažili potlačit rozšířením chovatelské základny a tím množství odchovaných kuřat, ze kterých bylo možno vybírat typické jedince… Důraz byl kladen především na hlavu a tvar trupu orlovek. Zbarvení se považovalo až za druhořadé.

Německý chovatel Bert Münster v jednom časopise píše: „Začátky byly velice těžké, nebylo podle čeho drůbež šlechtit, nebyl vzor, jak mají výstavní orlovky vypadat, byl jen popis starého ruského chovatele Osipova, ale i ten se bohužel začátkem války ztratil. Postupně byl zpracován návrh nového vzorového popisu, který se však částečně odlišoval od ruského popisu, což trvá dodnes, a to především v hlavních znacích.“

Se šlechtěním zdrobnělých orlovek v Německu na počátku 20. let minulého století začal R. Barth, ale pro nedostatek prostoru musel chov opustit. Druhý pokus O. Squarra z roku 1947 byl úspěšnější. V roce 1952 byl publikován i standard. Ve východním Německu se jejich nestorem stal R. Barth.

V roce 1975 se objevily bílé orlovky u G. Pina v Hamburku. Koroptve byly představeny v roce 1979. U nás se o rozšíření zdrobnělých orlovek trojbarevných snažil pan Václav Šulc ze Šluknova.

Velké i zdrobnělé orlovky jsou i dnes vzácné a jsou řazeny na seznamy ohrožených plemen, ale chovají se po celém světě.

Plemenné znaky

Krev bojových plemen je na orlovkách znát především v mohutnosti trupu a v širokém postoji.

Středně velkou hlavu orlovky předsouvají před trup. V přední části se požaduje plochá a značně široká, vzadu mírně klenutá. Výrazné nadočnicové oblouky zčásti zakrývají velké, perlové až oranžově červené oči. Typický je divoký výraz, který dotváří krátký, silný, jen lehce zahnutý zobák žluté barvy. Hlavu zdobí ořechový, nepříliš velký přisedlý hřeben, připouští se i širší, musí být ale pevně přisedlý. Za ideální výšku se považují 1 až 2 cm. Vzorník požaduje hřeben bez proláklin a záhybů, zčásti porostlý štětičkovitým peřím. Červený obličej, ušnice a zakrnělé laloky zakrývá výrazný trojdílný vous. Laloky a ušnice by vůbec neměly být vidět. Vous se skládá ze zaoblených lícních vousů a delšího vousu na bradě.

Středně dlouhý trup orlovek musí být velmi dobře osvalený, zavalitý, poměrně vysoko nesený. Při pohledu ze strany by měl trup tvořit trojúhelník rozšiřující se směrem dozadu.

Značně dozadu spadající záda by měla být středně dlouhá, plochá a široká, přechod do linie krku a ocasu není plynulý Opeření sedla je bohaté, nesmí se ale vyskytovat podušky. Typická jsou široká, výše nesená ale nepříliš klenutá prsa, také břicho by na rozdíl od bojových plemen mělo být široké a dobře vyvinuté.

Silný, vzpřímený, středně dlouhý krk je v horní části zřetelně ohnutý dopředu. Nepříliš dlouhý, ale bohatý krční závěs v horní části krku výrazně odstává. Spíše strohý, částečně rozevřený ocas tvoří středně dlouhé srpy. Je nasazený pod úhlem 40°. Delší, silná křídla nesou orlovky v ose trupu. Křídla těsně k trupu přiléhají a odstávají jen v ramenou. Delší holeně se jeví jako vystupující, jsou výrazně osvalené, pokryté přilehlým peřím. Také běháky se požadují spíše delší, žluté barvy. Opeření musí být přilehlé.

Hmotnost kohoutů do 1 roku by se měla pohybovat v rozmezí 2,8–3,4 kg, min. 2,5 kg, max. 3,9 kg, slepic od 2,0 do 2,6 kg, min. 1,7 kg, max. 3,1 kg. Starší kohouti by měli být těžší. Požaduje se hmotnost 3,2–4,0 kg, min. 2,7 kg, max. 4,5 kg, ideální hmotnost slepic by se měla pohybovat od 2,4 do 3,2 kg; min. 1,9 kg, max. 3,7 kg.

Na ruských stránkách se uvádí hmotnost kohoutů 2,6–4,0 kg, ale jedinci dosahují váhy až 5 kg.

U zdrobnělých jsou požadované váhy do 1 roku: kohout 1,1–1,3 kg, min. 0,9 kg, max. 1,5 kg, slepice 0,8–1,0 kg, min. 0,6 kg, max. 1,2 kg, nad 1 rok: kohout 1,2–1,5kg, min. 1,0 kg, max. 1,7 kg, slepice 0,9–1,2 kg, min. 0,7 kg, max. 1,4 kg.

Nejčastější exteriérové vady

U nás chované orlovky mívají problémy s dosažením předepsané hmotnosti, a to i přesto, že její hranice stanovené vzorníkem jsou poměrně široké. Uvádí se, že situace je zapříčiněna používáním příbuzenské plemenitby. Problémem je jak drobný, úzký trup, tak nedostatečné osvalení. Mnohým kohoutům chybí vzpřímený postoj a bojový vzhled.

Nedostatečně vyvinuté bývá břicho, zejména u kohoutů se vyskytují více klenutá záda nebo i kapří hřbety či vysoké postoje. Objevuje se také nežádoucí opeření běháků i podušky, zejména v sedle. Nesnadným požadavkem je i hustý, plný vous, zcela zakrývající laloky a ušnice. Zejména u slepic bývá nízko nesený ocas.

K výlukovým vadám patří hráškový nebo růžicový hřeben, dlouhý a rovný zobák i případy, kdy na sebe horní a spodní část zobáku nedosedají.

Barevné rázy

Velké i zdrobnělé orlovky se nejčastěji chovají v pestrém rázu. V odstavci o historii jejich vzniku byly uváděny trojbarevné, později byl název kresby upravený.

Základní barva kohouta je leskle tmavohnědá, krční a sedlový závěs, kryty křídel a záda jsou o něco světlejší. Kresbu tvoří černá skvrna na hrotu každého pera, ve které je bílá perla. Kresba nebývá pravidelná, jednotlivá barevná pole jsou různě velká. Vous se požaduje bílý, jednotlivá barevná pírka jsou povolena. Prsa a holeně se požadují černé, proložené bílými skvrnami. Základní barva slepice je červenohnědá, ideální je odstín čerstvě vylouplého zralého kaštanu. Každé pero má v horní části černou barvu zakončenou bílou skvrnou.

Zbarvení pestrých orlovek se s věkem zvířat mění. To, jak bude kresba vypadat, se většinou nedá odhadnout u kuřat, ale až u dospělých zvířat. Zejména u slepiček v pestré kresbě často převažuje bílá barva. Té s věkem ještě přibývá, a tak jsou mnohé slepice už ve druhém roce věku téměř bílé.

Hrubou vadou je nevýrazná, matná nebo světlá barva kohouta, mosaz v závěsu nebo příliš hnědé barvy v ocase; u slepice světlá nebo velmi nevyrovnaná základní barva. Nežádoucí je také nezřetelná či rozmazaná kresba, příměs hnědé nebo černé barvy ve vousu. Německý klub uvádí, že se trestá více než jedna čistě bílá ramenní letka u mladých zvířat.

U nás se občas objeví bílé. Často se u nich objevuje nežádoucí nažloutlý nádech. Ceněna jsou zvířata s čistě bílou podsadou i krycím peřím. Uznanými, ale nepříliš často chovanými rázy jsou černé, černé bíle skvrnité, mahagonové a krahujcovité. V zemi původu jsou vyšlechtěny i další rázy.

Užitkovost

Požadovaná snáška je 130–150 vajec se světle hnědou barvou skořápky. Chovatelé uvádějí snášku o něco vyšší. Orlovky snášejí především v zimních měsících, v létě snáška klesá. Násadová vejce by měla mít minimální hmotnost 53 g, chovatelé uvádějí průměrnou hmotnost 56 g. Orlovky mají silnou kostru a vynikají zmasilostí, dobrá je i kvalita masa.

U zdrobnělých je snáška asi 120 vajec s hmotností 35 g.

Specifika chovu

Orlovky se hodí i do tvrdších podmínek, dobře snáší zimu, jsou otužilé. Nevadí jim sníh, malý hřeben není tak náchylný k omrzání.

K jejich vlastnostem patří také shánlivost. Dobře využijí velké výběhy, kde jsou schopny si velkou část potravy samy nasbírat. Vhodné jsou členité, nepodmáčené výběhy s dostatkem úkrytů před vrtochy počasí a sluncem.

I přes svůj klidný temperament jsou ostražité. Zvířata se většinou dobře snášejí, je možné je chovat i s jinými plemeny. Problémy mohou ale nastat v omezených prostorách a bezprostředně po přidání nových zvířat do hejna.

Poměrně často kvokají, jsou velmi dobré matky. Kuřata se dobře líhnou v líhni i pod kvočnou. Jsou čilá a shánlivá, dobře, ale pomaleji opeřují, proto se je nedoporučuje odchovávat společně s jinými plemeny. Plného vzrůstu a dospělosti dosahují až v druhém roce života.

Zahraničí

Kromě Ruska a Německa, které se podílely na vzniku plemene, jsou orlovky uznané Belgii, Velké Británii, Francii, Itálii, Španělsku, na Slovensku, v Rakousku i ve Švýcarsku, chovají je také v Maďarsku, Bulharsku a na Ukrajině. V Nizozemsku chybí v seznamu kresebných rázů černé a černé bíle skrvnité, Chorvaté znají jen pestré a bílé.

Zajímavé fotografie orlovek naleznete na stránkách: http://www.vancats.ru/.

Německý Klub chovatelů orlovek se prezentuje na stránkách: http://www.sv-orloff.de/, najdete zde informace o velkých i zdrobnělých orlovkách.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře