Zdravotní problematika v chovech drůbeže

Další fotografie (4)

 V našem seriálu budeme mít v hledáčku celkem čtyři skupiny zdravotních problémů drůbeže. Postupně se zaměříme na nejčastější onemocnění bakteriálního, virového a parazitárního původu. Seznámíme se s některými metabolickými poruchami. A řekneme si něco o prevenci vzniku onemocnění našich svěřenců. Uvedeme si nejčastěji se vyskytující onemocnění jednotlivých druhů drůbeže a jejich obecné klinické příznaky. To, zda se jedná, či nejedná o dané onemocnění, nám vždy s jistotou řekne veterinární lékař, který na základě klinického vyšetření zvířat vydá léčivý přípravek. V případě, že diagnóza není jednoznačná z klinických příznaků, může přistoupit k odběru vzorků a jejich následnému zaslání do některé ze specializovaných laboratoří. Vyšetření jsou sice poměrně drahá, ale jejich výsledky nám někdy mohou pomoci zachránit naše celoživotní chovatelské snažení.

 

 

Poměrně častým tématem chovatelských diskusí je zdravotní stav drůbeže. Především u hrabavé drůbeže je u poměrně velkého počtu zvířat nepřijatelný. Na výstavách se můžeme poměrně „běžně“ setkat se zvířaty, která nejsou ve výstavní kondici a jsou zcela apatická. Mají například silný výtok z nozder, oteklý obličej, jsou silně vyhublá a silně zapáchají. Občas narazíme i na zvířata s netypicky zbarveným hřebenem, který má fialovou barvu.
Chovatelé by si měli uvědomit, že taková zvířata rozhodně na výstavu nepatří. Tím, že si chovatel přečte výstavní podmínky, přihlásí a doveze zvíře na výstavu, se zaručuje, že zvíře je klinicky zdravé a nevykazuje příznaky žádného onemocnění. Někteří chovatelé si neuvědomují, že vystavováním nemocných zvířat napomáhají šíření nemocí do zdravých chovů. Navíc si vystavením nemocných zvířat nedělají vůbec dobrou reklamu u potenciálních zájemců o svá zvířata.
Některé z nemocí jsou přenášeny pomocí kapének, což znamená, že stačí, když zdravé zvíře vdechne aerosol, který vydechlo nemocné zvíře, a zdravotní problém může být na světě. Vše se samozřejmě také odvíjí od zdravotního stavu daného jedince a druhu drůbeže. Některé jsou více a jiné méně náchylné. Obecně můžeme říci, že nejodolnější proti nákazám je vodní drůbež, a to jak husy, tak kachny a pižmovky. U hrabavé drůbeže je k nemocem nejnáchylnější kur domácí, poměrně odolné jsou krůty, perličky i křepelky. To, zda se zvíře nakazí, nebo ne, je velkou měrou ovlivněno jeho aktuálním zdravotním stavem.
Obecně můžeme říci, že není vhodné vystavovat stejná zvířata každý týden na jiné výstavě, taková zvířata jsou vystavena velkému stresu, nedostatečné výživě a nemají čas se po výstavě zregenerovat. Většina z nás doma používá jako krmivo kompletní krmné směsi určené pro daný druh zvířete s optimálním zastoupením složek pro danou věkovou kategorii. Na výstavách je krmná dávka složena z vody a ve velké většině případů pouze z pšenice nebo ječmene a to vede k hladovění drůbeže, oslabení imunity, obranyschopnosti a posléze k snadnějšímu propuknutí onemocnění. Dalším rizikovým faktorem je průvan a chlad. A to především na výstavách pořádaných mimo kryté haly v období podzimních měsíců, na které nejsou zvířata, která mají doma k dispozici kurník, zvyklá. Zvířata, jež mají oslabenou imunitu snadněji onemocní. Vhodné je mít několik kmenů zvířat a při obesílání výstav je střídat.
Je důležité zmínit a vysvětlit pojem karanténa. Karanténa je základním předpokladem pro udržení zdravého chovu. Jedná se o oddělené chovné zařízení, do kterého jsou umísťována jak nově nakoupená zvířata, tak zvířata, která se vrátí domů z výstavy. V karanténě jsou zvířata umístěna po nezbytně dlouhou dobu, aby se mohly projevit příznaky potenciálního onemocnění. U nově nakoupených zvířat je lépe provádět dlouhodobější karanténu, trvající okolo šesti týdnů. U zvířat z vlastního chovu dovezených domů z výstavy postačí kratší doba. Doba karantény se obecně odvíjí od zdravotního stavu zvířat. U nově nakoupených zvířat je vhodné provést preventivní odčervení a podání vitaminových preparátů, aby byl zajištěn jejich dobrý zdravotní stav.
Většina chovatelů karanténu po přivezení zvířat domů z výstavy neprovádí. Tímto způsobem chovatel může přispět ke vzniku zdravotních problémů v celém chovu. V době, kdy zvířata začnou projevovat první klinické příznaky onemocnění, je většinou pozdě a promořen je již celý chov. Chovatel se tak nevyhne léčení navrženého veterinárním lékařem, většinou v podobě podávání antibiotik. S tímto podáním farmak jsou poté dle druhu spojeny poměrně dlouhé ochranné lhůty na maso i vejce, ve kterých jsou tyto léčivé látky vylučovány. Dalším problémem je dávkování těchto farmak, setkal jsem se s chovateli, kteří léky dávkují „přiměřeně od oka“, a ne dle přiložené příbalové informace, nebo farmakum podávají pouze po dobu nezbytně nutnou pro vymizení klinických příznaků onemocnění. Nedodrží tedy dobu podávání a takovýto nezodpovědný přístup poté vede ke vzniku rezistence, což znamená, že si původce onemocnění vytvoří do jisté míry imunitu proti účinné látce farmakologického přípravku. Účinek daného farmaka pak má spíše než léčebný charakter pouze charakter chvilkového utlumení původce, po vymizení klinických příznaků si chovatel myslí, že má vyhráno, ale opak je pravdou. Po poklesnutí hladiny farmaka v organismu dojde v poměrně krátké době k opakovanému propuknutí onemocnění se stejnými nebo silnějšími klinickými příznaky.

 

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře