Perlička domácí, část 1. – Africká perla, kterou můžeme chovat na našem dvoře
Divoké druhy
Jak sám název článku napovídá, perličky se ve volné přírodě vyskytují na africkém kontinentu, kde se můžeme setkat v rámci různých biotopů s celkem sedmi druhy divokých perliček, které jsou zařazeny do pěti rodů patřících do čeledi Numididae. Můžeme říci, že perličky obývají především savany, ale i zde existují výjimky a například perlička černá (Agelastes niger) obývá deštné pralesy. Jeden z druhů, Telecrex grangeri z rodu Telecrex, byl bohužel již v minulosti vyhuben. V rámci zbylých čtyř rodů rozeznáváme perličku supí (Acryllium vulturinum) z rodu Acryllium, perličku červenohlavou (Agelastes meleagrides) a perličku černou (Agelastes niger) z rodu Agelastes. Dále jsou to čtyři druhy z rodu Guttera, a to perlička chocholatá (Guttera pucherani), perlička lesní (Guttera plumifera) a dva druhy, které nemají svůj český ekvivalent – Guttera verreauxi a Guttera edouardi. Nás bude nejvíce zajímat rod Numida, jenž v sobě zahrnuje perličku kropenatou (Numida meleagris), která je divokým předkem dnešní populace domestikované perličky domácí. Perlička kropenatá se v rámci areálu svého výskytu, který se rozkládá od Etiopie přes jižní Afriku a zasahuje také do Maroka, dělí do několika poddruhů, jež se od sebe výrazněji odlišují tvarem a velikosti přilby, utvářením laloků, dále také velikostí a umístěním štětičkovitých per. Tyto rozdíly mezi několika poddruhy jsou patrné na přiloženém obrázku. I v rámci ostatních druhů perliček rozeznáváme několik poddruhů. V přírodě se perličky žijící v savaně mimo hnízdní období shlukují do hejn čítajících až několik desítek jedinců, jsou velmi ostražité a plaché. Před predátory se snaží uniknout buď během, nebo krátkým letem.
Domestikace
Chov perliček má poměrně dlouhou tradici. V Řecku, kde byly chovány v okolí chrámů, sloužily jako obětní zvíře. Staří Římané je zase chovali pro velmi kvalitní maso a vejce, které si mohli dopřát pouze boháči. Perličky ale byly domestikovány již mnohem dříve, a to ve starověkém Egyptě okolo roku 1500 př. n. l. O několik století později byly perličky chovány v Kartágu nebo Numidii, což byla království nacházející se na území dnešní severní Afriky, u Středozemního moře. Chovali je taktéž staří Féničané. Podle řeckého mýtu zachyceného básníkem Ovidiem v souboru Proměn byly perličky sestry krále Meleagra, které se nemohly utišit po smrti svého bratra, a proto je údajně bohyně Artemis proměnila v ptáky pokryté slzami. Po rozpadu Římské říše chov perliček zanikl a o jejich znovuobjevení se zasloužili portugalští mořeplavci, kteří je do Evropy přivezli ze svých námořních výprav do západní Afriky konkrétně z Guineje v 15. století. Od místa dovozu byl odvozen jejich anglický název – Guinea fowl. Zhruba v 16. století se jejich chov rozšířil do Francie a kolem 18. století i do Německa a na naše území. Perlička se stala také oblíbenou předlohou pro mnoho umělců, například francouzský malíř Jean Baptiste Oudry ji v roce 1739 ztvárnil společně s dropem velkým (Otis tarda). Již od roku 1748 se uskutečňovaly v různých státech Evropy neúspěšné pokusy o její vysazení do volné přírody, aby rozšířila řady lovné zvěře.
Perličky tvoří velmi pestrou, zajímavou a nedoceněnou skupinu zástupců hrabavých ptáků, kteří v sobě snoubí vznešenost, krásu, majestátnost a zároveň si zachovávají svoji plachost.
