Kachny pekingské americké 

Obsah
  1. Vznik plemene
  2. Plemenné znaky
  3. Nejčastější exteriérové vady
  4. Barevné rázy
  5. Užitkovost
  6. Specifika chovu

Kachny pekingské americké jsou zajímavým masným plemenem velkého tělesného rámce. Pokud chcete hezkou a zároveň užitkovou kachnu, vyberete si jistě toto plemeno. Nejsou to jen tak obyčejné kachny – obecně se traduje, že oblíbený kačer Donald (Donald duck) je vytvořen právě po vzoru pekingské kachny. Je také maskotem pojišťovací společnosti Aflac.

Slovensky: kačica americká pekingská, německy: Amerikanische Pekingenten, francouzsky: Canard Pékin Américain, anglicky: Pekin duck

Zkratka: k AP

Zařazení: skupinaB1

Původ: Amerika

Kroužek: obě pohlaví průměr 18

Vznik plemene

Americké pekingské kachny pochází z kachen přivezených do Spojených států z Číny v 19. století. Jde o rozdílné plemeno s německými pekingskými kachnami, obě plemena ale mají pravděpodobně stejné předky. 

Mezi plemeny, která vytvořili Číňané, byla i schi-chin-ya.tze nebo také desetilibrová kachna. V roce 1872 si James E. Palmer ze Stoninghtonu v Connecticutu objednal u podnikatele jménem McGrath přepravu patnácti bílých kachen tohoto typu. Kachny byly vylíhnuty v Pekingu a na loď naloženy v Šanghaji. Plavbu do New Yorku, která trvala 124 dní, přežilo šest kachen a tři kačeři. Loď připlula v březnu 1873. Ptáci byli odesláni do McGrathu, ale pět jich bylo snědeno dříve, než dosáhli cíle. Palmerovy zbylé čtyři kachny se staly základem chovu pekingských kachen v USA, do července 1873 snesly kachny více než 300 vajec. 

V roce 1874 o nich Mason C. Weld napsal: „Tyto kachny jsou, pokud jde o barvu, identické s chovanými bílými kachnami se žlutým nádechem, ale z hlediska formy a peří jsou odlišné. Zdá se, že jejich nohy jsou umístěny dále dozadu a jsou kratší, a to tak, že je pro ně obtížné chodit s tělem umístěným vodorovně, jak to dělá Aylesbury, ale pohybují se poměrně vzpřímeně, jako by odmítly těžiště, podobně jako tučňáci. Jejich těla jsou docela velká, určitě širší než ta největší z Aylesburys… Jejich hlavy jsou relativně široké a jejich krky velmi dlouhé.“

V roce 1874 byly tyto kachny pekingské americkou asociací zařazeny do standardu. Brzy se jako masné plemeno rozšířily a vytlačily do té doby populární kachny kajugy. Na konci devatenáctého století bylo mnoho těchto kachen chováno na Long Islandu ve státě New York, proto se někdy používá název Long Island Duck, setkáváme se také s názvem White Pekin. 

Poté, co dorazily do Spojených států, byly šlechtěny především na otužilost, velikost a rychlost růstu. V poslední době byly učiněny pokusy o snížení podílu tuku v těle, tento směr šlechtění má za následek snížení rychlosti růstu a horší využití krmiva.

V knize Johna Henryho Robinsona „Kachny a husy pro užitek a radost“ z roku 1924 jsou kachny pekingské popisovány následovně: „Kachny jsou bílé s mírně nažloutlým nádechem na spodní straně peří. Jejich křídla jsou ve srovnání s ostatními plemeny střední délky. Vyvíjejí velmi malé úsilí, aby létaly jako asijské kmeny, a mohou být snadno drženy v kotcích. Jejich zobáky jsou žluté, jejich krky dlouhé, nohy krátké a červené. Kachny jsou velmi velké a jednotné velikosti. Vypadají velmi odolně a nebojí se horšího klimatu.“

V knize Plemenitba drůbeže z roku 1960 se uvádí: „V USA byla pro výborné vlastnosti kachna pekingská na velkých obchodních farmách křížena s dosud chovanou kachnou aylesburskou. Tímto křížením byl vytvořen nový typ kachny pekingské, který se ustálil pod názvem americká pekingská kachna. Americký typ se lišil od původního typu hlavně těmito znaky: Původní kolmé držení těla bylo nahrazeno tělem mírně vzpřímeným, která svírá se zemí úhel 30°. Peří dostalo bílou barvu se žlutavým nádechem, hlava je delší a jemnější.“ 

Uvádí se zde také, že k nám byly nejdříve dovezeny kachny anglického typu (dnešní kachny pekingské německé). Teprve později byly vytlačeny pekingskou kachnou amerického typu, která je dnes jediným uznaným plemenem v ČR. 

Dnes jsou celosvětově nejrozšířenějším a hospodářsky nejvýznamnějším plemenem kachen. Americké pekingské kachny nejsou uznány v Anglii.

Plemenné znaky

Ke kachnám pekingským americkým patří velký tělesný rámec a trup ve tvaru zaobleného obdélníku, který je vpředu mírně zvednutý. Poměr jednotlivých částí těla se vzájemně doplňuje, vytváří harmonický celek. 

Trup je dlouhý, mohutný, ale tvary má zaoblené. Také záda musí být dlouhá, prsa plná, široká a dlouhá, nesená mírně zvednutě, bez náznaku kýlu. Břicho je plné a bez jakéhokoli náznaku podbřišku. 

Hlava by měla být spíše podlouhlá než kulatá, ne příliš vysoká ani ne plochá, přiměřeně velká, čelo je mírně stoupající, líce plné, ale nepříliš výrazné. 

Zobák je široký a poměrně dlouhý, většinou lžícovitého tvaru, plynule přechází do linie čela, klenba je jemná, barva u kačera světle žlutá až oranžová, bez skvrn. Nehet by měl být světlý, masový. 

Krk má být středně dlouhý, nepříliš silný a jen mírně zahnutý. Křídla jsou dlouhá, pevně přilehlá. 

Ocas musí být uzavřený, vzhledem k linii zad jen velmi mírně zvednutý nebo vodorovně nesený. 

Krátké, silné holeně jsou zcela skryté v opeření, tmavě žluté až oranžové běháky by měly být středně dlouhé, jemných kostí, posazené těsně za středem trupu. 

Opeření musí být přilehlé, husté, s vyšším podílem prachového peří.

Nejčastější exteriérové vady

Nepřípustný je malý, krátký, nízko nebo naopak vysoko nesený trup, krátká či silně klenutá záda, přítomnost podbřišku. Běháky nesmí být dlouhé, hrubé nebo umístěné výrazně za středem trupu. Vadou je také hrubá, široká nebo krátká, zakulacená hlava, zahnutý, jemný či příliš silný krk, volné opeření nebo účes na krku. Jinými slovy vše, co připomíná kachny pekingské německé, je nežádoucí. Trestá se také hrubý, flekatý nebo masový zobák.

Barevné rázy

Peří je čistě bílé. Na podzim mívá peří mírně nažloutlý nádech. Příměs peří jiné barvy je nepřípustná.

Užitkovost

Snáška se pohybuje okolo 120–130 vajec s hmotností 70 g a bílou až nažloutlou skořápkou. 

Hmotnost: kačer do jednoho roku 3,3–3,9 kg, nad 1 rok 3,5–4,4 kg, kachna do 1 roku 2,7–3,3 kg, nad 1 rok 2,9–3,8 kg.

Specifika chovu

Kachny jsou otužilé a rychle rostou. Při výkrmu mohou dosáhnout hmotnosti přes 3,5 kg za sedm týdnů, jsou schopny velmi dobře využívat krmiva. Bílé peří usnadňuje čištění jatečného těla.

Jsou plodné a jejich vejce mají vysokou líhnivost. Kachny mají pud sezení na vejcích potlačený, líhnout se musí v líhni. Kachňata mají jasně žluté chmýří. 

Druh krmiva ovlivňuje barvu peří. Pokud jsou kachny krmeny kukuřicí nebo mají-li k dispozici např. listy měsíčku, je barva peří žlutější. 

Předpokládalo se, že přístup k vodě nepotřebují. Vodní plocha je ale vhodná pro správný vývin. 

Při chytání není vhodné je chytat za nohy nebo křídla, doporučuje se chytat za krk. 

Pekingské kachny jsou příliš těžké, aby létaly. 

Dospělé kachny pekingské jsou poměrně hlučné. 

Jsou klidné, a tak je někteří lidé chovají i jako domácí mazlíčky. Majitelé zmiňují, že je jejich ochočené kachny sledují jako psi… Uvádí se, že se mohou dožít 9–12 let.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (5x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Ing. Iveta Prombergerová, Ph.D.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře