Poklady z přírody 75 – Buk lesní

Poklady z přírody 75 – Buk lesní
zdroj: Pixabay
Obsah
  1. Výskyt
  2. Charakteristika
  3. Trocha historie
  4. Pěstování
  5. Sběr
  6. Zpracování
  7. Využití pro drůbež

Buk lesní (Fagus sylvatica) nazývaný králem stromů je opadavý strom z řádu bukotvaré (Fagales), čeledi bukovité (Fagaceae), rodu buk (Fagus).  Fagus je staré latinské pojmenování pro buk, odvozované z řeckého phago (v překladu jím, zřejmě podle jedlých plodů buku). Dřevo buku je středně tvrdé, snadno štípatelné, používá se v kolářství i truhlářství, je také velmi výhřevné. V chovech drůbeže lze využít suché listy, které se velmi dobře hodí jako podestýlka.

Říká se mu také evropský buk nebo buk obecný, anglicky: red beech, německy: Rotbuche, italsky: Faggio, holandsky: Beuk, rusky: Букевропейский.

Výskyt

Buk lesní je rozšířen téměř po celé Evropě. U nás roste zpravidla v nadmořských výškách od 300 do 1 000 metrů.  V jižní Evropě se vyskytuje i ve vyšších polohách. V Alpách vytváří porosty do 1 500 m n. m. Na jihovýchodě Evropy na něj navazuje buk východní (Fagus orientalis).

Charakteristika

Buk lesní je opadavá jednodomá dřevina, dorůstá výšky až čtyřicet a průměru přes jeden metr. Stromy se dožívají až 400 let. 

Zkrácený, srdcovitý hlavní kořen se větví do soustavy silných bočních kořenů. Kořenový systém je mělký. Na štíhlém kmenu se vyjímá kulovitá nebo vejčitá bohatě větvená koruna. Borka je na mladých i starých stromech tenká, hladká, stříbrošedá až namodralá, dřevo má narůžovělou pleťovou barvu. Letorosty jsou bělavé barvy. V zapojených porostech se větví ve větší výšce, u solitér níže. 

Červenohnědé pupeny mají úzce kuželovitý, zašpičatělý tvar, jsou pokryté brvitými šupinami. Listy nasazuje poměrně pozdě, je citlivý k pozdním mrazům. Čepel krátce řapíkatých celistvých listů je celokrajná nebo mělce zubatá. Široce vejčité listy jsou na konci zašpičatělé, povrch lysý, jen při kraji brvitý. Variabilita ve tvaru listů způsobuje nejednotnost v určení poddruhů, variet a forem. Na podzim se listy barví do žluta až žlutohněda. Část suchých listů nepadá, na stromech zůstává i v zimě. 

Jednopohlavní nenápadné květy se objevují v dubnu a květnu. Drobné samčí květy vyrůstají v paždí listů v dlouze stopkatých svazečcích, vně jsou bílé, uvnitř skořicově hnědé. Samičí květy vyrůstají po dvou na koncích letorostů. 

Buky plodí vždy po několika letech, plodit začínají nejdříve ve 30 letech. Produkce bývá největší v letech následujících po horkém, slunném a suchém létě, jen zřídka ale více let po sobě. Plody ‒ bukvice ‒ jsou trojboké nažky uzavřené v číšce pokryté měkkými ostny. Jsou jedlé, ve velkém množství mírně toxické. Aby plody dozrály, je potřeba alespoň pět měsíců, dozrávají zpravidla v říjnu. Buky ve vyšších polohách jsou proto často neplodné. 

Trocha historie

Buk je často považován za „rodáka“ z jižní Anglie. Důkazy ale naznačují, že se do Anglie dostal až kolem roku 4000 př. n. l. Na jeho rozšíření mohli mít podíl lidé doby kamenné, kteří plody používali jako potravinu. 

Na území Česka se buk dostal po poslední době ledové, asi 3 000 až 4 000 let př. n. l. Z větší části vytlačil jedli bělokorou. Velká část bučin byla od středověku devastována kvůli vytváření pastvin pro dobytek. V průběhu 19. století byly zbývající bučiny nahrazeny porosty smrku a borovic, které mají vyšší ekonomickou výnosnost. Těmto změnám se vyhnuly moravské Karpaty a těžce přístupné oblasti, např. Jizerskohorské bučiny. 

Zatímco původně bučiny rostly na 40 % území Česka, v současnosti tvoří buk necelých 13 % lesních dřevin, a to především v chráněných krajinných oblastech. Řada bučin je chráněna jako zvláště chráněná území. Zvyšuje se ale podíl smíšených lesů, jejichž součástí je i buk. Přirozené obnově bukových porostů brání především přemnožení spárkaté zvěře, která mladé bučiny ničí.

Buky skvěle konkurují jiným dřevinám na optimálně vlhkých, dobře provzdušněných, humózních a minerálně bohatých půdách. Na těžkých, nepropustných nebo vysýchavých místech nebo místech s kyselým pH se ve větší míře uplatňují jiné dřeviny. 

Jeden z nejkrásnějších evropských bukových lesů zvaný Sonianský les se nachází na jihovýchodě Bruselu v Belgii. Buk je dominantní dřevina ve Francii a tvoří asi 10 % francouzských lesů. Největšími bukovými pralesy jsou Uholka-Shyrokyi Luh na Ukrajině  a Izvoarele Nerei v Rumunsku.

Buky se často vysazují také v parcích jako okrasné stromy nebo ve velkém pro dřevo, jsou výbornou meliorační dřevinou. 

Mezi buky je celá řada památných stromů. Tak třeba v Mšeckých Žehrovicích roste Džbánský buk, údajně nejkrásnější památný strom Rakovnicka, v roce 2001 měl výšku 21 m. Věk buku u Oselce u Nepomuku se odhaduje na 300 let. Tento strom dorostl do výšky 32 m a kmen má obvod 5,97 m. Mladíčky jsou oproti němu Kopřivnické buky, které mají jen 25 m a obvod 2,55 m. S husitským vojevůdcem je spojován Žižkův buk na Dobré Vodě u Malčína, věk tohoto stromu s obvodem 4,8 m a výškou 13 m se odhaduje na 500–600 let.

Velmi kvalitní, tvrdé, pevné, těžké bukové dřevo se používá v nábytkářství, truhlářství, na výrobu parket, železničních pražců i kuchyňského nářadí. Po ohřátí párou je dřevo ohebné. Dřevo je také velmi výhřevné, používá se i k výrobě dřevěného uhlí.

Dříve se suchou destilací bukového dřeva vyráběl metanol (dřevný líh), bylo i surovinou pro výrobu dřevoplynu.

Syrové plody jsou pro člověka pro svůj obsah taninů mírně jedovaté. Při požití většího množství syrových plodů dochází k zažívacím obtížím, křečím, otupělosti, případně ke známkám ochrnutí. Tepelnou úpravou se jejich toxicita snižuje. Z bukvic se dříve lisoval olej i mlela mouka. 

Bukvice mají uplatnění v lidovém léčitelství, a to jako lék proti průjmu a zvracení.

Sušené plody se používají na nejrůznější aranžování nebo ve vazačství.

Podle keltského horoskopu jsou lidé narození ve znamení buku, tedy 22. 12., odvážní a houževnatí, umí si zorganizovat život i kariéru a jsou materialisticky založení. 

Pěstování

Stromy snáší značné zastínění; po jedli a tisu je buk prakticky nejstinnější lesní dřevinou. Daří se jim na vlhkých, dobře provzdušněných a minerálně bohatých humózních půdách.

Daří se mu na středně vlhkých, propustných půdách s dostatkem živin. Nesnáší půdy zamokřené, ulehlé ani suché, písčité.

Semena buku roznášejí hlodavci a ptáci, zejména sojky. Zralá semena vypadávají ještě před opadáním listů. Klíčí pouze ve tmě, zapadlé v hrabance nebo v mechu. Semenáčky vzcházejí pod mateřským porostem nebo i vedle mateřského porostu, v pásu ovlivněném stíněním lesa. 

Buky napadá řada parazitů, např. vlnovník bučinový, červec bukový, bejlomorka bučinová či plíseň kaktusová. Spásači jsou např. kousavec páskovaný, tesařík drsnorohý a páskovaný.

Jako okrasné dřeviny se buky pěstují v několika kultivarech lišících se barvou nebo tvary listů, oblíbené jsou i převislé buky s větvemi visícími někdy až k zemi.

Sběr

Ke sběru listí se hodí hrábě, použít se dá i sekačka na trávu. Pokud chcete listy použít jako stelivo, sbírá se jen dobře proschlé listí. Opadané listy buku se rozkládají pomalu, obsahují látky, které zpomalují rozvoj plísní. 

Zpracování

Opravdu suché listí by mělo šustit. To, které pod buky shrabete, je potřeba prosušit. Suché listy lze uskladnit v pytlích nebo bednách.

Využití pro drůbež

Bukové listí je levnou podestýlkou, kterou si slepice zamilují, v suchých listech rády hrabou. 

Skvěle se hodí i jako hluboká podestýlka. Listy se poměrně rychle rozpadají, vyšší vrstva podestýlky tak rychle slehne. Listy nejen dobře sají vlhkost, ale jsou i prevencí proti vnějším cizopasníkům.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (6x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Ing. Iveta Prombergerová, Ph.D.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře