Kachny

Kachna divoká
Kachna pekingská
Indický běžec
Kachna smaragdová
Obsah
  1. Kachna, nebo pižmovka?
  2. Několik řádků o původu a zařazení…
  3. Které z plemen je to pravé?
  4. Jak s kachnami začít?
  5. Kačer, nebo kachna?

Podívejme se na další zajímavý druh domácí drůbeže – kachny. Je poměrně snadné se o ně postarat, když je pustíte na zahradu nebo do sadu, seberou spoustu škůdců, spotřebují i kuchyňský odpad. Kachny se chovají zejména pro maso, vedlejším produktem je peří, některá plemena dobře snáší. Vyšlechtěna byla i okrasná plemena kachen. Navíc je zábavné je sledovat.

Kachna, nebo pižmovka?

Kachny a pižmovky jsou často považovány za jeden druh, pro pižmovky se často používá pojmenování kachna pižmová. Kachny i pižmovky ale mají rozdílné předky, liší se způsobem života i vlastnostmi.

Několik řádků o původu a zařazení…

V zoologické systematice řadíme pižmovky k řádu vrubozobých (Anseriformes), čeledi kachnovitých (Anatidae) a rodu pižmovka (Cairina).

U pižmovek je kačer větší než kachna, kačer má výraznou bradavičnatost na obličeji a účes na krku. Plovací blány nezasahují až ke koncům prstů, mají velmi silné drápy, díky nimž výborně šplhají. Jsou i dobří letci.

Kachňata pižmovek rostou zpočátku o hodně pomaleji než např. kachňata pekingská. Tuku se jim ukládá jen málo, protože jejich předkové pocházejí z teplých oblastí, a navíc se nezdržují na vodě, ale v noci hřadují na stromech. Vyžadují pastvu. Vydávají jen syčivé zvuky, nejsou hlučné.

Předkem dnešních pižmovek je pižmovka velká (Cairina moschata), druh pocházející z Jižní a Střední Ameriky. Jako domácí zvířata je chovali místní obyvatelé ještě před objevením Ameriky. Do Evropy byly dovezeny pravděpodobně v 16. století přes přístavy Afriky a Asie, už tehdy byly známy i pižmovky bílé a strakaté. 

Kachny domácí a pižmovky lze křížit, kříženci rychle rostou, jsou ale neplodní. Koncem minulého století se začaly používat spolu s kachnami pekingskými jako rodičovská linie kachních brojlerů.

Také kachny patří do řádu vrubozobých (Anseriformes) a čeledi kachnovitých (Anatidae), ale k rodu kachna (Anas). Zdomácňována byla kachna divoká (Anas platyrhynchos), která žije téměř na celé severní polokouli – vyskytuje se v Evropě, Asii, severní Africe i Americe. Nejčastějším poddruhem, který žije i u nás, je kachna divoká holoarktická (Anas platyrhynchos platyrhynchos), další poddruhy obývají menší území, např. na pobřeží Grónska hnízdí podobná, o něco větší kachna divoká grónská (A. p. conboschas), v Severní Americe žijí kachna divoká mexická (A. p. diazi), kachna divoká floridská (A. p. fulvigula) a kachna divoká texaská (A. p. maculosa), Anas melleri obývá Madagaskar. 

Zdomácnění proběhlo pravděpodobně na více místech, uváděna je Mezopotámie, jižní Evropa, Čína a Indie. Jasné není ani období, kdy byly kachny zdomácněny – některé zdroje je datují na začátek našeho letopočtu, jiné do období 5. tisíciletí př. n. l.

Ve starověkém Egyptě kachny byly součástí obřadu uctívání mrtvých. Rytina zobrazující bajku o kočce a drůbeži pochází z let 1300–1100 př. n. l. a napovídá, že kachny tehdy již byly domestikované.

Ze starého Řecka jsou první prokazatelné zprávy o chovu kachen ze 4. století. Tehdy je chovali na malých vodních nádržích krytých sítěmi. Podobně je chovali i staří Římané, kteří si jich mimořádně cenili. Také Keltové a Germáni začali velmi záhy s chovem – jednak na maso, ale i pro okrasu.

Naši předkové chovali kachny polodivokým způsobem, kachny byly (a jsou) lovnou zvěří. Vyskytovaly se jen v původním divokém rázu, ojedinělé zmínky jsou o bílých či okrových kachnách. Důkazy o jiné než divoké barvě kachen podávají malby nizozemského malíře ze 17. století. První plemena byla vyšlechtěna teprve v 19. století, během 2. poloviny 20. století se kachny začaly vykrmovat i na farmách. Koncem 19. století byla do Evropy a Spojených států amerických dovezena také asijská plemena kachen.

Domácí kachny lze rozdělit na původní typy domácích kachen – vodorovné evropské a vzpřímené asijské, které zřejmě prošly daleko delším vývojem a byly lépe přizpůsobeny pohybu po souši.

Průběh růstu se odvíjí od podmínek, z nichž pocházejí jejich předkové. Kachňata kachny divoké se zpočátku zdržují na vodě, nelétají. Proto ukládají velké množství podkožního tuku, který je má chránit proti podchlazení, má izolační vlastnosti. Nejrychleji rostou v prvních 3 týdnech, kdy rychle roste i jejich trávicí ústrojí, jsou velmi žravá, přijímají z 80 % živočišnou potravu. Prsní svalovina se ale rozvíjí pomaleji. Ve 3 týdnech obrůstají peřím, v 50 dnech začínají létat. Jídelníček dospělých kachen je tvořen rostlinnou a živočišnou potravou v poměru 1:1. Na jaře stoupá podíl živočišné potravy, před zimou zase rostlinné.

Které z plemen je to pravé?

Podobně jako plemena slepic, také plemena kachen se dělí do několika skupin, a to podle velikosti tělesného rámce či typu.

Ve vzorníku plemen drůbeže jsou kachny a pižmovky zařazeny do skupiny B. Skupina se pak dělí do čtyř skupin podle velikosti:

B1 – kachny, velká plemena

Patří sem plemena kachen velkého tělesného rámce, hmotnost všech plemen překračuje 3 kg.

Kachny pekingské americké, pekingské německé, elsberské, ruánské anglické, ruánské francouzské a saské. 

B2 – kachny, středně velká plemena 

Kachny se středním tělesným rámcem – kachny čárkované, holandské křivozobé, kajugy, kampbelky, německé, selské, pomořanské, orpingtonské, overberžské, starorýnské, velští harlekýni a také indičtí běžci. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 2 až 3 kg. 

B3 – kachny, malá plemena

Kachny s malým tělesným rámcem – kachny smaragdové, divoké, vysokohnízdící létavé a zakrslé. Jde o plemena s hmotností pod 1,6 kg. 

B4 – pižmovky

Členění plemen kachen podle typů:

Typ divoký: kachny jsou podobné divoké kachně, mají vodorovně nesený trup, těžiště je uprostřed trupu, krk je kolmo nesený k ose trupu, ocas je nesený v ose trupu. Patří sem kachny smaragdové, vysokohnízdící létavé a kachny zakrslé.

Typ selské kachny: trup je lehce zvednutý, těžiště mírně posunuté dozadu, jejich břicho je plnější. Jde o užitková plemena jako: kachny americké pekingské, ruánské světlé, saské, holandské křivozobé, kajugy a kachny pomořanské.

Typ nosný: na osu vysoko zdviženého válcovitého trupu navazuje ocas. Nohy jsou posunuté vzad, břicho je jen mírně vystouplé. Zařazujeme mezi ně kachny kampbelky, orpingtonské, čárkované, overberžské a harlekýny.

Typ obdélníkový: má obdélníkové tělo, hluboký kýl, klenutý hřbet, hluboko spuštěné břicho a ocas nesený v ose trupu. Zařazujeme sem kachny elsberské a ruánské.

Typ kolmý válcový: mají kachny pekingské kolmé. Trup je velmi vzpřímeně držený, ocas je nesený kolmo k ose trupu, krk se jen mírně nahoru odchyluje od osy trupu, běháky jsou silně vzad posunuté. Specifický typ mají indičtí běžci, jejichž běháky jsou posunuté daleko vzad.

Jak s kachnami začít?

Uvádí se, že chov kachen je snadnější než chov slepic. Jestliže se pro ně rozhodnete, můžete si koupit násadová vejce a nechat je vylíhnout, nebo koupit kachňata či dospělé kachny.

Chovná hejna sestavujeme nejlépe na podzim. Přidáme-li však později kačerovi další kachnu, většinou ji přijme bez problémů. K jednomu kačerovi počítáme 3–5 kachen. Optimální je nechat v chovu kachny 2 roky, kačery 2–4 roky.Malá plemena se většinou chovají v páru. Většina plemen kachen ale nekvoká. Vejce si nevysedí samy, je proto potřeba pořídit si i líheň, popř. spolehlivou kvočnu. Výjimkou jsou kachny zakrslé, smaragdové a vysokohnízdící létavé. Nasednout mohou některé kachny pomořanské a chocholaté.

Kačer se kachně dvoří velmi nápadně. Když mají možnost, nejdříve se oba partneři obeplouvají, kačer se skloněným zobákem, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň kachny. Ta k páření svolí pohyby hlavy přes rameno. Oplozenost vajec je lepší, mají-li kachny přístup k vodní ploše.

Kačer, nebo kachna?

Hlasové projevy kachen i kačerů se kolem 10. týdne mění, kačeři vydávají sípavé tlumené zvuky, kachny kvákají. Po úplném přepeření, které začíná kolem 10. týdne věku, jsou už vidět veškeré plemenné znaky – kačeři jsou ve svatebním šatu, nad ocasem se jim vytvoří stočené peří (kačírek). Je patrné utváření účesů, lící apod. u plemen, pro něž je toto typické. Po přepeření můžeme provést další výběr.

Kačera od kachny lehce rozeznáte, je-li ve svatebním šatu. Nad ocasem je u kačera stočené peří – kačírek, který je tvořen čtyřmi pery krytu ocasu, z nichž dvě jsou jen mírně zahnutá, dvě jsou stočená do kroužku. Kačírek je výrazným druhotným pohlavním znakem, ale v letním peří kačírek chybí. Vzácně může kačírek chybět i ve svatebním šatu. 

U některých barevných rázů lze pohlaví snadno rozeznat podle zbarvení, jež je opět ve svatebním šatě jiné u kačerů a jiné u kachen. Ideálně by měl být kačer o něco větší než kachna, ale tomuto znaku se nedá věřit… Bezpečně pohlaví – zase u některých rázů – rozeznáte podle zbarvení zobáku, nebo prohlídkou kloaky (kačer má penis). Pohlaví bychom mohli rozeznat také podle hlasu – kačer sípá, kachna káchá.

Nechcete jejich chov také vyzkoušet?

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (14x):

1
2
3
4
5

Další články z tohoto seriálu

Kachny (18.1.2021)

Autor textu Ing. Iveta Prombergerová, Ph.D.
Autor fotografií zdroj: Pixabay

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

29.1.2021 21:26

Dobrý den
kachna divoká mexická (A. p. diazi) a kachna divoká floridská (A. p. fulvigula) nepatří mezi poddruhy kachny divoké. Druh Anas diazi je monotypický, Anas fulvigula má dva poddruhy. Zdroj: All the Birds of the World (Lynx, 2020).