Bílí lvi měli talent

Bílí lvi měli talent
Přestávky s uvolněním a odreagováním nepatří jen k tréninkům lidí, ale i šelem.
Bílí lvi byli od počátku učenliví.
Gesta tlapou patří ke lví komunikaci (nejen) s člověkem.
Drezér není moc nadšený z projevů sympatií, protože lví jazyk je drsný jako pilník.

Lvi se dobře množí, a tak jejich privátní držení není žádnou zvláštností. Vzácnější jsou bílí lvi, proto je o ně větší zájem. Jenomže mít takového jedince pro okrasu v kleci na zahradě může někomu zvýšit sebevědomí, ale pro zvíře to je nejhorší úděl. Dobře se však mají čtyři bílí krasavci, které spolu s dalšími dvěma lvy vycvičil kontaktním způsobem Jan Ringel.

Kontaktní cvičení není bezpečnou drezurou, patří však k rodinné tradici Ringelových, ale především vyhovuje zvířatům. Uplatňují se totiž přitom ve velké míře prvky hravosti, zvířata mají k drezérovi důvěru, on je s nimi často v bezprostředním kontaktu a divák při představení nabývá dojmu, že vidí takové nevinné kočky. Je to však opravdu jen dojem.

Jan Ringel se skupinou vystupoval pod šapitó na pražském Hagiboru v rámci festivalových představení nazvaných Cirkus Cirkus. Pro velký úspěch tam skupinu předváděl ještě při dvoutýdenní sérii mikulášských vystoupení. Před dvěma lety tak měla česká veřejnost možnost poprvé vidět lvy s nevšedním zabarvením v cirkusové drezuře, při které se zjevně bavila zvířata i lidé. Na otázku, zda jsou bílí lvi jiní v povaze, a tedy méně nebezpeční, drezér uvedl: „Jsou jako ostatní lvi, jen jsem měl ohromné štěstí, že jde o jedince s velmi vyrovnanou povahou. Zda to je vlivem řízeného chovu už po několik generací, to nemůžu s jistotou tvrdit, protože bych musel vědět, zda byly předchozí rodičovské páry nějak systematicky vybírané z hlediska povah. Myslím si, že chovatelé spíše dbali na exteriér a zdraví, tedy aby zvíře bylo bílé, krásné a netrpělo dědičnými chorobami.“

Pohoda

Pohodou by se dala nazvat atmosféra provázející počáteční drezuru mladých koček, kterou prováděl Jan Ringel v manéži rodinného statku v Habrkovicích na Kutnohorsku. Sedmatřicetiletý drezér má za sebou zkušenosti s přípravou několika skupin lvů a tygrů, a tak šel výcvik hladce. A to přesto, že začínal s odrostlejšími kočkami. Jedné dvojici samiček bylo pět měsíců, další dvojici devět a stejně starý byl i kocour. Se značným zpožděním dorazil devítiměsíční samec Dag, který se rychle naučil téměř vše, co už uměli pokročilejší lví žáci. Prvotní seznamování koček s drezérem začalo přes mříže a pokračovalo hrou v manéži. „Musel jsem si s nimi hrát, jako bych byl jeden z nich. To nebývá příjemné, zvláště když při dovádění cítíte jejich drápy i přes pevný oděv. Při různých honičkách a dovádění s nimi však uplatňuji jedno absolutní tabu – nesmí tlapami a tlamou zaútočit na moji hlavu. Pokud se tak stane, v ten okamžik vyskočím, znehybním a rázným NE! hru ukončím. Je to pro kočky velké překvapení a obvykle se všechny zarazí a čekají, co bude dál. Já v klidu odcházím, třeba si sednout na postament (stoličku pro zvířata), a kdyby některý ze lvů zkusil se mnou opět dovádět, znovu se postavím a zopakuji NE! Získávat si takto vedoucí postavení ve skupině sice trvá pár měsíců, ale funguje to,“ svěřuje se drezér s jednou z výcvikových metod.

Později to nejde

S ročními a staršími lvy si už žádnou podobnou hru dovolit nemůže. „Jejich ataky by žádný oděv nevydržel, natož moje kůže. Svou vahou by mě také snadno skolili. Lvi i tygři se mezi sebou také fackují a dynamický ráz mohutné tlapy člověk neustojí. U ročních a starších velkých koček si autoritu udržuji důsledným vyžadováním kázně. Když se cvičí, nepřipadají v úvahu žádné šarvátky nebo volný pohyb po manéži. Každý musí neustále buď cvičit, nebo sedět na svém postamentu. Jiná alternativa nepřichází v úvahu. Čas na dovádění je o přestávkách. Ale i v takových chvílích musím na dospělá zvířata dohlížet, aby kočkování nepřerostlo ve vážný konflikt. Když nepomůže rázné slovo, pak musíte do manéže a zjednat pořádek. Není příjemné a ani bez rizika stoupnout si mezi dva dospělé samce, ale jinak to nejde. Měl jsem štěstí, že se do mne ještě žádný nepustil, a doufám, že problémy nebudou ani mezi nynějšími dvěma bílými samci. Jeden je od počátku výraznější fyzicky i povahově, čímž je na nejbližší dobu dána jeho nadvláda. Ten slabší si snad netroufne jeho dominantním postavení měnit, a tudíž jít do konfliktu. Jenomže v tomto směru nikdy nemáte jistotu,“ dodal Jan Ringel.

Bez pamlsků

Trenér cvičil bílé lvy zásadně bez pamlsků, stejně jako když připravoval své předchozí skupiny. Pamlsky odvádějí pozornost zvířat, často se pak soustřeďují jen na chvíle, kdy dostanou maso, a příjemné není ani nošení masa po kapsách. Při vlastním předvádění to narušuje rytmus cvičení. Ten musí být svižný, stejně jako jsou rychlé všechny kočky za pohybu. Proto i bílé lvy cvičil drezér jen pomocí gest, tělem, hlasem, ukazováním nebo poklepáváním tyčkami na místa, která je třeba zaujmout nebo opustit. „Lidé se občas domnívají, že to jsou klacky sloužící k násilnému ovlivňování zvířat, či dokonce k bití. Takovým způsobem byste se lvy a tygry neuspěli. Při nejbližší příležitosti, kdy to nečekáte, by vám to vrátili. Klacky jsou mou prodlouženou rukou. Když po mně šelma máchne tlapou, což patří ke způsobům jejich komunikace, ve chvíli, kdy se jí něco nezamlouvá nebo chce laškovat, odnese to sedřená kůra na klacku místo mé kůže,“ s úsměvem komentuje drezér.

Nebývalý zájem

Možná bílá barva a také trochu dovádění, které si trenér nechá od některých lvů líbit, dělají dojem hry s milými stvořeními. „Možná to mile vypadá, když mi lev líže čelo, ale věřte tomu, že papily na jeho jazyku jsou ostré jako pilník. Dokáže se tímto způsobem prolízat kostí až na morek. Teď už si jistě každý dokáže představit, jak je takové olíznutí příjemné,“ směje se drezér. O výcviku i povahách bílých lvů by se dalo napsat hodně, ale nejlepší je zhlédnout jejich představení. S tím ovšem může být problém, neboť o skupinu bílých lvů byl od počátku jejich výcviku velký zájem v zahraničí. „Byli za námi šéfové známých plátěných i kamenných cirkusů z Francie, Polska a Běloruska,“ říká Jan Ringel a dodává, že nakonec si je po zacvičení odvezl domptér jednoho polského cirkusu. Skupina má za sebou už dlouhou šňůru vystoupení i vítězství na evropském cirkusovém festivalu. „Cestování jim nedělá sebemenší potíže. Naopak se trápí v jednom prostředí a nečinností. Změny vítají, stejně jako cvičení. Rychle se sžívají s novým místem. V Praze jsme před premiérou měli jen dva nácviky, a to ještě bez muziky a samozřejmě bez obecenstva. Přesto premiéra za výrazně jiné atmosféry proběhla bez jediného zádrhele,“ pochválil drezér na závěr své svěřence.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

4.8.2014 18:33

Když pominu to, že v zajetí se mají držet maximálně rybičky - a i těm dát prostoru a vyžití co největší množství - tak držet a cvičit zvířata v cirkusech (a podobných zařízení) pro "potěšení" lidí a pro peníze je přímo odporné. Navíc ještě šelmy! Je to jen čirý egoismus; touha být výjimečný, arogance a naprostá absence základního citu k přírodě a životu obecně. Jestli je můj názor extrémní? Možná. Ale nic se nenarodilo k životu v kleci nebo k životu pod nadvládou jiného druhu, včetně pána blbosti - člověka. Klanu Ringelů ze srdce přeji, aby se jim vše vrátilo přesně podle zásluh, když už je do klecí zavřít nemůžu smajlík

4.8.2014 09:03

Zvířata v cirkusech jsou přežitek. Souhlasím s tím, aby byly cirkusy bez zvířat, drezůra je nechutná. Myslím, že nikdo dnes už není zvědavý na běhání koní okolo manéže nepřirozenými kroky, jak to vnímám já.



To z vystoupení artistů se mi někdy až tají dech! Tímto směrem by cirkusy měly jít a naštěstí některé již jdou..