Z rozvrzané toyoty zkoumáme přehlednou krajinku, kterou dělí ploty vymezující pastviny s krávami a koňmi. Vtom se na nevábné místo plné kravinců snesou dva modří elegáni s dlouhým ocasem. Právě ary hyacintové jsem toužil vidět v přírodě, ale nečekal jsem, že v brazilském Pantanalu je to tak snadné! Jižní Amerika má pro ornitologa jedinečné kouzlo, před rokem jsem se tam vrátil po dlouhých dvaceti letech. Šlo o výpravu docela kočovnou: po přistání v Brazílii bylo v plánu projet Bolívií, zastavit se u Pacifiku v Chile, zpáteční let do Evropy jsme měli z peruánské Arequipy. To vše za 18 dnů. Cestou nás jako vždy zajímala příroda. Ale zpět na start…

Dva a půl Česka

Letěli jsme přes Amsterdam do Sao Paula, které leží kousek od atlantického pobřeží. Odtud po přespání už jen něco přes hodinu vnitrostátním spojem do města Campo Grande v dosahu největšího mokřadu světa, Pantanalu. Má 190 tisíc čtverečních kilometrů, dvouapůlnásobek Česka. Z Campa Grande je třeba popojet 200 kilometrů dodávkou do Mirandy, poslední třetinu cesty absolvujeme otevřeným terénním autem. Je nás sedm a vejdeme se bez problému. Vítejte v Xaraés Lodge, ranči, kde chovají dobytek, ale pěkný příjem mají i z turistů, kteří sem jezdí pozorovat zvířata.

 

Tři tisíce krav…

Je začátek listopadu, 35 stupňů, řeka skoro vyschlá, ale po obloze se honí těžké mraky. Den tu vyjde na dva tisíce korun za osobu, zahrnuje to ubytování, denně dvě vycházky (nebo vyjížďky) s průvodcem, jídlo i malý bazén s vodou teplou jako doma ve vaně, kde nad námi řvou papoušci. Majitel je Portugalec, který si vzal Brazilku. „Máme tři kovboje na tři tisíce krav a dvanáctičlenný personál na třicet turistů,“ vykládá průvodce Marcelo. Nejpoužívanější dopravní prostředek je kůň, jelikož na auta je tu v období dešťů moc vody a na lodě zase málo. V mokré sezoně až tři čtvrtiny pevniny zalije voda, hloubka je vesměs od půl metru do metru, výjimečně více.

… i hejna arů

My máme relativně sucho a kratší trasy chodíme po svých. Nebezpečný je tu jen jaguár a ten se nám vyhne obloukem. Zvířata se zde nestřílí, personál dostává příděly masa. A tak hned druhý den dva arové hyacintoví klidně přistávají na plotě nějakých 40 metrů od naší hlučné Toyoty Bandeirante a nečekaně hupnou do močůvky pod klandrem, kde cosi baští. „Před lety zbývaly v přírodě dva tisíce kusů, teď se jejich počty odhadují minimálně na trojnásobek,“ povídá náš průvodce. Tenhle modrý král papoušků je tady opravdu docela běžný, viděli jsme i osmičlenná hejna. Je příjemné splnit si přání hned na samém začátku cesty.

text a foto: Ondřej Michálek