Český bublák

Tento typický zástupce ze skupiny plemen bubláků, zvláštní skupiny holubů, zahrnující asi 20 plemen vzájemně se lišících kresbou, zbarvením, utvářením pernatých ozdob a velikostí, je kulturním dědictvím dřívějších generací českých holubářů.

Dříve, než přejdeme k rozboru jeho plemenných znaků, připomeňme si, že bubláci se vedle vlastního vrkání vymezují od ostatních holubích plemen schopností bublání, tedy vydáváním zvuků připomínajících vzdálené zvonění zvonů, bublání potůčku či bubnování. Tento jedinečný hlasový projev trvá u nejnadanějších plemen i 10 - 15 minut a vyznačuje se kratšími i dlouhodobými áriemi, ve kterých se střídají vysoké tóny s nízkými, dochází ke změnám hlasitosti a tóny se mění i dle povahy impulsu, kterým byli holubi k bublání dovedeni.

Dávnou domovinou bubláků jsou islámské asijské země, ve kterých se chovali tito holubi ve dvou směrech. Jedna skupina se vyznačovala bohatými pernatými ozdobami - předním a zadním vrkočem a dlouhými talířovitými rousy se supími pery a menší hlasovou nadaností. Druhá skupina působila dojmem “obyčejných” polních holubů bez pernatých ozdob, ale právě zástupci této skupiny se vyznačovali výtečnou, staletími upevňovanou a zdokonalovanou vlohou pro bublání.

Typickým zástupcem první skupiny, tedy holubů s nádhernými strukturovými ozdobami je starobylý bucharský bublák, z jehož potomků dovezených ruskými obchodníky byl na našem území vyšlechtěn menší, ale rovněž mimořádně krásný holub - český dvojvrkočatý bublák. Hlasový projev českých bubláků je ponejvíce označován jako zvuk připomínající bublání potůčku. Holubice mají hlasový projev vyšší a méně hlasitý než holubi.

Velký důraz by měl být u českých bubláků kladen na kompaktnost postavy. Plemenný typ by se měl přibližovat poměru výšky a délky 1:1 a přibližně stejnou šířku by měla vykazovat i vzdálenost mezi konci rousů. Základem kompaktní postavy je široká, dobře vyplněná hruď, držení těla s mírným sklonem nazad, krátká zadní partie(letky a ocas) a hluboký postoj. Velikost postavy je srovnatelná s holuby čejkami, oproti nim jsou však čeští bubláci širší v prsou a s delšími, bujnějšími pernatými ozdobami.

V praxi jsou naši bubláci velmi často kříženi s podobnými německými dvojvrkočatými a dochází ke splývání rozdílů mezi těmito plemeny. Stále však platí, že německý bublák je robustnější, delší a vyšší postavy, je mu vlastní delší, širší ocas. Vyznačuje se delšími pery a volnějším opeřením v porovnání se strukturou českých bubláků. S tím souvisí i větší, mohutnější zadní i přední vrkoč, delší opeření rousů a mírně vyšší postoj u německých dvojrkočatých. V praxi se němečtí bubláci chovají zejména s čelním oválným růžicovitým vrkočem, kdežto přední vrkoč našich bubláků je upřednostňován jednodušší a užší, zřetelně odčísnutý příčně vedenou pěšinkou. Čeští bubláci mají i drobnější konstituci hlavy a celkově působí jemnějším dojmem. Dobrým rozlišovacím znakem u bílých, červených a žlutých českých bubláků je zbarvení jejich obočnic, které mají být oproti německým bublákům červené barvy. Český bublák je chován převážně jako celobarevný, ale i v kresebných kombinacích tygrů, stříkaných a běloštítých. Uznáni jsou v těchto rázech: Modrý, stříbřitý, dominantně červený a žlutý ráz v bezpruhé, pruhové, bělopruhé i kapraté kresbě, bílý, šedohnědý, černý, červený, žlutý, tygři a stříkaní v těchto barvách, běloštítní v červené, žluté, modré a černé.

Na našich výstavách vídáme rozdílné představitele našeho národního plemene. Vystavováni jsou jak holubi typičtí, tak i jedinci nesoucí znaky křížení s německými či bucharskými bubláky, ale ponejvíce se setkáváme s příliš drobnými, nevýraznými holuby. S menší postavou českých bubláků bohužel souvisí i často se vyskytující nežádoucí kratší rous a supí pera. Hodně holubů, zejména tygrů a stříkaných má hrubé nedostatky v čistotě barvy, totéž platí u našedlého zbarvení holubů modré řady. Přes tyto nedostatky lze v našich chovech nalézt skutečné skvosty a to i ve vzácných rázech, o čemž nás opět přesvědčil kupříkladu vystavovatel př. Škudla na poslední CV v Lysé nad Labem. Vystavil zde mimo jiné i typického červeného běloštítného českého dvojvrkočatého bubláka, který je zachycen na naší fotografii.
Při chovu českých bubláků musíme důsledně dbát na čistotu holubníku. Aby se holubům nelámaly rousy, vybavíme holubníky vhodnými individuálními sedačkami a dno pokryjeme vrstvou savého materiálu - např. hoblin, či slámy. Před odesláním na výstavu upravíme kresbu holubů, rovněž tak i pernaté ozdoby, kde je mnohdy nutné zastřižení podpůrných pírek a provádíme další specifické úpravy. Samozřejmostí by mělo být i omytí rousů a dalších znečištěných částí opeření. Holuby na výstavu odesíláme v individuálních přepravkách vystlaných hoblinami, s čtvercovým půdorysem a odpovídající plochou dna, kde nedochází k odírání a lámání rousů. Jako garant v expozici holubů při CV mohu potvrdit, že většina bubláků přichází na výstavu v naprosto nevhodných přepravkách. Při vlastním posuzování postupujeme odlišně než u většiny plemen holubů. Bubláky neuvádíme do afektu, ale necháme je uklidnit se, aby mohli zaujmout typický hluboký postoj. Pera v rousech bubláků jsou poměrně pružná a nepříliš lámavá, nicméně někdy dochází k jejich narušení. Poškozená pera rousů asi 8 týdnů před obesílanou akcí vytrháme, aby do doby výstavy vyrostla plně vyvinutá nová pera. U některých rázů, např. tygrů a běloštítých, musíme být opatrní, neboť vytržená pera mají tendenci bělet.
Čeští bubláci si zachovali výbornou plodnost a schopnost vyvádět mladé. Před chovnou sezonou se doporučuje zastřižení per rousů, ale v mnohých chovech, kde se toto neprovádí, jsou přesto v odchovu dobré výsledky. Při chovu tygrů a stříkaných musíme občas k těmto jedincům připářit plnobarevného, totéž platí i v chovech běloštítých. Obecně patří chov běloštítých bubláků k nejnáročnějším. Holoubata se rodí jako plnobarevná a teprve po pelichání křídelní štíty bělí. V chovu tohoto rázů je důležité správné párování chovných holubů. Při dlouhodobém párování jen běloštítných holubů dochází k bělení břicha, zad a dalších partií. Proto se občas k běloštítnému jedinci dává partner s neúplně probělenými štíty či jedinec zcela plnobarevný.

Český bublák není doposud veden v oficiálním seznamu evropských plemen holubů Evropského svazu(EE) a tak naše odborníky nyní čeká nelehký úkol, spočívající ve specifikaci jeho plemenných znaků a zanesení našeho národního plemene do evropského sborníku vzorníků. A zároveň i do evropského povědomí, ze kterého český bublák téměř vymizel.