KOKRŠPANĚL (anglický)

Který ze španělů je kokršpaněl? I když lovečtí španělé existují bez nadsázky více než dvě století, první zmínku o španělích, ukrytou pod označením...


Který ze španělů je kokršpaněl?
I když lovečtí španělé existují bez nadsázky více než dvě století, první zmínku o španělích, ukrytou pod označením „Colwyn“ (později přeloženo jako španěl), najdeme v „Knize zákona“ krále Walesu, pocházející až z neuvěřitelného roku 948. Zde je španěl popsán coby výborný lovecký pes, jehož hodnota se rovná ceně jezdeckého koně. Poté se však o španělech po dlouhá léta, ba přímo staletí mlčí. Podrobnější informace o rozdělení španělů a jejich využití pochází až ze století šestnáctého. Přesto rozhodně není možné tvrdit, že se v těchto záznamech hovoří výhradně o kokršpanělech.
Mnozí milovníci kokršpanělů rádi uvádějí, že jeho původ je mnoho století dlouhý. Je třeba si však uvědomit, že španělé sice existují velmi dlouho, ale kokršpaněl, plemeno jako takové, vznikalo pozvolna a jako většina plemen se ustálilo až v 19. století. Vždyť ještě téměř celé 19. století zahrnoval pojem „cocker“ všechny španěly s váhou do 12,5 kg, bez ohledu na využití jejich vlastností. Za kokršpaněla byl tedy považován např. i dnešní kavalír king charles španěl.
Celé 19. století se dělil do dvou variant: „Cob“ a „Settertyp“. Cob představoval poměrně mohutný a podsaditý typ, naproti tomu Settertyp, jak sám název napovídá, připomínal malého lehkého setra. K vytvoření ideálního představitele loveckého španěla – kokršpaněla bylo později přistoupeno i ke křížení s field španělem, anglickým špringršpanělem i anglickým setrem. I díky přikřížení těmito „plemeny“, se nakonec chov vydal ve stopách „Settertypu“. K oddělení kokršpaněla a jemu velmi podobného špringršpaněla došlo až v roce 1892, přičemž hlavním měřítkem byla rozdílná kohoutková výška. Když docházelo k oddělení kokršpaněla od ostatních španělů, bylo ještě použito pro zmenšení velikosti anglických trpasličích španělů. Tedy se zřejmě jednalo o kavalír king charles španěly.
Přestože byl a stále je považován za nejznámějšího a nejběžnějšího zástupce pozemních španělů, u myslivců i přes svou loveckou vášeň a vynikající nos (čich) neměl zrovna dobrou pověst. Vyčítána mu byla zejména těkavost, horší ovladatelnost a vznětlivost. I když se mělo za to, že je chován jen pro svou krásu a milou povahu, stále silněji svým vynikajícím čichem dokazoval, že je výtečným myslivcovým pomocníkem v lese. Tedy jeho prohřešky v poslušnosti během práce v lese mu byly odpouštěny.

Ideál vzhledu kokršpaněla
Zpočátku byli kokršpanělé mnohem delší, než jaké je známe dnes a mimo to byli také přestavění. Dlouhou dobu byl ztělesněním ideálu kokršpaněla pes jménem Obo. Za svou dlouhou výstavní kariéru nebyl nikdy poražen. Šampión Obo a jeho potomci výrazně ovlivnili vzhled i povahu a určili směr chovu kokršpanělů. Za zakladatele chovu moderního kokršpaněla je považován J. J. Farrow, který měl chovatelskou stanici s názvem „Obo“. Další významnou chovatelskou stanicí kokršpanělů zejména na počátku jeho šlechtění byla „of Ware“.

Oblíbenost kokršpaněla u nás a ve světě
Již na přelomu 19. a 20. století nebyl na téměř celém světě již pouze psem loveckým, ale čím dál více oblíbeným společenským – rodinným psem. Ovšem již v první polovině 20. století se začala objevovat vrozená kousavost a nadměrná nervozita u některých jedinců. Dále dlouhé, nízko zavěšené uši vedly až k deformaci vnitřního ucha, s potížemi uzavřenosti vnějšího zvukovodu. Tím kokršpaněl na čas uvolnil první místa v žebříčku oblíbenosti plemen. Cíleným chovem se však dařily a daří tyto problémy eliminovat. A i když ani nyní nepatří mezi málo chovaná plemena, nutno připomenout, že téměř celou druhou polovinu 20. století byl jedním z nejoblíbenějších plemen na světě.

Jaký je kokršpaněl?
Kokršpaněl je psem velmi přizpůsobivým. Rád se doma věnuje nicnedělání, ale také miluje výlety a jiné aktivity. Je psem téměř do každé rodiny. Uvítá rodinu sportovní, i rodinu milující pohodlí domova. Rád bude se samotářem, stejně jakou s početnou, třeba i dvougenerační rodinou. Vše si dokáže řádně vychutnat.
Jeho temperament je střední. Není ani lenoch ani nadmíru energický. Přesto jsou momenty, kdy se opravdu umí neuvěřitelně rozdovádět. To se pak jeho temperament projevuje spíše jako divoký, nevázaný a s překypující energií. I když je spíše výjimkou, že nadměrný temperament vyústí až v hysterii, ale každopádně hysterie není vlastnost pro toto plemeno typická a ani žádoucí. Kokršpanělé jsou známí svým téměř neustálým vrtěním ocásku. Nepochybně to souvisí také s jeho radostí ze života.
Feny jsou v podstatě klidnější a učenlivější. Naproti tomu mají větší sklony ke štěkání a více si vynucují mazlení, než-li pohlaví opačné. Ovšem zase psi – samci, jsou většinou více dominantní. A je-li jim zcela ponecháno jejich vlastní rozhodování a určování pravidel, mohou se stát oříškem pro majitele bez zkušeností, který jednoduše nezvládl či zapomněl na jeho výchovu.

Výchova a výcvik
Při výchově a případném následujícím výcviku je třeba být přísně laskavý a udržet si autoritu. Kokršpaněl nechce být nikomu otrokem a zůstává v jádru hrdý. Když se rozhodne, že už je toho moc, jednoduše neposlechne.
Výchovu zvládne i úplný začátečník, ale musí se jednat o člověka s přístupem ke psu sebevědomým (zdravě autoritativním), s alespoň základními teoretickými znalostmi a s důsledným přístupem ke psu. Při dobré výchově a začlenění psa na správný stupínek hierarchie v rodině je vynikajícím rodinným společníkem. Je třeba zdůraznit, že se již v raném štěněčím věku dokáží dívat smutně až úzkostlivě na svého pána vždy, když se po nich chce něco, co oni nechtějí. Nenechejte se ale ošálit. Pes velmi rychle pozná, že „smutné oči“ na páníčka platí a pak si bude moci dovolit vše.

Využití kokršpaněla
Vodu miluje stejně jako les. Je výborný stopař a slídič. Jeho původním posláním je lov pernaté. Ovšem je loveckým plemenem, které je schopno zastat jak práci slídiče, tak částečně práci barváře a honiče. Je ho tedy možné použít pro všestrannou práci v lese, na poli i ve vodě. Je snaživý, zvláště při práci na stopě zvěře. Má opravdu výborný čich i rychlé, vytrvalé a ochotné vyhledávání. Na škodnou je ostrý, ale ne tolik, jako většina jiných loveckých plemen. Je samostatný, což je typickým rysem většiny loveckých plemen. Používá svůj vlastní rozum. V houštinách mu mohou dělat problémy dlouhé chlupy na uších i jinde na těle. S trendem stále delší srstí po celém těle je použití kokršpaněla v myslivecké praxi poněkud problematičtější.
Hodí se však nejen pro výcvik lovecký, ale dobře si vede i na dráze agility. Někteří jedinci najdou zalíbení ve flyballu, ale i v různém složitějším výcviku poslušnosti. Někteří jedinci se hodí i pro záchranářské práce, stopařskou činnost, ale uplatnění nezřídka najde také v canisterapii. Samozřejmě je také vynikajícím rodinným psem – společníkem. Nutno však podotknout, že jeho lovecký původ a chování může v některých sportech či při výchově rodinného psa činit problémy. Rozhodně neodolá pokušení pustit se za utíkající zvěří nebo po lákavé stopě.

Exteriér
Kohoutková výška psa je 39–41 cm, u fen 38–39 cm. Váha se pohybuje mezi 12,4 a 14,5 kg. Je robustní, ale ne příliš, mohutnější typy se dodnes objevují spíše u černě zbarvených kokršpanělů. Hlava kokršpaněla je výrazně tvarovaná, výrazný stop se nachází v polovině mezi špičkou čenichu a týlním hrbolem. Morda je čtvercová, s úplným chrupem a nůžkovým skusem. Oči jsou velké a tzv. plné, ale ne vypouklé. Mají být pokud možno tmavě hnědé, u játrově zbarvených jedinců mohou mít barvu oříšku. Oční víčka musí dobře přiléhat. Uši jsou nasazeny v úrovni očí. Při natáhnutí dopředu dosahují až k čenichu. Jsou zavěšené, tenké, tzv. lalůčkovité, porostlé dlouhou, rovnou a jemnou srstí. Krk suchý a svalnatý. Trup silný, hrudník dobře vyvinutý, hluboký, ne příliš široký, ale ani úzký. Hřbetní linie pevná, rovná, mírně spáditá od konce beder po kořen ocasu (prutu). Končetiny rovné, suše osvalené, úměrně dlouhé pro dokonalý a vydatný pohyb. Ocas je nasazený pod linií hřbetu, stále se vesele pohybuje a při pohybu či vzrušení je nesen vodorovně. Srst je přiléhavá, hladká, hedvábná, nikdy nesmí být hrubá, příliš hustá, zkadeřená nebo výrazněji zvlněná. Nejdelší srst je na uších, na zadních stranách končetin, na hrudi a břiše. Zbarvení srsti je věru rozmanité. Jednobarevné: zlaté, černé, játrově hnědé. U jednobarevného zbarvení se nesmí nikde po těle nacházet bílé znaky. Vícebarevná srst je v základu bílá, s černými, červenými nebo játrovými znaky. Srst může být i tříbarevná, či v barvě černé s tříslovými znaky, případně hnědé s tříslovými znaky. K vidění jsou i jedinci zvaní „bělouši“, což znamená, že bílý základ je „postříkán“ jinou barvou a to oranžovou, hnědou či modrou. Také modří bělouši mohou být s tříslovými znaky a i intenzita promísených barev u běloušů všech barev může být velmi rozdílná. Existuje také zbarvení sobolí. Kokršpanělovi je velmi podobný field španěl.

Péče o srst
Nepatří k plemenům, u kterých se úprava srsti uvádí jako nutnost. Samozřejmě bez úpravy může žít, s drobnou a lehkou úpravou je ještě hezčí a elegantnější, ale přípravě anglického kokršpaněla na výstavu je nutné obětovat více času. Ne každému kokršpanělovi je dána kvalitní, hedvábná a dlouhá srst. Střih kokršpaněla není střihem v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o doúpravu srsti.
Srst je nutné pravidelně česat a kartáčovat. Tím také výrazně omezíme množství nalezených chlupů v bytě v období línání. U dospívajících a dospělých jedinců postačí srst pročesávat jednou za 5–14 dní. Česání srsti se nesmí šidit, jinak se srst zejména na uších, u lopatek a mezi pánevními končetinami bude zacuchávat.

Zdraví kokršpaněla
Protože má velmi dlouhé svěšené uši, má větši dispozice k zánětům zvukovodu, než-li většina jiných plemen. Je tedy nutné dbát o čistotu uší, uvolněné chlupy uvnitř jemným tahem odstraňovat a opatrně vystříhávat dlouhou srst v oblasti zvukovodu. Má-li nesprávně utvářena víčka, (u kokra se může objevit entropium či ektropium), dochází k nadměrnému slzení a případně dalším problémům s oční koulí. Problematická je také druhá řada řas objevující se u některých kokrů, která může způsobit i šilhání. Slzení a záněty zvukovodů jsou celkem běžné u mnoha plemen, ovšem co chovatele kokršpanělů více trápí, jsou kožní problémy některých kokršpanělů. Zejména je zužuje labiální ekzém, což je onemocnění kožní řasy (záhyb) spodního pysku, ve které se hromadí vlhkost a někdy i zbytky potravy. U kokrů bylo zaznamenáno také onemocnění mízních uzlíčků třetího víčka, dědičný šedý zákal a progresivní retinální atrofie. Existují samozřejmě i další dědičná onemocnění, ale v poměrně malém měřítku.

Syndrom zuřivosti
V padesátých létech 20. století se u kokrů objevila kousavost – agresivita. (První zmínky pocházejí z Anglie). Bohužel tito jedinci nebyli hned vyřazeni z chovu a tak se tato kousavost geneticky předávala skrytě i neskrytě na potomky. I přesto, že se později začalo s radikálním vyřazováním agresivních jedinců, může se ještě čas od času, zejména u psů bez průkazu původu (jejichž rodiče mohli být pro agresivitu vyřazeni z chovu) objevovat. Cambridgeský výzkum prokázal, že ze všech zbarvení jsou nejčastěji agresivnější kokrové zlatí.
Vrozená kousavost se objevuje z nenadání a v různém věku dospělosti. Několik měsíců se chová výtečně a mile, a poté z ničeho nic začne být zlý na všechny lidi, i vlastní rodinu. Útočí bez zjevného důvodu. Toto chování může samo po několika měsících zmizet. Před i po kousnutí se chová zcela jako by se nic nestalo. Tato kousavost nemá nic společného s dominancí, tedy není ani možné ji ve štěněčím věku rozpoznat.
Každé početné moderní plemeno bohužel platí za svou popularitu. U kokršpaněla tomu není jinak.

text a foto: Eva Nohelová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře