Míšenci a kříženci

První pes, na kterého si pamatuji, byl voříšek jménem Honza. Trochu šeltie, trochu kokr a ještě něco. Byl to doopravdy skvělý pes. Miloval děti a nechal si od nich vše líbit. Přitom to byl však svědomitý hlídač a svůj dvorek by, jak se říká, bránil do posledního dechu. Honza umřel ve svých 15 letech, ale mě dál životem doprovází míšenci a kříženci. A tak jsem se rozhodla o těchto, často opomíjených psech, něco napsat.

Kříženec vs.míšenec

Většina lidí si myslí, že voříšek je pes neurčité rasy. Mě se ale zdá nejvýstižnější dělení na míšence a křížence (samozřejmě je toto dělení neoficiální a je jen na vás, zda ho budete užívat).

Kříženec, jak napovídá název, vznikl křížením (dvou) různých plemen. Většinou jde o spojení nahodilé a nežádoucí (z pohledu majitele, nikoliv psa). Někdy se však křížení jednotlivých plemen využívá úmyslně, jako například před mnoha lety při vzniku nových plemen (Eurasier, Český teriér atd.), či k využití nejlepších vlastností z rodičů pro sportovní účely (alaskani, evropští saňoví psi). Díky tomu, že jsou jejich rodiče čistokrevní, je možné z části odhadnout povahu a velikost psa v dospělosti.

Míšenec má za předky křížence nebo míšence. To znamená, že matka nebo otec (nejčastěji však ani jeden z nich) nepřísluší k žádné rase. Když se rozhodneme pořídit si míšence, je to trochu sázka do loterie, hlavně v případě, že jsme začínající pejskaři. Na rozdíl od křížence se velmi těžko odhaduje vzhled a velikost v jeho dospělosti. Pokud neznáme oba rodiče, můžeme se dočkat mnoha překvapení. Přesto ani v případě, že známe matku a otce, nemáme, co se týče exteriéru, zcela vyhráno. Může se stát, že po rodičích o velikosti středního knírače nám vyroste halama ne nepodobný bernardýnovi. Samozřejmě je to spíše extrém.

Voříškiády místo výstav

Kříženci a míšenci jsou většinou skvělí rodinní psi. Pokud nejde o křížence psů, kteří patří k plemenům náročným na výchovu, lze je doporučit i do rukou začátečníka. Voříšky nemůžeme zaškatulkovat, a proto k nim při výchově musíme přistupovat individuálně. Co platilo na výchovu jednoho, na druhého již platit nemusí. Doporučuji investovat do knih o výchově a výcviku psů a chodit s nimi do kvalitního výcvikového kynologického klubu. Protože jde většinou o temperamentní a učenlivé psy, můžeme jejich energii vybít pomocí různých psích sportů a her. Vhodná je například agility, tanec se psem, caniscross aj.. Podmínkou ovšem je, že to musí bavit psa i vás. Se svým chlupatým přítelem můžeme nacvičovat stopu, poslušnost či obranu. Někteří jedinci zvládnou i základní zkoušky (ZOP, ZPU1, ZM ap.). I tady však platí, že psa nelze do ničeho nutit a že ne každý má k všestrannému výcviku vlohy.

S voříšky si sice nemůžeme zúčastnit klasických výstav, ale existují tzv. „Voříškiády“. Jde o výstavu kříženců, míšenců a psů bez průkazu původu. Psi jsou většinou rozděleni do několika kategorií (podle délky srsti, velikosti apod.). Z každé třídy je vybrán předem určený počet největších „sympaťáků“ a ti pak soutěží o nejhezčího voříška výstavy. Se svým psem jsem se takové výstavy zúčastnila (pes skončil na 6. místě v kategorii do 50 cm). Na výstavách voříšků je velice přátelská atmosféra. Protože tu nejde o to vyhrát, ale zúčastnit se. Tedy alespoň většina zúčastněných takto smýšlí.

Nenáročná péče

Na péči jsou všeobecně míšenci a kříženci méně nároční než většina plemen. Nepotřebují to nejlepší krmivo a určitě nemusíme několik hodin týdně věnovat péči o srst, jako např. u afgánských chrtů, Shi-tzu apod. Co se zdraví týče, každý má jiný názor. Majitelé voříšků tvrdí, že jsou rozhodně zdravější než „přešlechtění papírácí“ a majitelé čistokrevných psů zase opak. Já souhlasím s tím, že nejsou zdravější než čistokrevní hafani, ale většinou nemají plemenné dispozice k určitým nemocem. V soužití s ostatními zvířaty a psy bývají většinou bezproblémoví, ovšem pokud nezanedbáte socializaci. Štěně se co nejdříve musí obeznámit s nejrůznějšími situacemi, lidmi, zvířaty a psy. Důležité je, aby všechny zážitky byly kladné. Tím se docílí toho, že ze štěněte vyroste vyrovnaný bezkonfliktní společník, kterého jen tak něco nezaskočí.

Snad všichni voříšci mohou žít jak na zahradě v kvalitní boudě, tak i v bytě. Rozhodně bych je nedoporučovala, stejně jako žádného psa „plemene“, do kotců, kde jsou ochuzeni o kontakt s člověkem. Může být příjemným společníkem v rodině s dětmi, ale i u starších lidí. Hodí se tam, kde dokáží ocenit jejich originální povahu a vzhled. Nehledají otitulovaného šampióna, ale jen nenáročného přítele pro dlouhé procházky a hry.

Míšenci a kříženci vždy patřili především k vesnici a dá se předpokládat, že k ní budou patřit i nadále. Jen doufám, že si těchto psů jejich majitelé konečně začnou vážit do té míry, jakou si tito, podle mého názoru, pozoruhodní psi zaslouží a poskytnou jim důstojné a příjemné životní podmínky.