Česká bagdeta

Ze tří českých plemen bagdet je česká bagdeta pravděpodobně plemenem nejstarším. Všechna tři plemena – česká, moravská a ostravská bagdeta – vznikla původně jako lokální plemeno a mnohem později své teritorium rozšířila. Zatím co česká bagdeta byla domovem ve východních Čechách, moravská na jihovýchodní Moravě, ostravská, jak z názvu vyplývá, měla své první obdivovatele v okolí slezské Ostravy.

• česká bagdeta červená

ČB je staré plemeno bagdet a vzniklo v okolí východočeských měst Pardubic a Přelouče. Podle dobové literatury byly ČB poměrně početné ve východních Čechách už v 19. století.
Zatímco na Pardubicku se chovaly ČB převážně celobarevné a bělopruhé, na Přeloučsku převládaly barevnoocasé s barevnými štíty, kterým se původně říkalo „straky“. Koncem třicátých let 20. století se pro ně ustálil název „čápek“. Až do té doby je také někteří chovatelé považovali za dvě plemena. Tomu také napomáhalo, že čápkové měli tmavé oči a slabší delší zobák, zatímco ostatní rázy měly oči perlové a zobák kratší a silnější. Také v postavách se oba rázy v té době poněkud odlišovaly.

• česká bagdeta černý čápek

I přesto, že jde o poměrně staré plemeno českého původu, bylo uznáno poměrně pozdě, až v roce 1941. Bylo to na základě holubářským svazem svolané schůzky předních chovatelů ČB v r. 1937 do Heřmanova Městce, kde byl dohodnut definitivní název „česká bagdeta“ a byly zahájeny práce na standardu plemene. Do té doby byl často používán název „český indián“. Staré plemeno indián je také zřejmě předchůdcem ČB, která se od původního indiána liší jen delším zobákem, méně vyvinutou obočnicí, postavou a také kresbou.
V české i německé literatuře 19. století jsou uváděna i další stará plemena holubů, která se mohla na vzniku ČB mimo indiánů také podílet. Jednalo se zejména o holuba „tureckého“ (C. turcica – „turek“) a o holuba „berberského“ (C. barborica). Gustav Prütz v knize Illustriertes Mustertaubenbuch z r. 1889 popisuje holuba tureckého i berberského (s chocholkou i bez) a zmiňuje se o jejich podílu na vzniku indiánů. Zmiňuje se i o „tureckých“ holubech s chocholkou i hladkohlavých, chovaných na území tehdejší rakousko-uherské monarchie a jejich popis se už velmi blížil ČB. Autor B. Pfeningsstorff v knize „Die Taubenrassem“ z r. 1905 rovněž potvrzuje výskyt bagdety, podobné holubu „tureckému“ v tehdejším Rakousko – Uhersku. Také čeští autoři později docházejí k podobným závěrům. František Špatný už v r. 1862 v knize „Holubářství“ uvádí už jak indiány, tak holuby „turecké“, stejně jako i MUDr. Vladislav Šir v knize „Holubářství“ z r. 1866. Při nedokonalosti a nepřesnosti tehdejšího názvosloví je pravděpodobné, že oba mají na mysli už i českou bagdetu.

• 0,1 česká bagdeta bílá

Už zcela konkrétní údaje uvádí o ČB v r. 1925 a 1926 Antonín Frank v časopise Zvířena (autor byl od r. 1924 prvním předsedou klubu českých staváků), který také uvádí, že sám choval ČB černé a červené v letech 1886–90 a viděl je také například na výstavě v Černém Kostelci v r. 1903. Uvádí také, že existovala také ČB se špičatou chocholkou, které se tehdy říkalo „korunová“ (s korunou) a na výstavě se pravděpodobně naposledy objevila v r. 1911 v Praze, a to v „čokoládové“ (hnědé či šedohnědé) barvě. Zde se nabízí otázka, zda mnohem později (v r. 1967) uznaná moravská bagdeta nepochází právě ze zbytků této formy ČB se špičatou chocholkou a holuba „tureckého“ se špičatou chocholkou. Mluví pro to také skutečnost, že plemena, která jako předky moravské bagdety uvádí například i náš vzorník (štajnhajmská a francouzská bagdeta a španiér) rozhodně nepatřila na Moravě v té době k běžným plemenům.
Za zmínku stojí také článek známého holubářského odborníka Josefa Vrbky z Nákla v „Československém holubáři“ z r. 1936, kde o ČB říká: „Česká bagdeta je zajímavý holub bradavičnatý, který se vyrovná krásou všem zahraničním plemenům. Hlavu má malou, mírně klenutou, zobák přiměřeně dlouhý. Oči mají duhovku červenou (!), oční kruhy jsou široké a červené, jako u indiánů. Běháky nohou nejsou vysoké. Chovají se v barvách bílé, žluté, červené, černé, kaštanové a modré. Jsou buď plnobarevné nebo mají bílé pruhy přes křídla. Před lety se v Čechách chovala bagdeta chocholatá, zvaná korunová, která však úplně zanikla. Česká bagdeta je holub užitkový i ozdobný, v současné době se ji snaží čeští holubáři rozšířit, aby ji nestihl osud bagdety chocholaté“ (konec Vrbkova citátu). Dnešní plnobarevná bagdeta má ovšem už oko perlové. V době před vznikem standardu byla barva očí předmětem velkých polemik.

• česká bagdeta černá bělopruhá

Při posuzování ČB klademe důraz na jednotlivé znaky v následujícím pořadí:
1. hlava, zobák a ozobí,
2. obočnice, oči a tělesné tvary,
3. ostatní znaky.
Hlava je široká a plná (šířka na temeni je cca 2 cm), se zobákem tvoří klín, oblouk hlavy je delší, než u indiána. Oči jsou perlové, bílí a štítníci (čápci) mají oči tmavé. U šupinatých („pigrů“) se menší oční klínky posuzují velmi mírně. Obočnice nepřesahují temeno hlavy, jsou jasně červené a stejnoměrně široké. Zobák je tupý, silný a klínovitý. Dolní a horní zobák jsou stejné síly, není příliš krátký (od středu oka po špičku zobáku má mít cca 37 mm), u všech rázů je světlý, jen u černých a modrých je tolerována tmavá špička („jehla“). Ozobí je jemné, v kotcích zobáku jsou malé bradavičky. Tvarem ozobí připomíná srdíčko.
Krk je kratší, na trupu široce nasazený. Hrdlo je jemně vykrojené.

• česká bagdeta červená bělopruhá

Postava je velikosti středního holuba, hřbet je kratší a nazad skloněný, hruď je širší. Délka postavy je střední až kratší. Ocas je úzký a dobře složený, delší než křídla. Jeho sklon je pokračováním sklonu hřbetu ve stejné linii. Křídla jsou kratší, letky široké, nekříží se. Opeření je dobře přiléhající, hladké a poměrně krátké. Výjimečně se vyskytnou i jedinci se špičatou chocholkou, která nesmí přesahovat temeno hlavy.
Nohy jsou poněkud kratší až střední, běháky a prsty jsou neopeřené. Barva drápků se neposuzuje.

• česká bagdeta červený čápek s

Zbarvení opeření není podstatným znakem ČB. Při posuzování se mírně trestají jen větší odchylky od čistoty zbarvení a nepravidelnost vzorků opeření (kresby). Zvláštností jsou „proužkovaní“ (pigři – pencilled, pc), proužkované kreslení po celém těle, jen hlava a krk jsou jednobarevné a letky mramorované. V nečistokrevném (heterozygotním) založení pigrů existují bělopruzí, bílé pruhy však mají pouze v náznaku. Čápkové (barevnoocasí štítníci) mají bílý hřbet a v ramínkách mají srdcovou kresbu (jako čejky), štíty mnohdy nejsou úplně celé barevné. Zejména po obvodu bývají štíty probělené.
V současnosti existují následující rázy: plnobarevně černí, šedohnědí, červení a žlutí, modří bezpruzí, pruhoví a kapratí, proužkovaní (pigři), „bělopruzí“ a barevnoocasí štítníci („bagdeti čápci“) ve všech barvách a také bílí.
Za výlukové vady jsou považovány jiné, než předepsané oči a také obočnice, přesahující temeno hlavy.

• česká bagdeta černý čápek bělo

Hrubou vadou je existence „ohryzku“, lalůčku a také „ozobí“ na dolním zobáku.
Vadami, podle stupně výskytu malými až výlukovými jsou: krátký a chybně zbarvený a tvarovaný zobák, chybný tvar hlavy a obočnic, chybné zbarvení obočnic, drobná postava, úzká hruď a opeřené nohy. Za malé vady jsou považovány silně prokrvené oči, chybné ozobí, dlouhá křídla a ocas, slabý krk, delší nohy, chybné držení těla, chybný tvar chocholky, vady kresby a vady barvy opeření.
Toto staré české bradavičnaté plemeno holubů, si bohužel dosud nenašlo cestu do zahraničí a nebylo tam, až na malé výjimky, ani našimi předními chovateli vystavováno. Ani EV Brno 98 nebyla k propagaci dobře využita, bylo zde sice vystaveno 28 kusů, ale jen v pěti rázech a čápkové chyběli úplně. Jen o něco lepší to bylo na EV Praha 2004, kde bylo vystaveno 38 zvířat v 6 rázech (14 černých, 8 červených, 8 černých čápků, 4 černé „šupkaté“ a po dvou bílých a modrých kapratých.

• česká bagdeta černá

Nepominutelným důvodem „ilegality“ české bagdety v zahraničí je také skutečnost, že z nepochopitelných důvodů dosud není česká bagdeta uvedena v evropském seznamu EE plemen holubů. Je to selhání jinak velmi nákladné české holubářské „reprezentace“.
Je škoda, že naši chovatelé nevěnují tomuto českému plemeni holubů větší pozornost. Zejména čápkové se špičatou chocholkou působí velmi efektně a přesto je přímo i ohrožena jejich další existence.
ČB nesporné patří k tomu nejlepšímu z kulturního odkazu našich předků v chovatelství.
Tento článek je ukázkou z připravované knihy T. Sousedíka „České holubářství“.