Představujeme okrasné holuby – staroněmeckého racka

Když evropští chovatelé v druhé polovině 19. století propadli kouzlu v té době importovaných orientálních, respektive anatolských racků, postupně vz...

Když evropští chovatelé v druhé polovině 19. století propadli kouzlu v té době importovaných orientálních, respektive anatolských racků, postupně vznikaly v různých zemích na jejich bázi středozobá plemena racků. Za využití anatolských racků se rozvinul na území Německa, a to nejvíce ve Westfálsku, rackovitý středozobý holub s širší dokonale zaoblenou hlavou, který odpovídal představám tehdejších chovatelů, mimo jiné i neopeřenými běháky a přítomností variabilních pernatých ozdob hlavy. Racek, kterému později připadlo označení staroněmecký, byl anabází cášského racka štítníka chovaného zejména pro intenzivní zbarvení štítů a hamburského racka, který vzniknul křížením racků s rejdiči a byl využíván pro letový sport. Staroněmecký racek našel svoje místo na slunci u obdivovatelů tvarů a kreseb racků, kteří chtěli mít holuba temperamentního, malebného a přitom soběstačného.
Rozšířením plemen krátkozobých racků a zlepšenými podmínkami pro jejich chov, utrpěli na přelomu 19.a 20. století středozobí rackové v Německu, Holandsku, ale i ve Skandidávii citelné ztráty. V Holandsku dokázal pozvednout chov staroholandského racka k jednomu z neoblíbenějších současných plemen nestor holandského holubářství Spruijt. Staroněmecký racek se dočkal uznání za samostatné plemeno až v období po ukončení druhé světové války díky mimořádné invenci Karla Schülera. Preferováním formy s kruhovitou chocholkou došlo k výraznějšímu odklonu od podobných plemen, kterými byl staroholandský racek, honosící se špičatou chocholkou (a též větší postavou) a hladkohlavý cášský racek štítník. Práce na regeneraci plemene byla dovedena do zdárného konce, na čemž se významně podílel ředitel Duisburské zoologické zahrady Dr. Thinemann, který nechal vybudovat v této instituci expozici věnovanou okrasným holubům. Nepřehlédnutelný velkolepý holubník obývaný výhradně staroněmeckými racky, kteří byli shromážděni z celého Porýní, byl pro rozvíjející se plemeno ta nejlepší propagace. K další oblibě přispělo založení speciálního klubu v roce 1956.


• staroněmecký racek žlutopruhý

V krátké době regenerace byl prošlechtěn jemný krátký holoubek v kresbě štítníka s kruhovitou chocholkou se středně velkými růžicemi, dobře vyvinutým jabotem (náprsenkou) a zaoblenou širokou hlavou. Důležitou charakteristikou, na kterou je kladen důraz při chovu i posuzování, je úhel mezi horní linií zobáku a čelem, který by měl činit přibližně 155 stupňů. Holub je menší velikosti s dobře vyplněnou hrudí i uzavřenými zády. Opeření chocholky je dlouhé, bujné, avšak nikoliv tak mohutné jako u komárenského kotrláka. Zakulacenou hlavu s plnými lícemi zdobí kratší střední zobák, široký v nasazení. Jeho délka činí 15 mm. Zbarvení živých, velkých očí je vikvové, obočnice jsou světlé a nenápadné. Zvláštností je zachovaný slabý lalůček na hrdle. Krk je krátký, přitom silný a vzpřímeně nesený. Punčošky tento racek nemá. Z hlediska povahy je důvěřivý jako ostatní rackové, s vynikajícími dovednostmi letovými i schopností bez cizí pomoci vyvést mladé.
Holub se vyskytuje pouze v jediné kresbě, a to v typické kresbě štítníka, kdy je zbarvený křídelní štít mimo 7–10 bílých ručních letek, ostatní opeření je bílé. Vybarvení je velmi intenzivní a lesklé. Barevná pera za běháky standard toleruje.


• staroněmecký racek červený šupinatý

Staroněmecký racek je uznán jako modrý černopruhý, modrý bělopruhý, světle modrý bělopruhý, modrý kapratý, plnobarevný černý, červený a žlutý, červeně kapratý, žlutě kapratý, červený šupinatý, žlutý–červený–hnědý a stříbřitě plavý s i bez pruhů, popelavý, bílý a barevnoocasý ve zbarvení černém, modrém, žlutém a červeném.
Na 55. výstavě VDT v Norimbergu 2006 bylo představeno dokonce 379 staroněmeckých racků ve většině standardem uznaných rázů. V Lipsku 2006 na jubilejní 25. evropské výstavě patřili také k nejpočetnějším představitelům skupiny se 136 zástupci. Obliba plemene a s tím související zastoupení na výstavách jsou úžasné. Velké zalíbení vzbuzují obzvláště červeně šupinatí a modří bělopruzí, ale tyto rázy dosud bojují s nesprávně formovanými chocholkami, šířkou a výškou hlavy a mohutností hrudní oblasti.
Svojí samostatností, estetickou přitažlivostí, otužilostí i letovými schopnostmi má tento racek ty nejlepší předpoklady natrvalo se rozšířit v našich podmínkách. Částečně se to již zdařilo, ale pro skutečný rozkvět jeho chovu u nás bude rozhodující držet toto plemeno jako hlavní, dovézt materiál od nejlepších chovatelů a odchované kvalitní výletky přenechat zdejším zájemcům. A to nebývá nikdy jednoduché.
text a foto: Alexandr Veselý

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře