Český rejdič

Do seznamu plemen EE zařazen pod číslem 967 (v roce 2007).

Český rejdič (dále jen ČR) je jedním z mladších českých plemen holubů, za samostatné plemeno byl uznán až v roce 1951. Byl chován už před válkou především v Praze a středních Čechách a byl používán především jako chůva v chovech pražských krátkozobých rejdičů. Později se rozšířil i do dalších krajů, ale nikde nebyl příliš početný.

• Český rejdič červenopruhý (plavý červeně pruhový)

ČR je středozobý rejdič s lasturovitou chocholkou bez postranních růžic a na nohách má huňaté punčošky s krátkým grouskem (rouskem). Existují v poměrně málo rázech, v barvách pruhových běloušů, grošovaných (heterozygotních) i čápků a bílých (homozygotních) a dále v jejich výchozích formách plavých pruhových, tj. modrých černopruhých, modřeplavých hnědopruhých (stříbřití), červených červenopruhých a žlutých žlutopruhých.

Český rejdič je drobné jemné postavy, délky 23 až 24 cm, trup těla se mírně nazad svažuje, hruď je široká, dobře klenutá a zaoblená. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, čelo je širší a vyšší. Jeden týlní a dva čelní hrbolky jsou sotva znatelné. Oči mají perlovou duhovku, pokud možno bez prokrvení. Barva obočnic odpovídá barvě zobáku. Obočnice jsou úzké a jemné. Zobák je střední délky, nepatrně klopený, u většiny rázů je černý, jen u žlutých je světlý. Krk je středně dlouhý, široce na hrudi nasazený, s dobře vykrojeným hrdlem bez lalůčku.

• Český rejdič modrý černopruhý

Křídla jsou silná, dobře složená, nekříží se a jsou kratší ocasu. Ocas je kratší, dobře složený a nedotýká se podložky. Nohy jsou kratší, běháky jsou huňatě opeřené, na prstech jsou tři až čtyři centimetry krátké grousky (rousky). Drápky v barvě zobáku jsou pro posouzení bez významu.

K závodním účelům se prakticky nevyužívá, i když by k tomu měl pravděpodobně předpoklady. Jeho let je spirálovitý, hladký, nepříliš vysoký. Je to plemeno líbivé, velmi živého temperamentu.

Toto plemeno bylo poprvé prezentováno veřejně na významnější akci na mezinárodní výstavě v Brně v roce 1956, kde bylo vystaveno devět kusů ve třech rázech. Zajímavostí je, že na velké národní výstavě v Praze v roce 1948 – tedy těsně před uznáním – nebyli vystaveni vůbec. Obě evropské výstavy na našem území v Brně (1998) a v Praze (2004) zůstaly pro potřeby propagace Českého rejdiče prakticky nevyužity. V Brně nebyli vystaveni vůbec a v Praze pouze jediný pár čápků.

• Český rejdič bělouš černohrotý

Nejasný původ a také okolnost, že se nenašel nikdo z chovatelů, kdo by dříve zformuloval standard tohoto zajímavého holoubka způsobily, že byl uznán za samostatné plemeno poměrně pozdě, i když v Praze byl zřejmě chován poměrně hojně a byl používán jako chůva v chovu pražských krátkozobých rejdičů. Jako chůvy opravdu vynikali a tyto vlastnosti si udrželi do současnosti.

O původu ČR se mohou odborníci jen dohadovat a vycházet z podobnosti s východopruským verferem (Ostpreussische Werfer, v EE č. 819) a norským rejdičem (Norwegischer Tümmler, č.v EE 880) a vzdáleněji i s polským mazurským rejdičem (liší se především tvarem čela a kratším zobákem). Geograficky nejpravděpodobnější je příbuznost s východopruským verferem.

Na úrovni chovu se v minulosti podílelo několik, zejména pražských chovatelů, zejména žižkovský Pixa, ale největší zásluhu, jak na úrovni chovu, tak na propagaci a publikační činnosti měl Josef Heuler. Byl vynikajícím chovatelemČR černohrotých běloušů. Pro regeneraci tohoto rázu používal ČR modré černopruhé a červeně plavé, z meziplemenného křížení použil zejména pražské rejdiče středozobé bílé šimly. V těchto případech se chocholka vracela už ve druhé generaci křížení, rousky už v první generaci.

• Český rejdič žlutopruhý (plavý žlutě pruhový)

Jako posuzovatel jsem na pražských výstavách, zejména v hloubětínském zámečku, „stihnul“ ještě v sedmdesátých letech posuzovat Pixovy holuby, který měl v té době jako jediný u nás plemenný chov na „rotžanžíky“.

Dnešní chovatelé českých rejdičů jsou většinou sdruženi v Klubu chovatelů rejdičů a racků se sídlem v Libčicích nad Vltavou, kde také každoročně pořádají velmi známé speciální výstavy a trhy, na které se sjíždějí chovatelé rejdičů z celé republiky i zahraničí.

Je škoda, že tomuto krásnému českému plemeni nebyla dosud věnována větší pozornost a publicita. Snad dva páry čápků Josefa Hronovského na EV 2006 v Lipsku a následné zařazení českého rejdiče do seznamu EE bude „blýskáním na lepší časy“.