Holub hýl a dolnobavorský voláč

Na první pohled mají tyto dvě tvarově odlišná plemena jen málo co společného. Zatím co holub hýl je jedním z nejstarších plemen vůbec, dolnobavorský voláč je naopak jedním z nejmladších plemen evropských voláčů. A zatím, co o prvním nevíme, co se týká jeho původu, téměř nic, o druhém naopak víme vše. Dolnobavorský voláč byl v Bavorsku v posledních dvou desetiletích vyšlechtěn právě z holuba hýla, který mu „předal“ jeho ojedinělé a jedinečné zbarvení.

 

• 1,0 hýl zlatý černokřídlý.

• 1,0 hýl zlatý modrokřídlý.

• 0,1 hýl bronzový modrokřídlý.

 

O vzniku plemene hýla existuje celá řada teorií nebo spíše dohadů. Ta nejméně pravděpodobná domněnka, že byl přivezen do střední a západní Evropy z okolí města Archangelska, je zřejmě odvozena od jeho názvu v angličtině - Archangel. O mnoho pravděpodobnější se jeví názor, že pocházejí z jižního (dolního) Bavorska. Není pro tuto domněnku žádný konkrétní důkaz, ale je pravda, že bavorští chovatelé mají velkou zásluhu na jeho zdokonalení a rozšíření. V Bavorsku byl už hluboko v 19. století založen první speciální klub chovatelů hýlů. Na jeho šlechtění měli velký podíl také Angličané, zejména na původním bronzovém černokřídlém rázu.

Nejpravděpodobnější se jeví domněnka, že pochází z Dalmácie, což podporuje i skutečnost, že v zemích bývalé Jugoslávie měl název „dalmatinsky golub“. A pak nemůže ani překvapit, že si holuba hýla trochu přisvojují i Rakušané, protože Dalmácie patřila dlouho do Rakousko-Uherska. Ale to už dnes asi nikdo nevyřeší, důležité je, že zde dnes tohoto atraktivně zbarveného a lesklého holuba máme.

A proto, že i české země patřily až do konce první světové války do Rakousko-Uherského mocnářství, nemůže nás nijak překvapit, že už v 19. století byl hýl u nás známým plemenem. O tom svědčí i naše nepříliš bohatá holubářská literatura z konce 19. století. Už v první české holubářské publikaci Františka Špatného „Holubářství v Čechách“ z roku 1862 je o nich na straně třináct následující formulace: „Hýlové mají perutě a ocas černý, jsou bez volat, tělo mají tmavožluté, chocholatí i bezchocholí“. Ve druhé české holubářské publikaci Vladislava Šíra „Holubářství“ z roku 1886 převzal autor z předchozí knihy z roku 1862 formulaci téměř nezměněnou: „Hýlové (Hejláci) mají perutě a ocas černý, jsou bez volat, tělo mají tmavožluté, jsou chocholatí, jakož i bez chocholu“. Z toho popisu ovšem nepoznáme ani, zda šlo o bronzové nebo zlaté hýly. Ve třetí česky psané publikaci Antonína Jeřábka „Chov holubů pro užitek i sport“, která se v letech 1910 až 1924 dočkala tří vydání, už zaujímá holub hýl nepřehlédnutelné postavení a jsou mu v samostatné kapitole věnovány dvě stránky textu a poměrně zdařilá kresba. Je zde již i poměrně moderně zpracovaný standard a z výčtu barevných rázů je zřejmé, že již dávno před první světovou válkou existovali jak bronzoví (tehdy jim říkali mědění), tak zlatí. V obou barvách už existovali černokřídlí, modrokřídlí a bělokřídlí, mnohdy v kombinaci s bělohrotou kresbou letek a překvapivě i s lyskou. Také část, týkající se původu holuba hýla z pera Jeřábka je natolik zajímavá, že stojí za citování: „Hýl (hejl, hejlák, die Gimpeltaube) má název po ptáku hýlovi, jemuž se podobá zbarvením prsou a spodní částí těla. Jeho peří se leskne zvláštním, všechny barvy měnícím kovovým leskem, je význačné svým zbarvením. Původ hýla je neznám, anglický jeho název „archangel“ vykládají Angličané ne od ruského města Archangelsku, nýbrž od jména archanděl (nejkrásnější ze všech andělů). V gubernii archandělské v severním Rusku není znám. Do Anglie přineseni poprvé r. 1839, pocházeli prý z Ruska, tehdy ruští obchodníci přiváželi tam často nová plemena holubů. Vhodnější je název ilyrský holub (země ilyrské, Přímoří a Dalmácie), neboť holubi, přivezení z Orientu, usazovaní v zemích při Středozemním moři, odkud se dále šířili. Setkáme se s ním v Solnohradsku, Tyrolsku, jižním Německu (Bavorsku, Würtembersku atd.), kde již přes 100 let se chová. Postavou podobá se polnímu holubu, je však štíhlejší a elegantnější, délka (od konce zobáku na konec ocasu) jest asi 35 cm.“ (Konec citátu A. Jeřábka.)

• 1,0 hýl bronzový bělokřídlý pruhový.	• 1,0 hýl bronzový bělokřídlý.	• 0,1 dolnobavorský voláč bronzový černokřídlý bělohrotý.
	• 0,1 dolnobavorský voláč bronzový černokřídlý.

V minulosti byli holubi hýli chováni většinou volně, a protože byli i dobrými letci, bez problémů spolu s jinými plemeny polařili. Chovají se s chocholkou i hladkohlaví, v chovu i pro posuzování jsou nejdůležitějšími znaky barva, lesk a kresba opeření. Důležitými znaky jsou i oči, obočnice a tvar chocholky. V současnosti je rozšířen po celém holubářském světě a čím dál více je chován ve voliérových chovech.

Holub hýl je jedním z nejvýznamnějších světových plemen skupiny barevných holubů, v seznamu plemen holubů EE je uveden pod číslem 402 (Gimpeltaube) a jako země původu je uvedeno Německo. Přestože klub chovatelů hýlů byl v Německu v 19. století založen jako pravděpodobně nejstarší v Evropě, u nás byl klub chovatelů hýlů (spolu s norimberskými skřivany) založen až v roce 1989 a měl tehdy přes třicet členů. To už je ale bohužel minulost.

Neobvyklé atraktivní zbarvení holubů hýlů inspirovalo známou novošlechtitelskou rodinu Zausingerů v Bavorsku už na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století k vyšlechtění dolnobavorského voláče. Na rozdíl od otce Karla Zausingera, který se proslavil vyšlechtěním dnes již celosvětově rozšířených bavorských voláčů, Karl Zausinger syn se úspěšně pokusil přenést bronzové zbarvení holuba hýla na středního voláče, a to včetně chocholky. Zatím se to plně povedlo ve čtyřech rázech, a to v bronzové a zlaté černokřídlé, obě také v bělohroté kresbě. Zlatá (pale – dP) je vlastně bledá forma bronzové barvy. Kresba hýlů (gimpel patern – gp) je u holubů neobvyklá a zároveň i velmi líbivá. Je také chovatelsky náročná.

K. Zausinger použil při novošlechtění dolnobavorských voláčů mimo hýlů příslušného zbarvení také německých staváků (Stellerkröpfer) v barvě černé, červené a žluté. Ve stavácích „bavorského“ šlechtění byli pochopitelně obsaženi i brněnští voláči, v tomto případě ve prospěch věci. Díky křížení hýlů se staváky vzniklo plemeno voláčů střední velikosti, spíše útlejší postavy a velmi živého temperamentu. Dnes budí zaslouženou pozornost na velkých bavorských i celoněmeckých výstavách a už se objevili i v České republice, zejména v některých moravských chovech. Na evropské výstavě v roce 2006 v Lipsku jich bylo vystaveno už dvacet dva kusů od čtyř chovatelů (jeden byl i z ČR).

Dolnobavorský voláč má všechny předpoklady stát se celosvětově rozšířeným a oblíbeným plemenem holubů, jako je tomu i u jeho prapředka – holuba hýla.