Český stavák sedlaté kresby

Český stavák sedlaté kresby
0.1 č.s. stříbřitý sedlatý
1.0 č.s. stříbřitý sedlatý
1.0 č.s. žlutý sedlatý
1.0 č.s. žlutý sedlatý
1.0 č.s. modrý sedlatý kapratý
1.0 č.s. červenýsedlatý
1.0 č.s. modrý sedlatý kapratý
1.0 č.s. červenýsedlatý
1.0 č.s. černý sedlatý
1.0 č.s. modrý sedlatý
1.0 č.s. modrý sedlatý
1.0 č.s. černý sedlatý
1.0 č.s. černý sedlatý
1.0 č.s. modrý sedlatý
Obsah
  1. Spory kolem přívlastku
  2. Diskuze okolo zbarvení očí
  3. Současnost

Sedlatá kresba je v posledních desetiletích nejrozšířenější kresbou u českých staváků (dále jen ČS). Nebylo tomu tak vždy. Původně byla sedlatá kresba lokální záležitostí a vznikla ve východních Čechách v okolí města Jičín. Z iniciativy jičínských chovatelů sedlatých staváků byl už v roce 1921 založen v Jičíně „Klub pěstitelů Jičínského staváka sedlatého“, jehož zakládajícím členem a prvním předsedou byl tehdejší nejznámější chovatel a propagátor sedlatých staváků Jindřich Vodička z Jičína. Byl to vlastně druhý nejstarší klub chovatelů staváků, starší byl jen „Klub východočeských pěstitelů staváků bělokorých“, který vznikl již v roce 1908 v Chocni a později přesídlil do Týniště nad Orlicí.

Spory kolem přívlastku

V roce 1924 vznikl celostátní „Klub chovatelů českých staváků“ v Praze. Ve stejném roce vznikl mezi jičínským klubem a svazem rozkol, jelikož svaz na popud jičínského spolku nejprve oficiálně uznal sedlatým stavákům přívlastek „jičínský“, který však po četných protestech spolků i jednotlivců vzápětí zrušil. Jičínský Klub zanikl až v průběhu druhé světové války a jeho členové většinou přešli do pražského celostátního klubu.
Sedlatí se na Jičínsku chovali už na počátku 19. století a podle dochovaných informací to byl holub s menší až střední volatostí a s neustálenou klasickou sedlatou kresbou s kapkou. Existovaly i chovy s kresbou bez kapky, ale ti byli po první světové válce zcela zavrženi. V té době v chovech převažovali bělohrotí a celobarevní staváci, kteří byli také nesrovnatelně prošlechtěnější v barvě a lesku, než ostatní rázy ČS. Barva a moderní lesk byly na sedlaté staváky přeneseny křížením s bělohrotými až v padesátých letech minulého století.

Diskuze okolo zbarvení očí

Také okolo zbarvení očí sedlatých se vedly v první třetině minulého století četné diskuse, které zastánci perlookých prohráli. Za „původní“ barevné rázy sedlatých považujeme černé, modré, červené a žluté. Ale i jejich obliba mezi chovateli měla svůj vývoj, z dnešního pohledu rovněž zajímavý. Koncem devatenáctého století převažovali černí a červení, méně oblíbení byli žlutí, kteří se spíše podobali křížencům červených a žlutých. Dnešní, poměrně světlá a čistá žlutá barva ještě neexistovala. Modří byli až do dvacátých let minulého století vysloveně ohroženým rázem, zatím co dnes jsou nejrozšířenější. Modří byli také z tohoto důvodu nejméně prošlechtění i v kresbě, barevná záda byla u nich až do poloviny minulého století vzácností. V současnosti je modrý sedlatý nejvíce prošlechtěným rázem ČS, nejen v typu, barvě a lesku, ale i v kresbě. Například bílé podocasníky se u nich už téměř nevyskytují.
Ve druhé polovině minulého století k původním čtyřem barevným rázům postupně přibyly další tři. Skupinou chovatelů okolo Jiřího Pekárka ze Sazené u Velvar byla přenesena stříbrná (popelavě červená) ze stříbrných sedlatých rakovnických kotrláků křížením s modrými a žlutými sedlatými staváky. Po vyčištění a ustálení barvy na středním odstínu vznikl velmi líbivý ráz ČS, který si rychle našel cestu na Slovensko, SRN a do Rakouska.
Obtížněji se prosazoval modrý sedlatý kapratý. Občas se objevoval už v minulosti v chovech, kde docházelo k regeneraci modrých kapratých bělohrotých (penížků) modrými sedlatými, ale jaksi spíše nechtěně, jako jakýsi vedlejší produkt. Jezdil jsem často k Aloisovi Škopkovi, u něho právě k tomuto křížení docházelo, ale on to považoval za nežádoucí. Teprve systematická práce Vratislava Šťastného a několika dalších nadšenců vedla k uznání tohoto rázu, který si již našel zájemce i v zahraničí.
Třetím produktem neošlechtění jsou šedohnědí sedlatí. Jsou to vlastně kříženci černých a žlutých sedlatých a je to mnohem jednodušší šlechtění, než předchozí dvě. V současnosti se tímto šlechtěním zabývají někteří chovatelé žlutých sedlatých.

Současnost

V současnosti jsou nejrozšířenější modří a černí sedlatí, kteří jsou díky široké chovatelské základně také nejprošlechtěnější. Oblibou i úrovní prošlechtěnosti se k nim blíží žlutí sedlatí. I přes menší chovatelskou základnu došlo v posledních dvaceti letech k velkému pokroku u stříbrných sedlatých, zejména zásluhou chovatelů H. Pařízka, V. Doška a v posledních letech i Z. Krůty. Podařilo se dosáhnout čistoty barvy, rezervy zůstávají ještě v tónu barvy. Dáváme přednost střednímu odstínu barvy, u příliš světlých jedinců dochází ke stírání jasných kontur kresby, zejména v sedle a na hlavě (kapka). Bílá záda zatím posuzujeme mírně.
I přes malou základnu dosahují dobré úrovně už i modří sedlatí kapratí, u kterých dáváme přednost kapratosti pouze na vnějším „srdci“ sedla. Kapratost na vnitřní části sedla nepovažujeme za vadu, pokud nepřesahuje i na zadní část krku.
K neobvyklému vývoji došlo v posledních třiceti letech v chovu červených sedlatých. Přestože šlo o poměrně rozšířený ráz, došlo zde k degeneraci, která se projevila zmenšením tělesného rámce, degenerací hlavy a zobáku (úzké hlavy, slabé, delší zobáky), slabší volatostí, kratším krkem a nižší nohou. Bylo to způsobeno tím, že v šedesátých letech celostátně dominovaly dva geneticky propojené chovy (jeden sedlatých a druhý bělohrotých), které nekontrolovaně zaplavily většinu chovů u nás.Ke zlepšování dochází jen pomalu, protože zde není z výše uvedených důvodů příliš schůdná regenerace pomocí červených bělohrotých.
Sedlatí staváci mají velkou oblibu i v zahraničí, tradičně na Slovensku, ale i v SRN a Rakousku. U západních sousedů došlo ovšem k nevhodnému křížení se sedlatými brněnskými voláči a dnes už jde o dvě odlišná plemena.
Zajímavostí je, že po 2. světové válce se emigrací Čechů dostali sedlatí staváci i do USA. Izolací a nedostatkem cizí krve zde postupně docházelo ke křížení jednotlivých barev sedlatých mezi sebou a možná i s původními elstry, a tak vzniknul tzv. „americko-český voláč“ (American Bohemian Pouter) se sedlatou kresbou. Mimo obvyklé barvy existuje i v pravé stříbřité („plší“), tj. modře plavé.
O oblíbenosti a kvalitě sedlatých staváků svědčí, že na celostátní speciálce jich bývá vystaveno i přes polovinu ze všech ČS a o jejich prošlechtěnosti svědčí i to, že na celostátních speciálních výstavách získávají i většinu šampiónů. Zejména modří a černí.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Ing. Tomáš Sousedík

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře