Slovenský voláč včera a dnes

Další fotografie (9)

Slovenský voláč je nejen jediným představitelem skupiny středních voláčů slovenského původu, ale je i jediným původním plemenem voláčů, vyšlechtěným prokazatelně na západním Slovensku. O jeho původu a z jakých plemen byl vlastně vyšlechtěn, není nic známo. Nedostatek dobových informací jistě alespoň z části souvisí s tím, že až do roku 1927 neexistovala žádná slovenská odborná holubářská literatura.

A tak jako byla česká holubářská literatura proti německé opožděná o několik desítek let, podobným způsobem je i časově opožděná i slovenská literatura za českou. Až v roce 1927 vznikl první slovenský chovatelský časopis „Slovenská farma“ a už v prvním čísle byl článek Kolomana Slimáka z Nového Města nad Váhom o slovenském voláči s názvem „Náš národný holub“ s podtitulem „Slovenský voláč bielohlavý“. Na závěr článku je uveden i standard tohoto plemene, zpracovaný K. Slimákem.
Mimo K. Slimáka byl velkým propagátorem slovenského voláče také Ján Pavlovič ze Staré Turé, oba bojovali za uznání samostatného plemene holubů. Po vzniku ČSR v roce 1918 začali oba publikovat v českých odborných časopisech „Zvířena“, „Rádce z Předmostí“ a „Československý holubář“. Zřejmě prvním byl článek K. Slimáka v časopise „Zvířena“ z roku 1924 pod názvem „Moravský či Slovenský bielohlávok“. První standard slovenského voláče v českých zemích byl od téhož autora zveřejněn v roce 1934 v časopise „Československý holubář“. Na propagaci a vývoji plemene se významně podílel i Ján Čierný z Brezové.
Přesto, že byl slovenský voláč definitivně uznán až v roce 1951, byl vystavován už ve dvacátých letech minulého století jak na Slovensku, tak i v Praze. Pravděpodobně poprvé byl vystaven v roce 1924 v Trnavě chovatelem K. Fröhlichem z Bratislavy pod názvem „bělohlavý voláč modrý“. V roce 1926 byl vystaven v Bratislavě K. Slimákem pod názvem „slovenský voláč modrý bielohlavý“. V roce 1936, zřejmě naposled před druhou světovou válku, vystavil v Praze K. Slimák čtyři kusy (1,0 hermelín, 0,1 černá, 0,1 červená a 0,1 modrá) už pod současným názvem. Po válce v roce 1948 vystavil Antonín Petira ze slovenské Podkylavy (p. Krajné) na pražské jarní výstavě v květnu jeden kus modrého slovenského voláče a na pražské národní v prosinci téhož roku jeden pár modrých.
Po uznání za samostatné plemeno v roce 1951 byla první větší prezentací slovenského voláče mimo území Slovenska zřejmě účast jedenácti slovenských chovatelů na mezinárodní výstavě v Brně v roce 1956. Byli to chovatelé Babiar, Dudík, Furche, Herz, Hučko, Maar, Molnár, Pavlovič, Petrikovič, Slimák a Šulgan a vystavili čtyři žluté, deset červených, dvacet jedna černých, čtyři modré bělopruhé a deset modrých černopruhých slovenských voláčů.
Dosud největší prezentace slovenského voláče v zahraničí byla rovněž v Brně, na evropské výstavě 1998, kde převážně slovenští chovatelé představili 125 holubů tohoto plemene v osmi rázech. Oba evropské šampióny si zaslouženě odvezli právě slovenští chovatelé, a to M. Gabriš na modrou černopruhou holubici a M. Matúš na samce modrého bělopruhého. Tato dosud rekordní účast na evropské výstavě z roku 1998 byla překonána až na evropské výstavě v Nitře v roce 2009, kde bylo přímo v „rodném“ regionu představeno 217 slovenských voláčů ve dvanácti rázech.
Za kolébku vzniku tohoto impozantního robustního voláče považujeme západoslovenské Pováží, zejména okolí měst Brezová pod Bradlom, Myjava, Stará Turá a Nové Město nad Váhom. Chovali se zde již v první polovině 19. století a jejich chovatelé jim říkali „bělohlávky“, tedy stejně, jako podobnému plemeni (moravskému bělohlávkovi) říkali moravští chovatelé. Slovenské voláče zde chovali zejména na selských dvorech, mlýnech, a také v předměstských domcích dělnických čtvrtí. Mnohdy přecházeli i z generace na generaci po celá desetiletí. Ve slovenském holubářství sehrál slovenský voláč podobnou roli, jako český stavák v Čechách a moravský pštros na Moravě. Na celé území Slovenska a do českých zemí se rozšířil až po válce a v posledních dvou desetiletích získává nové příznivce i v SRN a Rakousku. Publikoval jsem o slovenském voláči v nedávné minulosti v SRN i Rakousku s dobrým ohlasem.
V minulosti chov slovenského voláče na Slovensku poškodily obě světové války a hospodářská krize třicátých let, kdy mnoho chovatelů odešlo do emigrace. Obrat nastal v roce 1945, kdy bylo v Bratislavě založeno „Ústredie slovenských spolkov chovateľov drobného hospodárského zvieratstva“. Začaly také vycházet „Roľnické noviny“, kde v rubrice „Slovenský drobnochov“ v roce 1947 vyšel článek Štefana Maara s názvem „Pripustíme vyhynutie slovenských plemien holubov?“ a v témže roce také článek „Slovenský hrvoliak bělohlavý“, který vyvolal odezvu chovatelů slovenského voláče okolo nestora slovenského holubářství Kolomana Slimáka. V únoru 1949 vznikl v Novém Mestě nad Váhom „Špeciálny spolok chovaťelov slovenských hrvoliakov“, který se později přejmenoval na „Klub chovaťelov slovenského hrvoliaka“, který velmi aktivně pracuje do dnešních dnů a má sídlo ve Veľkých Kostoľanoch.
Obliba slovenského voláče měla hned celou řadu důvodů. Byl to v první řadě exteriér – líbivá kresba, statná postava a dobrá volatost. Neméně důležité byly i vlastnosti tohoto plemene – dobrá péče o odchov, celoroční produkce zmasilých holoubat a také rychlý let, který umožňoval polařit i na větší vzdálenosti s jinými užitkovými plemeny.
Nejasný původ slovenského voláče vyvolal ve třicátých letech minulého století polemiku v „Československém holubáři“ o jejich vzniku. Názor, že jejich prapředkem byl moravský bělohlávek, byl slovenskými chovateli prostřednictvím K. Slimáka odmítnut. Hlavní problém je v tom, že v 19. století se na Slovensku prakticky nevyskytovali téměř žádní voláči, snad kromě už tehdy módního anglického voláče. A ten ze zřejmých tvarových důvodů evidentně za prapředka slovenského voláče nepřichází v úvahu. Proto se zdá logické, že vývoj plemene v devatenáctém století byl pravděpodobně ovlivněn jak moravským bělohlávkem, tak i slezským lysým voláčem. Obě tato plemena se už tehdy mohla snadno dostávat na holubí trhy západoslovenských měst. Pravděpodobná je i účast některého ze starších nevolatých užitkových (masných) plemen. Typologicky i některými dalšími znaky a vlastnostmi by to mohl být i polský rys.
Po druhé světové válce prošel slovenský voláč značnou proměnou exteriéru, která ovšem nebyla bez konfliktů. Za účelem zlepšení barvy a lesku došlo ke křížení s českými staváky bělohrotými. Následně v klubu došlo k rozkolu a jeho činnost byla plně obnovena až v roce 1964. Upřednostňování barvy a lesku bylo definitivně odmítnuto. Křížení se staváky sice přineslo zlepšení barvy i lesku, ale negativně se to projevilo na velikosti postavy a šířce hrudi.
Opravdu reprezentativní přehlídkou stavu šlechtění tohoto voláče byla slovenská speciální výstava v roce 2009 ve Veľkých Kostoľanoch, kde 50 členů klubu (z celkových 74 členů ) vystavilo 353 slovenských voláčů.
V České republice se zejména po rozdělení federace projevuje určitá stagnace chovu slovenského voláče. Je to zřejmě zapříčiněno i poklesem přílivu cizí krve ze Slovenska. Pokud jsem na přelomu tisíciletí slovenské voláče v ČR posuzoval, téměř vždy vykazovala kolekce podobné vady, způsobené zřejmě opakovanou blízkou příbuzenskou plemenitbou. Nejčastěji se objevují tyto vady: úzká hruď, vady volatosti, zejména u holubic, vodorovné držení těla, široké a stříškovité ocasy, dlouhá křídla, delší a slabší zobáky a úzké hlavy. Pro zlepšení tohoto stavu bude nutné obnovit spolupráci se slovenskými chovateli a zajistit příliv kvalitních holubů ze Slovenské republiky.
Je škoda, že v novém českém Vzorníku plemen holubů došlo u standardu slovenského voláče k opomenutí některých, již delší dobu existujících, rázů. Slovenský voláč je v seznamu plemen EE uveden pod číslem 322 a německým názvem „Slowakischer Kröpfer“. Po zdařilé přehlídce slovenského voláče na evropské výstavě v Nitře 2009 jsem přesvědčen, že slovenský voláč má před sebou dobrou mezinárodní perspektivu. Lze si jen přát, aby tento impozantní voláč nevymizel z výstav a chovů v České republice.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře