Současné české holubářství (1) – úvod
Na úvod je vhodné začít s představením českého holubářství jako koníčka, který je u nás již od středověku zdrojem nejen zábavy a estetiky, ale též zdrojem užitku. Hlavní proud holubářství, jak ho známe dnes, se formoval ve dvacátém století. Postupně byly zakládány a rozvíjeny jednotlivé organizace, obliba holubářství byla tak vysoká, že v době kolem poloviny 20. století se holubi nacházeli v průměru na každém desátém stavení! Dnes počet holubářů klesl na historické minimum a prognózy nejsou nejveselejší. Konkurenci lze nalézat v obratu k chovu některých jiných drobných zvířat, ztrátou podmínek k chovu a vůbec k novému životnímu stylu. Holubaření je dnes v médiích spojováno převážně jen s městskými holuby, kteří jsou ovšem od okrasného holubářství na hony vzdáleni. Je to, jako kdybychom srovnávali divokého psa dingo s ušlechtilými plemeny psů. Přesto média tyto rozdíly nechtějí vidět, a dokonce si dovolila v dobách nedávných přidávat fotografii holuba k téměř každému článku o ptačí chřipce, ačkoliv je známo, že holub nemá s touto nemocí nic společného.
Většina z českých plemen se vyznačuje červenými obočnicemi, výrazně živým (prokrveným) zobákem a co nejčervenějšíma očima. Tato „česká trojkombinace“ je žádoucím a výrazným určujícím znakem, který sice mají ojediněle i některá plemena zahraničního původu, ale v míře daleko vzácnější. Dosažení této atraktivní a chovatelsky cenné živosti, která se prolíná okruhem našich holubů tvaru, voláčů, rejdičů, bagdet a do určité míry i barevných holubů, není úplně zadarmo. Většinou je zapotřebí zajistit holubům volný prolet, kde by měli nejen dostatek pohybu, ale také hodně sluníčka. Vzhledem k tomu, že k volnému pohybu holubů máme často omezené možnosti, určitou náhražkou může být umístění chovu do prostorné voliéry, kde by měl přilehlý holubník zcela otevřenou přední stěnu. Tím můžeme zajistit alespoň částečně odpovídající prostředí pro odchov i odpovídající živost „české trojkombinace“.
Podstatným rysem našeho holubářství je jeho negativní vztah k novinkám a modernizaci. Projevuje se nejen ve šlechtění konkrétních plemen, ale velmi často i v oblasti krmení holubů a jejich chovu. Příkladem důsledků těchto trendů je brněnský voláč, kterého dovážíme „ze západu“ a do světa míří také „ze západu“, místo od nás. Zatímco ve světě se voláči, ale i jiní holubi šlechtí na vyšších nohách, s delšími krky a jejich vývoj směřuje od užitkových tvarů ke tvarům vysoké estetické hodnoty, u nás jsme velmi obezřetní a většinou varujeme před tímto trendem. Máme tak zachováno, že naše plemena ctí svoji historii, původní šlechtitelský cíl a jejich typ je jedinečný, ovšem obecným trendům se vzdaluje. To limituje a bude dále snižovat konkurenceschopnost našich plemen v zahraničí. Závažným nedostatkem našeho holubářství je jeho nízká rentabilita způsobená nízkými cenami holubů, které se pohybují hluboko pod zahraničními cenami. Poměrně nevyhraněný je též vztah ke genetice, jejíž znalost by naše šlechtitelské záměry mohla posunout mnohem dříve k žádaným záměrům.
Okrasné holubářství není jen domácím koníčkem, ale též velmi častým prostředkem výstavnictví. V této části vzpomínáme na mezinárodní a celostátní výstavy, které se konaly na brněnském veletržním výstavišti. Poprvé jsem navštívil ještě jako chovatel papoušků mezinárodní výstavu Intertau Brno v roce 1986, na kterou bylo dodáno rekordních 7 472 holubů. Hodnota všech expozic drobných zvířat, doplněná o mimořádně zdařilé přehlídky akvarijních ryb, exotického ptactva a dalších zvířat, byla nedozírná. V posledních letech se celostátní výstavy přesunuly do Lysé nad Labem, kde spíše stagnují. V současném nešťastném trendu štěpení chovatelství do sice samostatných, ale méně silných a důležitých organizací si výstavu v takové kvalitě, jako byla tehdejší Intertau, nedovedu představit.
Česká republika je zemí voláčů, přičemž se může pochlubit hned devíti plemeny. Nejrozšířenějším naším holubem je český stavák, u kterého se snoubí ojedinělý letový projev s kvalitou barvy, lesku, volatosti a prošlechtěných plemenných znaků hlavy. Ve světě nejrozšířenější je brněnský voláč, který představuje vrchol výstavního zakrslého voláče s ojedinělými tělesnými tvary, žabími skoky a dalšími znaky temperamentu. Vyskytuje se ve více než čtyřiceti rázech. Další z našich atraktivních a ve světě známých plemen je voláč hanácký. Jeho majestátná postava, výborná volatost a velmi praktická pštrosí kresba jsou předpokladem pro jeho oblibu v mnoha zemích světa, avšak nikde není chován masově, což je překvapivé. Daleko větší oblibě se těší český voláč sedlatý rousný, který je jemnějších, avšak rovněž výrazných tvarů, uznán je výhradně v sedlaté kresbě s kapkou v několika základních rázech. V kategorii středních voláčů máme jediného voláče na světě v sivém zbarvení, kterým je český voláč sivý. Vyskytuje se nejen na černé, ale vzácně i na hnědé základní barvě. Lokální rozšíření mají atraktivní moravský voláč sedlatý, holub, který se v poslední době velmi zlepšuje v kvalitě plemenných znaků. Též moravský bělohlávek, který nalezl největší konkurenci v mnohem úspěšnějším durýnském voláči, je lokálním plemenem, kterému se věnuje užší okruh ortodoxních chovatelů. Holubem jediného rázu je moravský morák, dnes poměrně vzácný holub ve zbarvení modrého bělouše. Velmi zajímavým plemenem je slezský voláč, který měl v minulosti centrum chovu na Opavsku. Vyskytuje se v bělokřídlé kresbě, ve které je nazýván slezská straka, dále v bělohlavém rázu označován jako lysý a v dalších rázech označovaný standardně jako slezský voláč.
V pořadí druhou nejoblíbenější skupinou jsou holubi tvaru. Moravský pštros je naším druhým nejpopulárnějším plemenem, které v sobě soustřeďuje majestátnou postavu, kvalitní znaky hlavy, výjimečné zbarvení a kresbu. Z hlediska typu je velmi podobným plemenem benešovský holub, který u některých rázů přebírá od moravského pštrosa jeho barevnost, zatímco u jiných jde vlastní cestou, což se týká zejména bílých. Původně vznikl jako modrý bezpruhý s dirty faktorem. Lehčím plemenem je kouzelný prácheňský káník, dosud velmi vitální a otužilý holoubek se zachovanou výbornou plodností. I jeho ctí nádherné zbarvení, kresba i počet rázů, ve kterém nechybí barva hnědá. Nejlépe letově dovedným holubem tvaru je slezský barevnohlávek, jedno z mála našich plemen, které dovede ještě polařit.
Mezi barevnými holuby máme jen dva naše zástupce, oba existující v rousné i hladkonohé verzi. Jedná se o českou čejku, jejíž královským rázem je kropenka. Tato kresba vzniká uměle, ve světovém holubářství je jednoznačně nejkontrastnější a to naše kropenky vysoce proslavilo. Čejky se nejčastěji vyskytují v genetickém faktoru toy stencil, který jim zajišťuje intenzivní barvu a její přesné prolínání s bílými plochami. Česká lyska běloocasá je u nás delší dobu nejkvalitnější jako červená, ale v jejím barevném výčtu nechybí kromě rázů obdobným čejkám ani rázy bronzové či mramorované.
Český bublák je zřejmě nejmenším rousným bublákem. Jeho jedinečnosti si všimli také mnozí američtí holubářští autoři, zatímco evropským funkcionářům je potřeba situaci s tímto plemenem ještě objasnit. Jeho královským rázem je červený a žlutý běloštítný.
Ve skupině bradavičnatých holubů se podařilo našim chovatelům vyšlechtit tři jedinečná plemena, která patří k vrcholům tvarových či estetických kritérií této skupiny. Bohužel se zdá, že tato plemena jsou v zahraničí chovatelsky ne zcela doceněna. Nejrozšířenější bagdetou v typu podobném polnímu holubu je česká, kombinující perlové zbarvení očí s výraznými červenými obočnicemi a mnohdy kontrastní kresbou pigrů či čápků. Druhé místo co do rozšířenosti patří moravské bagdetě, která patří mezi „vysoké“ bagdety. Zdobí ji nejen krásné červené obočnice a delší zobák, ale též špičatá chocholka. Posledním zástupcem je ostravská bagdeta, která jako jediná z našich plemen ctí jednoduché vybarvení poštovních holubů. Její zajímavostí je přítomnost náprsenky na horní hrudi a esovitě prohnutý krk. Pozor! Obočnice jsou zde světlé, široké a na zadní straně mírně otevřené.
Poslední z deseti existujících skupin holubů, kde máme zastoupení, je skupina rejdičů. Pražský rejdič krátkozobý je dle mého názoru nejkrásnějším z obdobných národních krátkozobých rejdičů, ale v zahraničí se více neprosadil. Bohužel i u nás jeho obliba spíše stagnuje a v Praze, kde se mu nejvíce dařilo, je dnes již jen několik chovů. Kde je doba, kdy početná hejna těchto letově dovedných holoubků zdobila pražskou oblohu? Příbuzným plemenem s exteriérově mnohem méně náročnými znaky je pražský rejdič středozobý, jedno z našich nejvzácnějších plemen. Daleko lépe na tom je rovněž středozobý český rejdič, drobný holub s rousky, krátkým zobáčkem a širokou hlavou. Stoupající oblibě se těší rakovnický kotrlák. Podobně jako pražský rejdič krátkozobý i u něho je největší obliba sedlatých rázů, kde je díky červeným obočnicím, živému zobáčku i výborné klenbě hlavy velmi líbivým zástupcem mezi rejdiči. Jak již jeho název napovídá, honosí se letovou dovedností – válením, během něhož provádí přemety nazad.
Máme velmi krásná národní plemena. Z převážné části v atraktivních kresbách, kam běžně patří sedlatá, ale i jinde vzácné kresby čápka, pštrosí nebo běloštítná. Existují i plemena chovaná v Německu, kterým je přiznán český původ. Ve vzorníku voláče štajgra se dozvídáme, že pochází ze Slezska, Čech a Moravy, německý stavák (v originále Steller) samozřejmě pochází rovněž z Čech, respektive českého staváka, který prošel zejména v Bavorsku intenzivním křížením s jinými voláči. Ve vzorníku saské čejky se dovídáme, že pochází mimo jiné z Čech, a původ v Čechách otevřeně přiznává u nás nechovaný český holub.
Je nezpochybnitelné, že české holubářství mělo v určitých plemenech velmi blízko k holubaření v zemích současného Německa a Rakouska, neboť bylo několik století politicky spojeno s Rakouskem, jednací řečí byla němčina, a tak nebyl komunikační ani jiný problém ve vztahu k blízkému zahraničí, podobně jako ve Slezsku, odkud pochází část z našich plemen. Také hranice naší země se stále měnily. Podstatné je také to, že v naší vlasti žil až do poloviny 20. století velký podíl německého obyvatelstva. V období mezi světovými válkami jsme měli výjimečně kvalitní kontakty na holubářství ruské, francouzské či britské. Vrcholem naší rodící se spisovatelské činnosti v této oblasti je kniha České holubářství vydaná v roce 1940. Tyto skutečnosti, společně s izolovaností naší země právě ve druhé polovině 20. století, kdy bohužel vznikala jazyková bariéra, nepřímo vyvolaly situaci, že část našich plemen je na jedné straně hranic označována jako plemena česká, na druhé je jim přisuzován vliv zahraniční, nejčastěji německý. V této pozici se ovšem Češi nenachází zdaleka až nyní, český původ a vliv na šlechtění museli hájit prakticky celé dvacáté století na mezinárodních akcích, obzvláště u plemen, která měla silnější vícenárodní oblibu, kam patří třebas brněnský voláč.
Dnes naše plemena dále obhajujeme na původě evropského chovatelského svazu (EE), kde dochází ke složitému procesu jejich mezinárodního uznání, který není zdaleka ukončen, a občas přijatá kompromisní řešení nejsou vždy ku prospěchu vývoje našeho holubářství.
Co se týče krmivářství, až na výjimky krmíme stále postaru nejběžnějšími komoditami sháněnými různými cestami, kam patří pšenice, kukuřice, hrách či peluška, slunečnice, řepka. Velmi často zapomínáme na ječmen, který je holuby nejméně oblíben. Přesto si myslím, že je v krmné dávce velmi důležitý, zvláště u větších plemen, kde není téměř používán a měl by být součástí směsi celý rok. Z dalších u nás užívaných zrnin zmiňuji vikev, proso, výjimečně loupaný oves, len a rýži. Moderní holubářské země se zcela přeorientovaly na krmení speciálními bezprašnými vysoce kvalitními směsmi, ke kterým jsou k dispozici různé granule obsahující vitamíny, zeleninu, bylinky, pivovarské kvasnice nebo zásobu energie. Velmi důležitou součástí těchto směsí bývá bílý a červený čirok, které jsou i u nás občas dostupné, ale používají se málo. Dále se v těchto směsích můžeme setkat s ostropestřecem mariánským, semencem, kardi, pohankou, fazolí mungo i černým kmínem. Kvalita krmení může mít podstatný podpůrný vliv na kvalitu odchovu, ale nejméně stejně důležité je uchování výborného zdravotně-kondičního stavu na holubníku.
V oblasti genetiky a s ní souvisejícího odborného názvosloví stále vycházíme ze Sborníku vzorníků z roku 1993. Terminologická pasáž přinesla velká pozitiva v ujednocení názvosloví, ze kterého dosud nevymizely různé zastaralé, mnohdy poněmčelé výrazy, jako třeba fazón tygr. Právě s tímto vzorníkem se ale vytratily u některých plemen desetiletí užívané přívlastky „český“. Naše plemena byla začleňována do skupin podobně vypadajících holubů, což přineslo možnost posoudit větší počet plemen v relativně menším rozsahu textu, ale mělo to významný dopad na do té doby zásadně propagované češství. Současný Vzorník plemen holubů tuto situaci úplně nenapravil. Moderní vzorníky našim plemen jsou terminologicky nejednotné a reflektují tendenci upouštět od dříve tradičního zbarvení obočnic červených k narůžovělým (viz moravský voláč). Jsou velmi málo doporučující, kam by se měl vývoj vyvíjet. Takřka se nesetkáme s výrazem „upřednostňujeme“. Velmi laxní je přístup k hnědé barvě a také nepravým perlovým očím, které přináší. Nicméně jejich výklad, kromě zpátečnického vzorníku českého staváka, hodnotím pozitivně.
České holubářství žije a dýchá ve speciálních klubech a jejich výstavách. To jsou nejkrásnější přehlídky našich plemen pořádané po celé republice v rodinném duchu. Řada klubů má také vkusné internetové stránky. Odbornost holubi pak má svůj prostor na oficiálních stránkách Českého svazu drobných zvířat www.cschdz.eu.
V příští Fauně pokračujeme pojednáním o rakovnickém kotrláku.
