Současné české holubářství (4) Benešovský holub

Další fotografie (3)

Je již českou náturou, že se nespokojíme s obyčejnými holuby tvaru, jež jsme dříve nazývali užitkovými. Naše plemena musí být i v této skupině nejvíce zdobená, s bohatým leskem, v kvalitní barvě a prošlechtěných znaků hlavy. Právě mezi takto charakterizovaná plemena se v posledních desetiletích zařadil benešovský holub (BH), původně jednostranně chovaný užitkový holub, u kterého chovatelé ctili více plodnost, skromnost, samostatnost a dobrou jatečnou výtěžnost než estetické parametry. V českém prostředí nemohl tento nezájem o krásno vydržet navždy, po vyšlechtění bílých pak vznikaly nové barevnější a lesklejší rázy, kopírující univerzální barevnost moravského pštrosa.

Původní ráz modrý bezpruhý, ovlivněný kouřovým faktorem (dirty), u kterého na poněkud tmavší barvě vynikají světlejší křídelní štíty, byl velmi shánčlivý, otužilý, plodný a také rád polařil. Tento dříve často frekventovaný výraz znamenal, že chovatel připravil holubům podmínky k chovu a reprodukci, ale výživu si obstarali převážně sami. Nalézali ji v přírodě, zpravidla na polích nebo u cest, a to sbíráním semen plevelů, zelených částí rostlin i drobných živočichů, čímž byli také velmi užiteční. Zčásti sbírali také semena kulturních rostlin, která zůstala po setí na povrchu a v tomto stavu by nevzešla, ale také výdrol z klasů, který ležel ladem na polích po žních, nebo semena vytracená při dopravě a manipulaci.

Něco z historie
Je zajímavé a snad i příznačné, že v téměř každé publikaci, která byla vydávána v rozmezí let 1950 až dosud, se liší informace o původu tohoto poměrně novodobého plemene. Jak moc věrohodné jsou záznamy o plemenech starších, se pak můžeme jen domýšlet. Některé zdroje uvádějí, že se choval již ve 30. a 40. letech 20. století, jiné dokonce, že byl před druhou světovou válkou i po ní „značně“ oblíben. Konkrétnější informace ale přináší až Jindřich Voráček, který měl tyto modré bezpruhé holuby poprvé pozorovat na výstavě v Benešově krátce po skončení 2. světové války. Voráček si byl vědom, že jsou tito holubi nadějným prototypem selského užitkového holuba, o kterého mohla být v těch těžkých časech poptávka. V té době se jim snad říkalo „mniši“, byli produktem různorodého křížení bez pevného záměru. Holuby v roce 1945 vystavoval Josef Havlíček z Přebyšlic u Benešova, se kterým měl tehdejší přední odborník Jindřich Voráček probrat směr dalšího šlechtění. Tento holub přirovnávaný k „synu českého venkova“ se měl ubírat směrem k „selskému“, ale jednotnému typu, měl se vyznačovat tělesnou zdatností, nezdolným zdravím, skromností, láskou k domovu a neobyčejnou plodností. Dnes převažuje názor, že byl vyšlechtěn za 2. světové války na Benešovsku, s největší pravděpodobností kombinací moravského pštrosa bezpruhého a poštovního holuba v modrém nejrozšířenějším zbarvení. Někdy jsou uváděni též polští rysi a koburští skřivani, ale i plemena daleko překvapivější. Spolu s jejich tehdejším průkopníkem př. Havlíčkem se jim věnoval též př. Votýpka a záhy př. Jonáš a Větrovec. Poměrně velmi brzy byl uznán za samostatné plemeno v jediném existujícím rázu modrém bezpruhém. Stalo se tak již v roce 1947 pod názvem benešovský hřivnáč, ale v prvním oficiálním vzorníku, který byl účinný od 24. 1. 1948, byl jeho název změněn na výstižnější označení benešovský selský holub, který slýcháme dodnes.


Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století došlo k očekávanému rozšíření barevných rázů, které začalo odvážným vyšlechtěním bílých „benešáků“. Zasloužil se o to František Podroužek za využití bílých poštovních holubů, bílých kingů a zčásti také červených moravských pštrosů. Že vám v tomto výčtu chybí původní modrý bezpruhý ráz? Je tomu skutečně tak, nový barevný ráz nevznikl z již existujícího materiálu, ale úplně samostatně a z jiných plemen, pouze se stejným záměrem a určením. Poprvé byli bílí BH vystaveni v roce 1963 v Benešově a oficiálně uznáni na Celostátní výstavě výletků v Praze v roce 1964. Bílé zbarvení se ukázalo jako šťastná volba a velká výhoda, a to zejména při využití těchto holubů k jatečným účelům, čímž došlo k obrovskému rozvoji chovu, ke kterému přispělo založení Klubu chovatelů benešovských holubů dne 15. listopadu 1970. K původním rázům přibyly nové. V roce 1974 byli uznáni černí, červení a žlutí, vesměs vyšlechtění za využití moravského pštrosa, díky kterému získali dostatečně lesklé a syté opeření. Kvalita barvy a lesku je nejvýraznější u červených, kde ovšem vzorník trestá lesk zelený, který u výchozího moravského pštrosa představuje velmi důležitou součást vícesložkového moderního lesku. Později se objevili také benešovští holubi šedohnědí v plnobarevném i plavém založení (stříbřití) a velmi atraktivní tygři ve všech uvedených rázech. Začal se užívat název benešovský holub, který je uznaný minulým i současným standardem.


Bohužel se ve standardu nikde nedočteme o hnědých plnobarevných a plavých benešovských holubech, které vyšlechtil a mnoho let vystavoval poměrně nedávno zesnulý Jiří Ort. U této příležitosti bychom se mohli podívat na základní genetickou terminologii, která uvádí, že všichni ušlechtilí holubi se vyskytují v některé ze tří základních barev. Máme tu barvu černou, jejímž plavým rázem je také původní barva skalního holuba modrá černopruhá, dále máme vůči černé recesivní barvu hnědou a vůči černé dominantní barvu červenou popelavou. Hnědá barva tak tvoří plnou třetinu barevnosti holuba domácího, o kterou nás zřejmě u benešovského holuba připravila neznalost chovatelů i posuzovatelů se všemi jejími důsledky. Tuto u nás poměrně vzácnou barvu charakterizuje nejen jemné žlutohnědé zbarvení, ale také nepravé perlové oči, na což nesmíme zapomínat. Do genotypu benešovského holuba se podařilo tento ráz dostat díky křížení s hnědým kingem a poprvé byli vystaveni Jiřím Ortem již v roce 2002. Je logické, že ani sám chovatel zprvu nevěděl, jaký ráz vlastně chová, a že tuto barvu provází i perlové oči, které vzorník u ostatních rázů přímo zakazuje. Přesto u této barvy vydržel a měl takovou trpělivost, že tyto holoubky dlouhá léta vystavoval, zejména v hnědém bezpruhém a žlutohnědém bezpruhém rázu. Je dobré zde konstatovat, že líbivější varianta by byla hnědá pruhová a ještě výraznější hnědá kapratá, kde by vynikla jemnost této barvy, ovšem benešovský holub se v jiném než bezpruhém vzorku nechová.


Zajímavý je údaj o povolené hmotnosti benešovských holubů, která má stanovené rozmezí mezi 550 až 650 gramy, což se blíží spodní hranici hmotnosti moravských pštrosů, ke kterým je typ BH často přirovnáván. Osobně si myslím, že takto stanovená hmotnost spíše lehčího užitkového plemene je opravdu ideální a zaručuje také dobrou plodnost i vitalitu.


U této příležitosti bych rád vzpomenul, že benešovský holub v bílém zbarvení patřil před asi 20 lety k mým prvním svěřencům. Tehdy tito holubi ještě výborně polařili, měli širokou osvalenou hruď a pěkně načervenalé obočnice při relativně normálně stavěné hlavě, krku i postavě. Dnes, když se podívám na expozice bílých benešovských holubů, tak se nemohu zbavit dojmu, že tyto původní chovy byly i později vylepšovány bílým kingem. Neříkám, že je to cesta špatná, každý klub určuje sám své směřování a vývoj není možno zastavit. Zdá se, že zvolený trend směřuje k tomu, co jsme vždy chtěli, tedy výrazně červené obočnice a širší hlavy s lepší klenbou. Současní nejlépe oceňovaní bílí BH mají poměrně velikou a širokou hlavu, široce nasazené zobáky a výrazné obočnice, které jsou živě červené barvy, bohužel obočnice bývají často hrubší až přerostlé. V těle jsou bílí benešáci velmi širocí, v pěkně širokém postoji, a co mě překvapuje, že většina z nich má také žádoucí, svažující se držení zad a ocasu. Je ale otázka, do jaké míry se u těchto jedinců postihuje těžká hlava, kterou uvádí vzorník mezi velkými vadami. Kdyby tito holubi současného směru měli zachované původní znaky plemene, jako je užitkovost, otužilost a schopnost polaření, byli by unikátem mezi užitkovými holuby tvaru svou vysokou estetickou hodnotou a hodnotou chovnou, ale domnívám se, že pojem užitkový se s takto šlechtěnými holuby vytrácí.


I do ostatních rázů byli občas používáni na křížení kingové, moravští pštrosi a snad i jiná plemena. To vše vyvolávalo v minulých letech řadu diskusí o jednotnosti plemenného typu benešovského holuba. V zásadě se dá říci, že moravský pštros jako vzor typu je do určité míry použitelný u barevných holubů, zatímco bílí směřují, zdá se, vlastní cestou.


Zvláštní, ale poměrně šikovně zvolenou barevnou skupinou jsou tygři, kteří využívají kombinace barevného opeření s bílými plochami. V ideálu jsou bílá některá pírka na hlavě, hrudi a horní části křídelních štítů, letky a další opeření jsou ovšem barevné. Tygři patří do rodiny běloušů, mají genetický symbol Gt. Na mladých holubech se projevuje jen náznak budoucího probělení, které vzniká až během prvního pelichání a s věkem se dále zvětšuje. Je to faktor dominantní a není pohlavně vázaný, což je v chovu výborným pomocníkem.


Vzorník hovoří o silné tělesné stavbě, o dobrých letových schopnostech, dokonce o aktivním polaření a užitkovosti, ačkoliv dnes již nejsou tyto atributy to nejhlavnější. V oblasti hlavy zmiňuje kulatost, šířku a klenutost. Oči jsou kromě bílých oranžové až červené, obočnice u bílých, recesivně žlutých a červených červené, u ostatních rázů černošedé, u stříbřitých šedočervené. Důležité je silné nasazení zobáku, požadavek hladkého, přiměřeně krátkého a přilehlého opeření, které by nemělo trpět na třepenitost, zvláště pak u červených a žlutých. Krk je široce nasazený, postava statná, široká, hlubší a dopředu klenutá.



Výstavnictví
Speciální výstavy jsou výkladní skříní každého klubu. Benešovští holubi měli dlouhou periodu své speciálky na Benešovsku, později na výstavišti ČSCH v Hradci Králové – Plačicích, aby se vrátily zpět na Benešovsko. Na nich se soutěží nejen o čestné ceny, ale také o nejprestižnější tituly, jako jsou Nejlepší holub, Nejlepší holubice, Nejlepší výletek, Nejlepší pětičlenná kolekce, a Memoriál Františka Podroužka, který je věnován na nejlepší kolekci výletků. Velkým překvapením bylo vystavení úctyhodných 80 benešovských holubů na poslední celostátní výstavě, která se uskutečnila v listopadu 2010 v Lysé nad Labem. Mezi barevnými rázy chyběli sice tygři, ale na druhou stranu byly zastoupeny všechny rázy, které jsme v minulosti označovali za základní, tedy modří (v bezpruhém vzorku), černí, červení, žlutí a bílí, kteří sami tvořili polovinu výstavního pole. Z pohledu kvality vynikli červení vystavovatelů F. Čecha a J. Pichla, dále žlutí F. Svatoně a mezi bílými holubi T. Ponížila, př. Nejedlého a J. Pichla.


Benešovský holub proniká do světa, i když nikoliv tak úspěšně jako třeba moravský pštros nebo rakovnický kotrlák. Nadějné zastoupení získal v sousedních zemích, zvláště na Slovensku, kde ho chovají př. J. Heržák a F. Knotek, nebo v Německu, kde se zalíbil Thomasi Stelznerovi a Clemensi Fuchsovi. Dodnes se dá benešovský holub použít jako chůva pro větší či těžší plemena, neboť je stále dostatečně plodný, skromný a vitální. Dá se využít jako plnohodnotný výstavní holub, k jatečným účelům i ke šlechtění nových rázů.


V příštím díle seriálu o českém holubářství si představíme české voláče sivé.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře