Poštovní holubi ve světě
Moderní způsob závodění poštovních holubů se začal rozvíjet od roku 1810 v Belgii, kde získalo velkou popularitu a šířilo se rychle do celého světa. Belgičané a Holanďané byli první, kdo začali produkovat nová plemena holubů speciálně pro závody. Belgičané vyšlechtili poštovní holuby křížením několika plemen, aby získali nejrychlejší holuby s největší výdrží a nejlepší orientací.
Od roku 1860 vytvořili chovatelé poštovních holubů první kluby v Evropě i Severní Americe. Většina z nich byla bohatá a chov závodních holubů byl jejich koníčkem. Zpočátku se tyto kluby vyvíjely do národních organizací a později i do mezinárodních organizací, to jak rostla obliba a velikost závodů poštovních holubů. Velké organizace mají nyní jednotná pravidla a požadavky na standardizaci závodů.
Největší klub chovatelů poštovních holubů na světě je „American Racing Pigeon“, druhý „Central Cumberland Federation“ v Austrálii, další „Národní klub létání“ v Anglii a „Mezinárodní federace chovatelů poštovních holubů“.
Jedno z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších plemen poštovních holubů je kmen Spanjaards / Jansen. Vznikl v Holandsku a vyšlechtil jej Gerrit Spanjaards a později jej zdokonalili bratři Jansenové. Louis, Charel, Arjaan, což jsou známé a velmi úspěšné chovatelské rodiny z města Arendonk v Belgii. Louis Jensen, narozen v roce 1912, je poslední ještě žijící z bratrů Jansenových. Potomci jejich holubů závodí úspěšně dodnes po celém světě, nejčastěji i v největším zastoupení v Austrálii, Jižní Africe, Americe a Tchaj–wanu. V menších počtech i jinde na naší zeměkouli.
Dnešní moderní chovatelé, získají-li tyto holuby, snaží se je co nejvíce rozmnožit podsazováním vajec a získat co nejrychleji kvalitní potomstvo.
Závody poštovních holubů jsou zpravidla delší než 100 km, aby se zjistila vytrvalost a orientační schopnost jednotlivých holubů. Některé závody poštovních holubů v Americe jsou dlouhé až 1 800 km, ale většina závodů je kratší než 1 000 km. Holubi jsou cvičeni, aby co nejrychleji letěli domů do svého holubníku, a to i tisíce kilometrů daleko. Všichni poštovní holubi jsou naráz vypuštěni z jednoho místa, proto vzdálenost letu do svých holubníků jednotlivých chovatelů není stejná, průměrná rychlost se vypočítá. Největší průměrná rychlost letu holuba na střední vzdálenost cca 500 mil je kolem 80 km / hod., ale sprinteři na krátké vzdálenosti kolem 100 mil mohou dosáhnout rychlosti až 177 km / hod.
Poštovní holubi se šlechtí pro svou úžasnou schopnost závodit, ale i pro jejich krásu, houževnatost, vytrvalost i neuvěřitelnou rychlost, v průběhu posledních 200 let. Tento vývoj šlechtění začíná r. 1810 v Belgii. Roku 1868 jej popisuje W. B. Tegetmeier ve své knize „Holubi, jejich chov a zvyky“. Píše – poštovní holub pochází z Antverp, kde byl vyšlechtěn z několika plemen. Největší podíl na šlechtění má tzv. antverpský holub, velký, silný s dlouhým zobákem, energický v letu i vytrvalosti. Popisuje ho i pan Andre Coopers, tajemník holubářské společnosti Belgie v roce 1868 jako holuba vlámského původu, který létá tak vysoko, že se ztratí z dohledu, vydrží létat déle než ostatní holubi a je i mnohem větší. Radí jej křížit s walonem, který je míšencem racka a purclíka s krátkým zobákem a pírky na přední straně krku jako pozůstatek po racku. Je nejmenší a nejjemnější z poslíků se silnými křídly poněkud dovnitř zahnutými, což poukazuje na dobrý let. Walon nelétá tak vysoko ani tak dlouho jako antverpský, ale zato je mnohem rychlejší.
Nakonec byli kříženi s dragounem v Belgii. Tato tři plemena byla základem pro vzhled, lepší kultivovaný orientační smysl, rychlost a vytrvalost moderního poštovního holuba. Cílem bylo vyšlechtění holuba krásného, velké síly, houževnatosti, s dokonalou orientační schopností. Pták, který umí létat týden po týdnu s minimem tréninku, pták, co může vyniknout s nepatrnou péčí chovatele.
Tchaj–wan je ostrov ve východočínském moři na obratníku Raka. Méně je již známo, že je to holubářská velmoc v chovu poštovních holubů. Uskutečňuje se zde mnohem více závodů než v kterékoli jiné zemi na světě. Chovem poštovních holubů se zde zabývá téměř 500 000 lidí, kteří vlastní 2,5 až 3 miliony těchto ptáků. Ceny pro vítěze závodů poštovních holubů přesahují jednu miliardu dolarů ročně.
Další zemí, kde je velmi oblíben chov poštovních holubů s množstvím závodů, je Austrálie. Závodit se zde začíná od 145 km. Tato vzdálenost se postupně zvyšuje až přes 1 000 km v jednom závodě. Holubi se zde přepravují transportéry s možností krmení a napájení během trasy přepravy na závod s možností hromadného vypuštění poštovních holubů naráz. Závodí se v zimních měsících květen až říjen každý víkend s účastí mnoha tisíců poštovních holubů.
Chcete-li soutěžit v závodě, musí mít každý váš holub unikátní očíslovaný kroužek na noze, který po celý život holuba nelze sejmout. Ten se holubu nasadí ve věku 5 až 8 dnů po vylíhnutí. Před závodem jsou všichni vaši i konkurenční poštovní holubi zaregistrováni v klubovně pořádající organizace. Vzdálenost mezi místem vypuštění a domovským holubníkem se pečlivě měří pomocí GPS (Global Positioning System). Čas, který holub potřebuje od společného vypuštění až domů, se měří speciálně konstruovanými závodními hodinami. Je to tradiční starý způsob měření času letu holuba v závodě. Před závodem dostane každý holub na nohu speciální snímatelný kroužek s jeho identifikačním číslem. Při vrácení holuba ze závodu musí jej chovatel chytit, sejmout snímatelný kroužek, strčit jej do závodních hodin a označit čas příletu holuba. Ten je brán jako oficiální. Registrační závodní hodiny všech chovatelů, kteří se zúčastní závodů, se před vypuštěním holubů načasují a naráz se všechny spustí a zaplombují se kvůli dodatečné manipulaci s časem.
Jak se holubi postupně vracejí ze závodů, jsou odchytáváni uvnitř holubníku, sejme se jim kroužek pro označení času a zasadí se do registračních hodin a vyznačí se na něm čas příletu holuba ze závodu. Protože vzdálenost od společného vypuštění poštovních holubů do holubníků jednotlivých chovatelů je rozdílná, je nutné určit konkrétní správnou vzdálenost, kterou uletí každý jednotlivý holub v závodě. Z tohoto hodinami zaregistrovaného času se vypočítá průměrná rychlost každého holuba, nejlepší čas určí vítěze. Toto měření ale má i jiné záludnosti. Holubi jsou cvičeni, aby se při příletu ze závodů rovnou vrátili do svého holubníku, to také většina vracejících se holubů udělá, najdou se ale jednotlivci, kterým je chytání a snímání kroužku z nohy nepříjemné, pamatují si to z předchozích závodů a otálejí se vstupem do holubníku a tím přibývá čas k jeho zaregistrování závodními hodinami, přestože je holub již dávno doma, počítá se však čas vyznačený na kroužku.
Nejnovější preferovaný způsob měření času letu poštovních holubů v závodech je systém elektronické časomíry. Přílet holuba je zaznamenán automaticky. Při použití elektronického systému není třeba holuba chytit, ten ani nemusí vstoupit do holubárny, protože má malý RFID čip, který může být čten okamžitě, jak se holub vrátí domů, prostřednictvím elektronického snímání záznamů, jehož anténa je umístěna u vletu do holubníku. Při příletu holuba ze závodů, jakmile se dostane na dosah účinnosti antény, je jeho pohyb sledován, hodiny jsou připojeny k anténě a zaznamenávají číslo kroužku a přesný čas vracejícího se holuba. Tento systém je velmi přesný v měření času a usnadní i práci chovatele, který nemusí holuby chytat a vůbec je nebrat do ruky. Určitou nevýhodou tohoto systému je finanční nákladnost, ta se však může zmírnit tím, že u špičkových holubů je přílet ze závodů v rozmezí vteřin a tento nepatrný rozdíl času v příletu je nejpřesněji zaznamenán elektronicky. Starší tradiční způsob měření času registračními hodinami, kdy po příletu musíme holuba chytit, což někdy nejde okamžitě, sejmout kroužek z nohy a odnést do registračních hodin, trvá určitý čas a tento čas může být zásadní pro určení vítěze závodů.
Odhaduje se, že asi 20 000 Australanů vlastní chov poštovních holubů. Z těch se asi polovina podílí na závodech a soutěžích, existuje však mnoho dalších chovatelů mimo kluby a organizované aktivity. Největší závodní organizace poštovních holubů v Austrálii, jak bylo řečeno, je „Central Cumberland Federation“. Stát Queensland má celou řadu klubů a holubářských organizací, největší z nich je QRPF, která se nachází v městě Brisbane, má dlouhou historii sahající až do druhé světové války. Každý rok pořádá závody poštovních holubů pro svých několik set členů na vzdálenost přesahující 1 000 km. Tato organizace je velmi stabilní a má vzrůstající tendenci mladých chovatelů.
Naproti tomu závodní sport poštovních holubů kolem Sydney klesá. Hlavní příčinou je nejen postupné vymírání starých členů klubu, ale i menší zájem velkoměstských mladých lidí o tento holubí sport, kteří nestačí doplňovat stávající členskou základnu klubu. Negativně se projevují i vysoké náklady na krmivo, palivo, energie i benzin, přispívající tak k úbytku členů klubu.
(Ukázka ze čtyřdílného souboru knih „Holubi poštovní, domácí a divocí v 21. století“, kterou vydali Emanuel Pangrác, Ing. David Rameš a Pavel Nádvorník.)
