Současné české holubářství (20) Česká lyska běloocasá

Další fotografie (10)

Ačkoliv již naše nejstarší literatura referuje o chovu významného množství barevných holubů na území současné České republiky a naše holubářství je charakteristické zaměřením na přesné kresby, intenzivní barvy, bohaté lesky a další estetické parametry, můžeme se chlubit pouze dvěma plemeny barevných holubů, o kterých hrdě prohlašujeme, že patří mezi česká národní. Vedle české čejky se mnohem vzácněji setkáváme s českou lyskou běloocasou, které je věnováno toto pojednání.

Běloocasá plemena barevných holubů

Česká republika leží v samém středu rozšíření plemen barevných holubů, kterým jsou společné bílý ocas a jeho horní krovky, barevný podocasník a zpravidla i bílá lyska. Zejména v Německu, tedy od nás na severu a západě, je chován saský běloocasák (Sächsischer Weissschwanz), který je rousný, u červených a žlutých jsou oči oranžové, u ostatních rázů tmavé. Dalším oblíbeným plemenem je hladkonohý durýnský běloocasák (Thüringer Weissschwanz), který se také vyskytuje jako bronzový (tzv. měděný), ale vůbec nejvíce jako červený nebo žlutý, přičemž jen u těchto jsou oči oranžové. Na jihu Německa byl vyšlechtěn jihoněmecký běloocasák (Süddeutscher Weissschwanz), kterého zdobí, jako většinu dalších jihoněmeckých plemen, obligátní lasturovitá chocholka. Jinak platí stejné znaky jako u durýnského. Curyšský běloocasák (Zürcher Weissschwanz) je švýcarským plemenem běloocasého holuba bez lysky, ale vyznačuje se po vzoru mnohých dalších švýcarských plemen punčoškami, které pokrývají běháky a stejně jako u slezského barevnohlávka zasahují jen k prstům. Standard curyšského bělohlávka uvádí i hnědé. Na jihu, v Rakousku, můžeme opravdu vzácně narazit na rakouského běloocasáka (Österreichischer Weissswanz), který je někdy nazýván salcburským holubem. Pozor, toto plemeno se vyznačuje v modrém zbarvení temně modrou barvou, je vždy s neopeřenými prsty a běháky a bez lysky. V Rakousku má být chován „pouze“ 100 let a jeho oči by měly být u všech rázů oranžové až červené.

Mezi plemeny našeho původu je přítomnost lysky charakteristická pro prácheňského káníka, který má ovšem barevný ocas a jeho kresba je označena jako bělohrotá gazzi. Zajímavé je, že část původních staváků v anglické kresbě v kombinaci s projevem čárkovaného faktoru (pencil), pojmenovaných chebskou strakou, se vyznačuje lyskou i bílým ocasem, přičemž kresba není běloocasá nýbrž anglická. Mezi barevnými rázy českého staváka nalézáme lysé, kteří jsou dosti oblíbeni. Mnohem rozšířenější jsou u nás holubi v obrácené kresbě, tedy s barevným plamínkem na čele nebo až kapkou a s barevným ocasem, kam patří zejména barevný ráz českého staváka barevnoocasý plamínek a pak četná plemena sedlatých holubů s kapkou, u nichž je ovšem barevný ocas jen jedním z projevů sedlaté kresby.

Historie lysek

Již v našich prvních knihách o holubech od Františka Špatného Holubářství v Čechách (1862) a v Holubářství MUDr. Vladislava Šíra (1886) se dozvídáme o chovu „běloocasňáků“ černých, červených, modrých a žlutých, kteří jsou pruhoví, bezpruzí či bělopruzí, nad zobákem mají bílou kapku a ocas je též bílý. Informace o chovu běloocasňáků pochází od Dr. Kudrny z jihočeských Netolic, který bohužel neuvedl, kde přesně jsou běloocasňáci rozšířeni, ani nic využitelného k jejich historii.

Bohumil Bauše v knize Drůbež, českém překladu německého díla Friedricha vydaném roku 1898, uvádí lysáka běločelého, u kterého lysina na čele je čistě bílá, podobně i ocas s krycími pery. Všechno ostatní tělo má barvu černou, žlutou, červenou nebo modrou. Zvlášť se cení, jsou-li pruhy v křídlech bílé. Hlava je hladká, nohy opeřené nebo lysé. Odkazuje na pěkného lysáka v části kreseb, kdy zjišťujeme, že tento je barevnoocasý. Bauše uvádí také bělohlávka běloocasého, který nese znaky bělohlávka, ale má čistě bílý ocas. Vyskytuje se jako modrý, černý, žlutý a rudý, nohy hladké, punčoškaté či rousné, pásy v křídlech i bílé. Popisu takového plemene odpovídá dodnes vzácně chovaný Thüringer Mäusertauben, který je běloocasým holubem s bílou horní polovinou hlavy i podocasníkem. Horní čelist má vždy bílou, spodní dle barvy opeření, vzadu lasturovitou chocholku s růžicemi.

Domovinou české lysky běloocasé byly odedávna zejména pohraniční oblasti Krušných hor, Lužických hor, Krkonoš a Jizerských hor, kde byla chována nejen holubáři české, ale ve velké míře i německé národnosti. Na našem území získala osobitý plemenný typ. Ve vnitrozemí byla v minulosti chována jen ojediněle, a snad i proto česká literatura o lysce referuje spíše jen okrajově. Lyska byla u nás regionálním plemenem, a tak se stávalo, že některé česky psané zdroje uváděly ochotněji saského běloocasáka než naši původní lysku. Ani v knize České holubářství z roku 1940 není pojednání o „českém lysáku běloocasém rousném“, jak byla tehdy nazývána, z pera Jindřicha Voráčka příliš obsáhlé. Voráček mimo jiného poznamenal: „O našem běloocasáku možno právem říci, že je tak šťastnou a krásnou výslednicí kombinací barev a kresby, že něco podobného najdeme málokde. Hodnotu a krásu jejich může ovšem plně posouditi jen ten, kdo prakticky vyzkoušel všechny obtíže s pěstěním holubů, u nichž oceňujeme přesnou kresbu.“ Mezi barevnými rázy uvádí bělopruhé, bronzové, šupkaté, „šupinaté“ (slitě šupkaté), včetně stříbřitých, ale také mramorované. Podocasník sestává výhradně z barevných per. K etologii „českého lysáka běloocasého rousného“ dále podotknul: „Celkovým vzhledem, chováním a možno říci i způsobem života se podobá české čejce na poněkud vyšších nohou. Je spíše samotářem. Nerad vyhledává společnost jiných plemen a nerad s nimi sdílí společný holubník. Na své okolí je velmi vnímavý. Proto se zdá plachým. Není však skromnějšího holuba než náš běloocasák. Spokojí se s nejrůznější potravou, velmi rád polaří a za dobré ošetření se odmění slušnou řádkou holoubat. Jako produkt drsnějšího podnebí našich hor a předhoří vyniká neobyčejnou otužilostí a pevným zdravím.“ Přidružený vzorník uvádí tmavé oči, ale žlutí a červení mají duhovku žlutou. Obočnice jsou u těchto rázů barvy masové až světleji načervenalé. Byl to poslední standard, který u bronzových uvedl žlutě zbarvenou duhovku. Již ve vzorníku Krycnara z roku 1953 je u všech rázů kromě žlutých a červených vyžadována duhovka tmavá. V našich standardech byla uvedena pouze lyska rousná, zatímco hladkonohá byla uznána jen v Německu jako durýnský běloocasák. Přesto například Václav Tureček byl zastáncem názoru, že již před druhou světovou válkou se na našem území chovaly vedle rousných i hladkonohé, přičemž připustil i lysky chocholaté. Chocholka se vzácně vyskytovala v chovech lysek i později, asi v 60. a 70. letech 20. století, poté co někteří chovatelé provedli regenerační křížení s českým bublákem.

Karel Jirků ve své „monografii“ Česká čejka, česká lyska běloocasá a český bublák představil osobnost, která má lví podíl na tom, že se česká lyska běloocasá po druhé světové válce z našich chovů neztratila a je zachována pro naše další generace. Tímto zachráncem je Karel Bouček, který se narodil v roce 1912 v Písku, kde také v dětství začal s chovem holubů. Po přestěhování do Turnova ve 30. letech 20. století založil truhlářskou dílnu, kde měl dva komorové holubníky. Jeden na české staváky sedlaté červené a žluté a druhý na poštovní holuby. Obrat nastal v roce 1945, kdy se šťastnou náhodou dostal k českým lyskám původem z Větrova u Frýdlantu v Čechách ve snaze zachránit českou lysku pro české holubářství. Žlutá holubice zapářená s červeným holubem, spíš temně rudým, dávala potomstvo mramorované a bronzové a sláva byla na světě. K tomu bylo pět kusů červených a černí bělopruzí, kteří zůstali po odsunutých Němcích. Jedné z těchto záchranných „operací“, sháněním po různých mlýnech a statcích, se zúčastnil i další z pozdějších vynikajících chovatelů lysek Ing. Josef Novotný, jehož zásluhou vídáme vynikající červené rousné lysky na řadě výstav v posledních desetiletích. Chovatelé lysek mají společný klub s chovateli českých čejek.

Hladkonohé lysky

V roce 1974, v knize Vzorník plemen holubů – Čermák, Župka a kolektiv, je poprvé publikován vzorník „českého lysáka běloocasého bezrousého“, který vedle popisu plemenných znaků obdobného lyskám rousným uvádí oči žluté až oranžové i u rázu stříbřitého. Šlechtitelem hladkonohých lysek byl MVDr. Pravomil Brožek z Tábora, přičemž je dokázal vytvořit za sedm let. I on je zastáncem, vedle Turečka, že před druhou světovou válkou naši chovatelé chovali hladkonohé lysky ve velkém. Na jedné výstavě v Brně byl předveden durýnský běloocasák a tento dal impulz k vyšlechtění bezrousých českých lysek. Durýnského lysáka však do uvedeného šlechtění nebylo možné použít, neboť byl velmi dlouhý a úzký, zatímco správná lyska je krátká, široká v prsou a podsaditá, s kratší zadní partií. MVDr. Brožkovi se přeci jenom podařilo sehnat v České republice jednu hladkonohou lysku, ale tomuto samci v té době bylo již jedenáct let. Spářil ho s rousnou holubicí a i přes vysoký věk samce se dočkal odchovu. Holoubata s hladkýma nohama získal po čtyřech letech, ale vlivem příbuzenské plemenitby byli holubi příliš drobní. Proto do chovu nakřížil červenou holubici benešovského selského holuba, která byla velmi kvalitně zbarvená. Za další tři roky se mohl pochlubit hotovou českou lyskou hladkonohou, kterou chová od té doby v rázech červeném a žlutém, se zaměřením na klenutou, širokou a dobře osvalenou hruď i kvalitní barvu a kresbu.

Plemenné znaky

Česká lyska velikostí i celkovým dojmem připomíná středně silného a přiměřeně kratšího holuba polního typu, avšak nízkého a širokého postoje, který je charakteristický pro mnohé barevné holuby a některé bubláky. Hruď je dostatečně široká a hluboce klenutá, záda kratší a široká. Hlava vytváří velikostí přiměřenou paralelu k ostatnímu tělu, jako u ostatních barevných holubů je dobře zakulacená, přičemž čelo, temeno a záhlaví tvoří plynulou klenbu. Oči jsou výjimečně zbarvené, neboť u všech tmavých rázů jsou tmavé, oranžově červené jsou jen u červených a žlutých. Tmavé oči jsou v holubářství výsadou holubů bílých nebo s bíle zbarveným okolím hlavy, u našich plemen je při zbarvené hlavě nalézáme třeba u pražských rejdičů středozobých vlaštováků, mezi barevnými holuby však vikvové oči zcela výjimečné nejsou (saský brüster a jiní). Obočnice by měly být jemné a úzké, u rázů s tmavou duhovkou barvy černošedé až černé, u ostatních růžové až červené. Příliš světlé obočnice, zejména u hladkonohých červených, nejsou atraktivní a přednost bychom měli dávat červeným. Jako u ostatních barevných holubů i u lysek dostačuje zobák slabší, střední délky, na konci s typickým zahnutím, které v předvýstavním období mírně zapilujeme. U tmavých rázů je zobák černý, u stříbřitých rohový; u červených a žlutých světle růžový. Široce nasazený, spíše kratší krk působí jemně, ale přiměřeně majestátně. Křídla jsou spíše široká, dobře přilehlá, letky spočívají volně na ocase, který by měl být tvořen z dvanácti bílých rýdovacích per, ale počet 9–11 per je dosud tolerován. Jejich počet musíme během posuzování vždy přepočítat, neboť běloocasá kresba nevzniká vždy ochotně a někdy si chovatel vypomůže vytržením barevných pírek. Důležité je, že bílé jsou i horní krovky ocasní, zatímco spodní krovky, nazývané obvykle jako podocasník, jsou barevné. Dosažení běloocasé kresby úzce souvisí nejen se šlechtitelskou dovedností chovatele, ale také s jeho uměním přípravy holubů k výstavnímu využití. Nohy jsou nižší, podkleslé, u rousných bohatě zapeřené středně dlouhým, dobře uzavřeným, do půlkruhu tvarovaným rousem. Supí pera jsou nezbytným doplňkem pernatých ozdob.

Barevné rázy a jejich modifikátory

Protože se hned při záchranných aktivitách po druhé světové válce objevily lysky bronzové a mramorované, vznikla myšlenka, že jedině v Čechách existují takto krásně zbarvení barevní holubi. Bohužel tomu tak není, bronzové i mramorované rázy jsou k vidění i v zahraničí na některých tamních plemenech, kde je vytváří kombinace tmavého vzorku a faktorů toy stencil či bronzového. Tato kombinace se nachází také na francouzském plemeni košoa, kde barevné rázy mají velmi květnaté označení. Holubi mramorovaní jsou toy stencil v tmavém vzorku, u kterých je křídelní štít téměř bílý (vybělený účinkem toy stencil), jen s barevnými lemy, které vzorník popisuje jako červeně bronzové. Ostatní opeření je barevné, v běžné intenzitě, mírně prokvetlé rousy nejsou vadou. Nedávno byli vyšlechtěni také u českého bubláka. Lysky bronzové vznikly s největší pravděpodobností kombinací bronzového faktoru a toy stencil. U modrých holubů jsou vzorky bronzové, u stříbřitých by byly sírové. Vzorky jsou v celé barevné řadě, vizuálně nápadné od pruhových přes kapraté až po tmavé, kde mohou být, ale i nemusejí, znatelné tmavé lemy per. Lysky se vyskytují jako plnobarevné (černé, červené a žluté recesivní) i jako plavé v rázech modrém a stříbřitém pruhovém nebo kapratém. Vzorky mohou být vybělené faktorem toy stencil. Pak vznikají bělopruhé (toy stencil), které mají u rázu modrého na vnější straně černé a u rázu stříbřitého šedohnědé lemovaní pruhů, u černých, recesivně červených a žlutých lemy nejsou zřetelné. Šupkatí (s vyběleným kapratým vzorkem vlivem toy stencil) se chovají též jako černí, modří, stříbřití, červení a žlutí recesivní. Projev faktoru doprovází tzv. pěnkavčí kresba, což jsou bílé skvrny velikosti hrachu u vyústění letek.

Všechny barvy jsou syté, čisté a rovnoměrně rozložené po všech barevných částech opeření. Probarvení jde až do konce letek, podocasního klínu a rousů. U modrých jsou konce letek tmavé, u stříbřitých šedohnědé; hruď a krk je u modrých a stříbřitých tmavší. Kresba je všem rázům společná. V převládajícím barevném opeření je bílá lyska na čele ve tvaru menšího bobu se zúžením u ozobí. Nesmí se dotýkat koutků zobáku a obočnic. Bílý je také ocas s přesným oddělením barevné části na kostřeci; podocasní klín je vždy barevný, taktéž rousy jsou barevné. Všechny kresby musí být pravidelné a ostře ohraničené. U černých je lesk na krku modrozelený, jinde zelený; u modrých na krku a hrudi zelený až modrozelený; stříbřití jsou bez lesku; u červených na krku červený, jinde zelený; u žlutých narůžovělý.

Do výlukových vad patří vyskytující se pernaté ozdoby hlavy, méně než 9 bílých per v ocase, barevná pera v ocase a zcela chybějící lyska.

Nejčastější vady kresby představují velká lyska dotýkající se koutů zobáku nebo obočnic a přecházející až do záhlaví a bílá skvrna kolem kloaky, může se objevit namodralá barva peří u červených a žlutých nebo našedlá barva bez lesku u černých, bronzových a mramorovaných. Protože je dosažení běloocasé kresby velmi náročné, je dočasně tolerován počet pouze 9–11 rýdovacích per a záběly v rousech, které jsou malou vadou.

Karel Bouček charakterizoval českou lysku takto: „Česká lyska je holub dávného původu a je velmi prošlechtěna na barvu, typ, ten je ukázkou proporcionality zvířete, má vyváženou kresbu, vyniká svou inteligencí a povahovými vlastnostmi, dovede se prosadit proti silnějším holubům, ale zároveň je přešlechtěna, má úzkou chovatelskou základnu. Vyžaduje dostatečnou péči a pak je vděčným chovancem. Je ozdobou každé výstavy, apartní jsou právě červené, nejtěžší chov žlutých. Jde o světového holuba, který byl postupně exportován do USA a do většiny evropských zemí. Vyžaduje určitou zkušenost a profesionální přístup k chovu. Znalost genetiky je nezbytným předpokladem úspěchu. Také dlouholetá zkušenost může vytvořit příznivé podmínky a metodou genetické selekce působit na chov.“

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře