Nejznámější holubi 1 Německá modenka

Další fotografie (14)

Bližší poznání plemen zahraničního původu nás může nejen přivést k rozšíření našich dosud shromážděných vědomostí, ale též nás vhodnou komparací nasměrovat k efektivnější šlechtitelské práci s našimi národními plemeny. V novém seriálu se zaměříme na nejznámější zástupce zahraničního chovu holubů, kteří jsou u nás oblíbení a dobře známí, a představují tak nedílnou součást naší novodobé holubářské kultury.

Německý modeňák (Deutsche Modeneser) alias německá modenka nebo zkráceně jen modenka má v Seznamu evropských plemen holubů číslo 206. Až úporně je opisováno, že se jedná o nejmenšího zástupce velmi malé, byť mimořádně výrazné a ve světě oblíbené skupiny holubů, kterou označujeme slepičky či slepičáci. To ovšem pravda nikdy nebyla, neboť modenka vznikla zušlechtěním původního italského modeny, kterého v současné době na evropském seznamu evidujeme pod názvem triganinský modeňák (Itálie, č. 207). Tento „holub z Modeny“ patří k nejstarším známým holubím plemenům a jako nositel původní formy je nižší než modenka.

Historie

Nejznámější pisatel 17. století Ulyssis Aldrovandi konstatoval, že: „Slepičáci pochází z Indie a přes Itálii se rozšířili do ostatních koutů Evropy. Za nejstaršího slepičáka považujeme barmského slepičáka ze Zadní Indie.“ Naši holubáři se s modenou seznámili díky Baušemu, který v roce 1898 publikoval doplněný překlad knihy C. G. Fridricha Drůbež. Bauše uvádí, že „leták modenský (Columba o. mutinensis – vlašsky Razza triganina) se chová již po staletí (dle Plinia již 2 000 let) v městě Modeně a má dle prof. Pavla Bonizziho tyto znaky: Zobák jest krátký, na špičce obyčejně trochu sehnutý, duhovka červenožlutá, nárt 3 cm dlouhý, neopeřený, část lýtka jest též lysá, takže pták zdá se někdy i vzhůru obrácený. Držení těla jest vodorovné, krk vzpřímen, hlava jemná. Peří ve všech barvách a kresbách. Prof. Bonizzi zaznamenal přes 150 variet, mezi nimi 76 jednobarevných ‘schietti’ a 76 barevných ‘gazzi’, z nichž každý má své zvláštní pojmenování. Ku hrám letu cvičí ptáky tyto pěstitelé holubů či triganieři tak, že jistým směrem, který se jim praporcem ukáže – letí. Na dané znamení vzlétnou až na nejvyšší špici kathedrály, smísí se tu s jinými houfy holubů, na dané znamení vrátí se však opět domů. Účel hry této létací, kterou triganieři s napnutou pozorností pěstují, jest: aby vlastními holuby co nejvíce cizích holubů do vlastních houfů vlákali, kteří současně a za tímž účelem vystoupili a mezi sebou se prohánějí. Každý chycený holub, jenž dal se od vlastního houfu odlákati, může býti za liru zpět vykoupen. Holubi tito jsou též dobrými poslíky (pozn.: přenašeči zpráv v holubí poště).“ Ke stručnému popisu plemene jsou přidány dvě modeny v ilustrované části publikace. Mezi první naše autory, kteří ve svých dílech modeny vůbec zmínili, patří také Antonín Jeřábek, který v knize Chov holubů pro užitek i sport (1910) publikoval kresbu modenského holuba černého slitě šupkatého, ovšem bez bližšího upřesnění v textové části. Krátkou zmínku nalézáme v časopise Český rolník (1915) v článku Slepičák: „Ke slepičákům přibližuje se také, zvláště svou postavou, kratším a malounko pozvednutým ocasem, jakož i širokou a zaokrouhlenou zadní částí těla holub modenský, ačkoli v letu je tento daleko předčí.“

Šlechtitelské směry

K původu plemene podal na žádost amerického klubu (National German Modena Club) bližší informace můj kamarád Thomas Hellmann z Německa. Jeho poznatky jsem se pokusil doplnit některými svými zjištěními. První modenové byli přivezeni do Německa v roce 1870. Jedním z jejich dovozců byl známý německý funkcionář a autor literárních děl dr. Baldamus. Podle autora knihy „Modern Modena Pigeon“ (Moderní holub modena) Lairmoreho došlo k prvnímu importu do Velké Británie chovatelem R. C. Chavassem ze Suttonu v letech 1876 až 1878. Lairmore dále zmiňuje, že v roce 1878 bylo do Německa dovezeno dalších padesát párů modenů. Přesto v knize „Die Deutsche Modenesertaube“ (německý modeňák), kterou vydal Hugo Peschke v roce 1932 u příležitosti dvaceti let fungování klubu, zveřejnil autor odkaz na starší článek v časopise Geflügel (Drůbež, z 23. června 1911), kde holubář Dietz uvedl, že první modenové byli do Německa dovezeni na sklonku 18. století. Tento údaj, z dalšího zdroje ovšem nepotvrzený, by posunul počátek chovu modenů v Německu o téměř 100 let dříve. První doložené dovozy byly uskutečněny přímo od profesora Bonizziho z Modeny, který napsal knihu „Colombi di Modena“ (Holub modena), publikovanou v roce 1876 v limitované edici pouhých 100 kusů. O rozvoj chovu modenů v Německu se zasloužil zejména chovatel Nohle z Merseburgu. V roce 1890 na místní výstavě v Merseburgu předvedl modeny v kresbě gazzi. Modenové (přívlastek německý nepoužíval ještě ani Schachtzabel ve sborníku vzorníků z roku 1925) byli vystaveni též na 1. německé národní výstavě v Lipsku (únor 1893), kde duo Nohle z Merseburgu a Wauer z Döbelnu předvedlo celkem 9 párů. V březnu 1894 na Mezinárodní výstavě drůbeže a ptactva ve Vídni vystavuje Nohle 5 párů gazzi v barvách černé, modré a hnědé kapraté. Nedlouho poté Nohle náhle umírá, ale chov přebírá jeho tehdy devítiletý syn Pavel. V katalogu 27. německé národní výstavy z roku 1930 se dozvídáme, že bylo předvedeno celkem 22 modenů, z toho 11 černých gazzi, 3 modří gazzi, 6 hnědých pruhových gazzi a 2 modří slitě šupkatí. Klub chovatelů modenů byl v Německu založen již v roce 1912. Od počátku se Němci zaměřili na štíhlé holuby letově dovedného typu, ale byli i chovatelé, kteří dbali na zachování italského typu. Postupem času se prohloubily rozdíly mezi původním italským pojetím a pojetím německým. Na druhé straně chovatelé v Anglii dali přednost více robustnímu, těžšímu a zakulacenému typu. Chovatel Wise z Ottendorfu, jeden z průkopníků chovu plemene v Německu, který často importoval modeny z Itálie, si pro sebe nechával holuby lehké konstituce, které poté přenechával dalším chovatelům z Německa, zatímco těžší ptáky prodával do Anglie, kde po nich byla velká poptávka. Různé typy šlechtění se proto projevovaly již v té době, ačkoliv nebyly tak očividné jako dnes. Modena se v Anglii dočkal velké obliby. Na výstavě v Crystal Palace v roce 1927 bylo k vidění 567 modenů, a následující rok dokonce 577. Angličtí chovatelé od počátku preferovali kratší a širší zobák, výraznou a zakulacenou hlavu na krátkém krku, plnou šíji. Američtí holubáři pak i tento těžší typ holuba vylepšili a dnes hovoříme o americkém směru modeny, který se vyznačuje dokonalou muskulaturou, utažeností opeření, hrdým a širokým postojem, vyššíma a vzpřímenějšíma nohama. V roce 2012 slavil Klub chovatelů německých modenek sté jubileum svého založení. Při této příležitosti vydali Hermann Sdera a Hans Lindner obsáhlou kroniku. Internetové stránky klubu naleznete na stránkách www.Modeneser.de, kde jsou i odkazy na zahraniční spolky. Obliba plemene je v Německu tak silná, že funguje celkem 9 oblastních poboček. Modenky jsou jednoznačně nejrozšířenějším plemenem v Německu. Vzhledem k tomu, že i ve světě patří modena na samotnou špičku v oblibě, dá se konstatovat, že chovalé z italské Modeny svou usilovnou prací položili základ nejúspěšnějšímu „projektu“ v historii chovu holubů. Vedle zprávy filozofa a válečníka Plinia z počátku letopočtu dokládají cílevědomý chov modenů v hornoitalské Modeně též letové předpisy platné pro plemeno od roku 1328.

Typické znaky

Ve fázi zušlechťování modenky a jasné konstituce německého směřování ve 20. století se podařilo našlechtit pro tamní holubářství typický vysoký oblouk hlavy s výrazným čelem a pěkně spadajícím záhlavím, dále vyrovnat kvalitu napříč spektrem nesmírného množství barevných rázů, zachovat a vylepšit kresbu a kvalitu zbarvení i zvýšit délku nohou a krku a docílit tak elegantnějšího zevnějšku, než měl původní italský triganino. Ten je koneckonců v posledních letech k vidění i na velkých německých výstavách, neboť v Itálii byl jeho chov v původní formě zachován. V Německu je nyní chována modenka v počtu větším než 25 000 párů. Velké oblibě se těší také ve Švýcarsku, Belgii, Nizozemsku, Rakousku, Dánsku, Norsku, Velké Británii či v USA. Je oblíbeným plemenem pro elévy v holubaření, ale vděčným objektem i pro ty nejzkušenější. Mé vlastní zkušenosti s chovem modenek jsou velmi dobré. Holoubci okamžitě zaujmou svým temperamentem, úžasnou radostí z letu a shánlivostí. V ojedinělých šarvátkách se prosazují i proti mnohem větším holubům, ale jejich povaha není agresivní, nýbrž aktivní, přátelská, se zachovanou výbornou plodností, hodící se do voliérového i volného chovu.

Již z Apeninského poloostrova se šířili modenové tří hlavních skupin zbarvení. Gazzi jsou v pštrosí kresbě, která má poměrně vysoký zákres na krku, čisté zbarvení opeření bérců (povoleny jsou kalhotky do 0,5 cm), ale stejně jako u káníků plně tolerovaná tržená záda vytvářená bílým kostrcem. Schietti jsou jednobarevní a třetí velkou skupinu tvoří magnani. Jedná se o vícebarevné holuby vlivem mandlové modifikace, vyvolávající s věkem se zvětšující strakatost zahrnující mahagonovou, mandlově žlutou, tmavou i téměř bílou složku. U holubů nesoucích také rozprostřený faktor spread (zpravidla díky černému rodiči) není projev mandlové vícebarevný, nýbrž jen dvojbarevný (černobílý). V žádném standardu plemene nejsou uvedeni holubi kite či deroy, kteří jsou pro chov správně zbarvených mandlových holubů nezbytní. Bez nich se u mandlových rychle vytrácí mahagonová složka a zbarvení vyběluje. V nouzi pomůže párování s červeným recesivním protějškem.

Modenka patří k nejbarevnějším holubům ve světě

Nebudu čtenáře unavovat výčtem dvou stovek chovaných rázů. Ve Fauně již bylo o barvách holubů dostatečně referováno. Modenky jsou uznány ve všech barevných a kresebných rázech ve všech šesti barevných řadách (černé, šedohnědé, popelavě červené, popelavě žluté, hnědé a hnědožluté) a ve všech vzorcích (bezpruhý, pruhový, kapratý a tmavý). Jedním z možných modifikátorů zbarvení je faktor bělouš, který vyvolává částečné probělení opeření projevující se již v juvenilním opeření. Výraznějším modifikátorem zbarvení je komplex toy stencil, který zachovává kvalitu zbarvených ploch a vyběluje oblast vzorků. Vzniká soustava bělopruhých, šupkatých a slitě šupkatých rázů. V Německu jsou holubi slitě šupkatí nazýváni běloštítní lemovaní či štítníci a objevují se další nepřesnosti v určení barvy a kvality vzorků. Doporučuji držet se českého názvosloví, které je mnohem přesnější. Dalším výrazným a velmi starým modifikátorem zbarvení je bronz, projevující se u intenzivních plavých rázů bronzovými vzorky, u rozředěných rázů tzv. sulfurovými. U vzorku tmavého mohou být viditelné lemy opeření v základní barvě holuba, ale není to podmínkou. Pak jsou křídelní štíty zcela slitého zbarvení, s výjimkou konců letek. Pěnkavčí projevy (záběly, bronz) v hrotech letek jsou u všech holubů toy stencil a bronzových povoleny. Příslušné rázy mohou mít též projevy bronzu na krku. V americkém standardu uvedený modifikátor isabelový by rozšířil barevné spektrum též o široké možnosti opalizace, ale vzorník není zřejmě v tomto ohledu příliš precizní. Mezi moderní modifikátory lze zařadit andaluský. Zdá se, že chovatelé mají zatím potíže ve správném vymezení široké variability účinku tohoto faktoru (osciluje od tmavé až po velmi světle šedou, tmavě lemovanou), včetně projevu v jeho výrazně zesvětlené homozygotní konstituci. Méně potíží činí vymezení tygrů (kombinace bílých a barevných ploch v posloupnosti hlava – krk – křídelní štíty a dolní hruď, pera jsou plně vybělena až po pelichání) a holubů stříkaných, u kterých mohou být bílé i ruční letky, ale dle výkladu standardu nikoliv jen jednostranně. Německá modenka má povoleno bílé recesivní (vikvové oči a červené obočnice) i bílé dominantní (oranžově červené oči, světlé obočnice) zbarvení. Od roku 2011 jsou uznáni v modifikaci ledové, která zjemňuje zbarvení do stříbrnomodrého tónu se zachovaným probarvením vzorků.

Elegantní hlava je kulatá a pravidelně zaoblená, s dobře odsazeným čelem. Zobák je střední délky, v nasazení silný, odpovídající stejně jako obočnice barvě okolního opeření, zatímco barva drápků je bez významu. Hrdlo je dobře vykrojené, krk se z širšího nasazení na trupu směrem k hlavě plynule zužuje, délku vzpřímeně drženého krku lze označit za prodlouženou. Záda jsou krátká a pokud možno vodorovně nesená. Jejich pokračováním je pozvednutý krátký a nepříliš široký ocas, na kterém spočívají konce ručních letek, které se nesmí křížit. Hruď je nejen široká, ale též dostatečně hluboká, aby spolu s dolní hrudí a břichem vytvářela zdání nenarušované linie. Bérce jsou jednoznačně zřetelné, neboť nohy jsou velmi vzpřímené, jen s nepatrným podklesnutím. Na stále přítomné graciéznosti přidává postoj na špičkách prstů. Délku nohou mohu označit za prodlouženou, neboť poměr jejich výšky vůči postavě a krku s hlavou je 1 : 1 : 1. Pomyslný poměr výšky modenky k délce je 3 : 2. V České republice sdružuje chovatele plemene Klub chovatelů slepičáků. Výrazným konkurentem v rozšířenosti modenky je pravděpodobně prácheňský káník, jehož dávné kořeny lze rovněž vysledovat až do Itálie.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře