Nejznámější holubi 6 Lahore

Černý.
Černý.
Černý pár.
Červenopruhý.
Červený.
Červený.
Dřívější vzorníková kresba.
Mladí žlutí v chovu Sébastiena Lagabarre – Francie.
Mladí žlutí.
Černopruhý.
Modrý pruhový.
Modrý pruhový.
Seif Edin (Tunisko – vlevo) a Sebastian Lagabarre (Francie) při prohlídce lahore v Tunisku.
Stříbrný.
Stříbrný.
Stříbřitý pruhový.
Žlutopruhý.
Žlutý.

Původně tento okrasný holub vynikal svojí jedinečnou plášťovou kresbou, dnes překvapuje též prošlechtěností tělesných forem, klenbou hlavy, velkýma očima s červenými obočnicemi, hrdým postojem i kvalitou zbarvení. Šlechtitelsky se u něho podařilo nejen dostatečně ustálit velmi nesourodé prolínání bílých a barevných ploch, ale také dosáhnout bílých rousů při barevných křídelních štítech nebo světlého zobáku při zbarveném čele, což je v rozporu s našimi všeobecnými poznatky.

Ačkoliv patří bezpochyby k nejstarším holubím plemenům, pro světové holubářství byl „objeven“ vlastně až ve druhé polovině 19. století, kdy byl dovezen z Přední Indie do Anglie (asi 1855) a tam nejprve nazván dle svého zbarvení krejčím. Mnohem známější a zásadnější ovšem byl dovoz do Rakouska (1875) a především do Německa (1880), kde byl zušlechtěn do podoby, která je dnes ve světě nejrozšířenější. Odkazy ve staré evropské literatuře jsou velmi kusé a nepřesné, díky unikátní kresbě však plemeno snadno poznáváme na starých kresbách z oblasti dnešní Indie a Pákistánu. Známá je kresba z 16. století, která vyobrazuje, jak třetí mughalský císař Akbar (vládl indickému subkontinentu v letech 1556–1605) na své cesty bere také okrasné holuby, které drží ve speciálních stanech. Lahore tam vyobrazení jsou ještě hladkonozí, s některými barevnými pery v ocase a ojedinělými bílými pery v letkách. Další mughalská miniatura z roku 1670 zachycuje hladkonohé lahore již se zcela bílým ocasem, pravděpodobně v rázu žlutém. V 18. století se již objevují kresby holubů s rousky na nohou a též se stříkáním na hrudi, v 19. století se na indických kresbách v podstatě shledáváme s holuby dnešního typu, kteří již měli krátké rousy a světlé zobáky. J. C. Lyell v roce 1887 popisuje holuby, kterým se v Bengálsku říká sherajee, zatímco v severní Indii schiraz. Jméno bylo odvozeno od íránského města Šíráz, které je střediskem provincie Fárs, starověké Persidy, jež byla označována za město růží a kultury. V praxi asijských národů je termínem shiraz (šíráz) označován holub ve zvláštní kresbě s barevnými křídly a kresbou jinde na těle, nelze tedy jen z názvu holuba doložit, že nevznikl v Přední Indii, ale jeho skutečné kořeny se nachází v Íránu. Lyell dále uvádí, že na svých cestách viděl jedince, kteří měli tmavou horní čelist. Vzácným rázem byli stříkaní, jejichž bílá hruď byla protkána ojedinělými barevnými pery. Čím více takových samostatně rostoucích pírek bylo, tím více byli sherajee ceněni. Lyell též zmiňuje, že v Kalkatě v obchodech s holuby viděl černé, červené, žluté, šedohnědé, ale též modré a stříbřité, oboje pruhové a bezpruhé, a také sherajee v jiných barvách. Označení lahore se zřejmě poprvé objevilo v Anglii podle města Láhaur, které bylo centrem chovu několika plemen s velmi ojedinělým zbarvením. Láhaur je hlavním městem provincie Paňdžáb v Pákistánu, jeho počátky sahají až do starověku. Podle legendy bylo město založeno před 4 000 lety knížetem Lavou, synem Rámy, hrdinou starého indického eposu Rámájana. Historicky však bylo prokázáno, že Láhaur je starý asi 2 000 let. Některými autory je přibližně takto odhadována i éra holuba lahore, u kterého byla popsána též hedvábná mutace, rozšířená později nejvíce u pávíků. Evropští publicisté druhé poloviny 19. století (např. Lumley a Fulton) popisovali několik kreslených asijských holubů, mezi nimi lahore a sherajee jako dvě samostatná plemena. Sherajee měl být rousný, velikosti anglického bubláka s velkou, oválnou hlavou. Kresba na hlavě procházela přes oči, ale jinak byla shodná s moderními lahore. Horní čelist byla skvrnitá. Jako lahore popisovali hladkonohého holuba velikosti dragouna, ale těžší stavby těla, se skrvnitou nebo tmavou horní čelistí. Připustíme-li určité nepřesnosti v tehdejší terminologii, v podstatě se jednalo o stejného holuba, přičemž jedna z jeho forem byla hladkonohá a druhá rousná. Po rozšíření do Evropy se ještě v první polovině 20. století zcela běžně objevovali v odchovech i jedinci hladkonozí nebo s krátkými punčoškami. Směr šlechtění záhy začal udávat Spolek chovatelů lahore v Německu, který byl založen již v roce 1911. Klub si stanovil našlechtit u všech rázů lahore světlý zobák, kolem očí bílé okruží, opeření nohou do podoby punčošek a každopádně větší hmotnost, než měli sherajee. Kromě opeření nohou, které bylo posléze šťastně prodlouženo v rous a supí pera, zůstávají tyto původní požadavky platné i po více než 100 letech.

Lahore v české literatuře

Hledat zmínky o těchto nádherných holubech v našich nejstarších dílech je jako hledání jehly v kupce sena. Bohudík do českých pramenů také patří Baušeho dílo Drůbež, které je doplněným překladem Fridrichovy knihy Geflügelbuch (1896). Bauše zde představil letáky (rejdiče) lahorské, kteří „se od našich letáků liší tím, že obyčejně mají nápadně velké tmavé oči, kdežto u našich purclíků bývají oči bílé perlové“. Bauše doplňuje, že mají „hladké nohy a prsténec (obočnici) oční červenavý. V Indii používá se jich ku hrám letu jako našich letáků, a sice i k letu ve výši i k přemetům, ku oběma sportům ‘nepřekonatelně’ se hodí, neb jsou lehcí a vytrvalí letouni, otužilí, klidní, krotcí a ostražití holubi, kteří výborně krmí vlastní i cizí mláďata, odtud jejich oblíbenost.“

Tělesné formy

Lahore je statný, mohutný holub s dopředu vyklenutou a velmi hlubokou hrudí. Ladnost a vznešenost jeho tvarů podtrhují středně vysoké nohy a hrdě držený krk, na kterém se nachází velmi prošlechtěná hlava. Velikostí a hmotností jsou přirovnáváni ke známějším koburským skřivanům, ale toto přirovnání je vzhledem k odlišnostem v typologii obou holubů spíše zavádějící. Původní lahore byli poměrně dlouzí a nepříliš harmoničtí, měli tendenci nosit křídla pod ocasem a také jejich letky byly příliš úzké a po smočení při dešti znesnadňovaly holubům návrat do holubníku. Celkový typ lahore se tedy rozšířil, zkrátil a získal i hloubku, ale to neznamená, že by chtěl lahore konkurovat těžkým holubům tvaru. Zůstává stále holubem jedinečným nejen v kresbě, ale též v typu. Lahore má velkou, širokou a dokonale zaoblenou hlavu se strmým čelem. Rozhodující pro celkový dojem z hlavy není jen její šířka a tvar, ale také její kresba. Nesprávné rozmístění bílých a barevných ploch může zcela zhatit žádoucí vizuální obraz anebo naopak při ideálním utváření přispět k úspěchu průměrného jedince. Zobák je silný a středně dlouhý, růžové barvy, ozobí je výraznější, ale jemné. U lahore je novelizací německého vzorníku oficiálně potvrzeno, že vnitřní část ozobí může být potemnělá, a to nejen u mladých holubů, jak bylo tolerováno dosud. Tmavé vnitřní části ozobí jsou povoleny proto, že jsou geneticky spřízněny s barevnou kresbou čela. Není jednoduché docílit bez přítomnosti modifikačních genů světlého zobáku a širšího barevného pruhu na čele. Někdy se tmavé ozobí podaří u ročních holubů samo vyčistit, jindy zůstává, oficiálně ani v tomto případě není vadou. Oči jsou velké a vždy tmavé. Vzácněji se objevují tržené oči, jejichž výskyt je vzhledem k prolínání bílých a barevných ploch těsně u očí logický, ještě raritnější je různookost, která se vyskytuje snad jen po křížení. U obočnic klademe mimořádný důraz na to, aby byly jemné, tvořené jedním kruhem. Často bývají hrubší a dvoukružné, což je hrubou vadou. Další pozornost věnujeme jejich prokrvení, které druhotně obstarává červené zbarvení. Dočasně je jejich světlejší zbarvení tolerováno jen u modrých a stříbřitých, u všech ostatních výjimky možné nejsou. Krk je silný, středně dlouhý, spíše elegantní než tlustý, vždy široce nasazený na trup. Dříve byl postoj velmi nízký, nohy byly často úzce nasazené a tvarované do písmene X. Ačkoliv nechceme ani postoj vysoký, lze říci, že zvýšený střední postoj lahore pomáhá sladit poměrně výraznou zadní partii s ostatními částmi do velmi pozoruhodné symbiózy. Držení těla je podobně jako u staroholandských kapucínů téměř vodorovné, záda se svažují jen v mírném sklonu, navazuje na ně ocas, který pokračuje v linii zad a je mírně spadající, až téměř vodorovně držený. Vlivem křížení s kingem, které vylepšilo klenbu hlavy, šířku těla, zkrácení zadní partie a utvrdilo červené zbarvení obočnic, dnes část holubů drží ocas mírně nahoru a vykazuje dutá záda, což jsou hrubé vady. Typickou vadou stříbrných lahore jsou ostřeji spadající záda. Křídla jsou široká, poměrně dlouhá a složená na ocase, který je delší a tvořený širokými rýdovacími pery. Estetickou krásu podtrhují pernaté ozdoby nohou. Z lýtek vyrůstají dlouhá supí pera, která bez narušení přechází v kratší a bohaté rousy, jež překrývají běháky a prsty, vytvářejí dojem „pevné“ nohy a zastřešují celkovou kompaktnost. Musí dobře schovávat i vnitřní prsty. V posledních letech došlo v této oblasti k velkému pokroku. Délka rousu musí být taková, aby nijak nenarušoval hnízdění. Typ lahore by měl v každém případě reflektovat odlišnosti způsobené pohlavními rozdíly. Nechceme holubice v typu samců, které by nemusely mít žádoucí reprodukční schopnosti. Při hodnocení počítáme ocasní pera, kterých musí být 12, ocas nesmí být stříškovitý, příliš široký, mezerovitý nebo se spuštěnými krajáky. Důležitým aspektem je zhodnocení holuba v ruce, při kterém posoudíme jeho osvalenost a kondici.

Kresba

Kresba sestává z majoritních bílých ploch. Bílé jsou líce, hrdlo, přední část krku, hruď, břicho, dolní část hřbetu, rousky, supí pera a ocas, zatímco horní část hlavy, šíje až k ramínkům, horní část hřbetu a křídla včetně letek jsou barevné. Mezi barevnou horní částí hlavy a očima je 3–5 mm široký bílý pruh. Plášťová kresba holuba lahore je tedy naprosto unikátní. Ze šlechtění kudrnáčů štítníků bylo ověřeno, že je příbuzná s kresbou štítníka, patří mezi kresby spíše hravé než precizní. Výletci velmi často vykazují některé bílé letky nebo barevná ocasní pera. Tyto nepřesnosti se pak dále reprodukují, proto holuba s takovou vadou zařazujeme do dalšího chovu jen zcela výjimečně, když je jinak mimořádných kvalit. Nejméně problematické se zdá použít holuba s vadou v ocase, kdy je do chovu tolerováno jedno barevné ocasní pero. Vyrovnávací párování se musí použít pro zákres hřbetu, který má procházet přibližně v jeho polovině, i u zákresu bílého opeření kolem očí a u ozobí. V chovu se běžně používají jedinci, kteří mají barevný zákres až k očím, ale musí se jim dát vhodný partner. Problematické je též použití holuba s bílým čelem nebo bílými plochami na krku. Tito lahore patří do skupiny prvního výřadu výletků, kterým zajistíme též dostatek místa a péče těm jedincům, kteří jsou v žádoucí kresbě. Nejčastější vady se objevují u kresby „brýlí“ kolem očí, dále tvar lícní skvrny inklinuje ve spodní části mezi hlavou a krkem k vyběhnutí dopředu a naopak velmi často kresba mezi krkem a křídly v oblasti u ramínek bývá nežádoucně probělená klínkem. Důležitý je i přesný zákres krční kresby, který by měl být svislý, případná barevná pírka po těle odstraňujeme podstřihem během předvýstavního období. Upravené opeření nesmí být na první pohled viditelné.

Barevné rázy

Na starých vyobrazeních bylo znát na letkách těchto holubů značné probělení, ale díky tomu, že lahore, ač původně rejdiči, byli v systematice německého holubářství zařazeni v době po druhé světové válce mezi holuby barevné, kvalita jejich barvy a zejména lesk a svit jsou od 70. let 20. století na vynikající úrovni. (Pozn.: Dnes správně patří mezi holuby tvaru.) U intenzivních jednobarevných rázů, kterými jsou černí a červení recesivní, vyžadujeme jednolité a plné zbarvení včetně ručních letek, u rozředěných rázů, kterými jsou žlutí a šedohnědí, může být zejména v letních měsících znatelné určité vyšisování. Ráz šedohnědý má u lahore poněkud zvláštní postavení, neboť byl „odedávna“, včetně všech našich starších vzorníků, nazýván „mramorovaný“. Je to dáno tím, že vznikl křížením přes žluté recesivní a v jeho zbarvení se prolínalo jednak prosvětlení pro šedohnědé holuby u všech plemen velmi typické, jednak efekt recesivně žluté, byť v heterozygotním založení. Červenou žádáme velmi sytou, pokud možno bez třepenitosti, kterou nejlépe odstraníme křížením přes černé partnery. Při tomto spojení věnujeme pozornost též tvaru ocasu, neboť jak černí, tak červení trpí na jeho stříškovité, širší či mírně dělené utváření. U rázu žlutého je ideální také syté zbarvení, kterého docílíme zase pářením s červenými. Zpravidla se využívá žlutý samec a červená holubice, což vychází z tzv. pohlavní vázanosti znaků. I zde je dobré docílit kompromisu, sytá žluť totiž inklinuje k větší třepenitosti, zatímco neintenzivní žlutá je ve struktuře opeření perfektní, ale barva velmi trpí na slunci a nenabízí kýžený kontrast. U žlutých se zaměřujeme na barvu obočnic.

Mléční (milky) se vyskytují oficiálně jen v plnobarevném založení, které je nazýváno barvou stříbrnou. V anglické terminologii využívané označení levandulová je identické. Recesivní faktor milky v tomto případě překrývá některý z plnobarevných rázů, zpravidla černý. V České republice byla stříbrná z lahore přenesena na holuba rysa a vznikli velmi atraktivní stříbrní bělopruzí a šupkatí rysové. Ačkoliv je velmi jednoduchý a snad i velmi lákavý chov plavých lahore na bázi milky, oficiálně nejsou uznáni. Běžně se však mléční modří či mléční stříbřití lahore vyskytují, a to zpravidla pruhoví nebo kapratí, jen se nevystavují. V chovech jsou k vidění též heterozygoti, kteří jsou normálního zbarvení, ale obsahují jednu vlohu pro milky, a tak jsou v jemnějším odstínu svého zbarvení. Mléčné lze zkvalitnit nejlépe přes černé, ale u některých plemen se osvědčili i modří, kteří zbarvení ideálně zesvětlili. Zmíněným křížením pomůžeme zvětšit, zešířit a prohloubit též postavy stříbrných. Holubice bývají poněkud tmavší, což platí také o modrých a stříbřitých.

Plavé rázy v černé/modré řadě a také v červené/žluté popelavé řadě jsou u lahore dnes naprostou samozřejmostí. Modří pruhoví a bezpruzí, jakožto i jejich rozředění stříbřití pruhoví a bezpruzí jsou doplněni jedinci ve vzorcích kapratém až tmavém. Ve všech těchto vzorcích mohou být též červeně a žlutě plaví, ačkoliv vzorník nepochopitelně uvádí jen pruhové, stejně jako neuvádí třeba stříbřité bezpruhé. Postupné uznávání rázů patřících do základních barevných řad lze považovat za neefektivní ztrátu času. Tmavé žluté a tmavé červené známe pod nevhodným označením dominanti. Jsou podobní s recesivně červenými/žlutými, ale mají zesvětlené (popelavé) letky. U modrých a stříbřitých byly obočnice dlouho světlé, a nikoliv červené. Později se díky křížení se žlutými podařilo dosáhnout obrovského pokroku, a ačkoliv je dodnes povolena tolerance, nejlepší jedinci mívají obočnice již červené. Prokrvení obočnic napomáhá podávání kukuřice a též pohyb na slunci, větru či dešti, a nikoliv jen ve tmavém holubníku. U žlutě/červeně plavých je žádoucí, aby zejména opeření na hlavě nebylo výrazně zamodralé, i zde je nutno tolerovat určitý stupeň zamodralosti u holubic.

V poslední době byli vyšlechtěni lahore chocholatí a také velmi atraktivní mandloví. Rozšíření barevných rázů nic nebrání, ale jak už to u kreslených plemen bývá zvykem, někdy se vynaložené náklady na omezených barevných plochách nevyplácí. Určitě by se ale mohli rozšířit alespoň mléční v plavých rázech.

Chov a rozšíření ve světě

Základním kritériem, které se chovatelé snaží dodržovat, je zachování vynikající plodnosti a samostatnosti při odchovu. Lahore jsou tak schopni vychovat sami dostatečné množství mláďat, ze kterých lze do dalšího chovu vybrat dobře kreslené jedince. Hodí se do volného i voliérového chovu, kde výborně prospívají. Svým velmi klidným, ale vůči ostatním holubům poměrně sebevědomým vystupováním patří mezi vděčné chovance, kteří však pro svoji velikost vyžadují dostatečně velký holubník a budníky. Z hlediska rozvoje pernatých ozdob nevyžadují zkrácení rousů před chovnou sezonou. Jen ve zcela výjimečných případech lze zkrácení per podpořit a pak je vhodné neopomenout ani zkrácení velmi hustých supích per. Osvědčily se individuální kruhové sedačky, pro společný odpočinek lze využít hoblovaných střešních latí. Podlahu holubníku je žádoucí pokrýt savým materiálem. Plemeno lze bezpochyby doporučit začátečníkům, ale jen za podmínek, že budou o hlavních úskalích chovu a výstavnictví náležitě a odborně informováni zkušeným matadorem. Kresba těchto holubů je totiž velmi náročná a v odchovu se objevují holoubata s vyřazujícími vadami kresby nebo tmavým zobákem či dalšími nedostatky. Dále je bezpodmínečně nutné ukázat začínajícím chovatelům předvýstavní úpravu kresby. Tu děláme nejlépe nadvakrát, přičemž odstraníme přebytečná barevná pera v bílém opeření a naopak, a to tak, abychom docílili co nejpřesněji ohraničené vzorníkové kresby. Úprava prováděná nůžkami vydrží až do dalšího pelichání. Někteří chovatelé mají speciální zařízení, ve kterých jsou holubi během úpravy kresby umístěni, aby se nehýbali. Lahore snáší úpravy velmi klidně. Pro čtenáře znalé německého jazyka lze doporučit knihu „Lahore Faszinierende Taubenschönheiten“ autora Gerharda Sauera, pro anglicky hovořící holubáře doporučuji sborník The Lahore Story autorského dua Johna a Marion Gravesových. Počty holubů na speciálních výstavách v Německu se pohybují mezi 500 a 700, což jsou daleko větší čísla, než vídáme na velkých německých výstavách. Na činnosti se podílí též silná enkláva chovatelů z Francie. Doporučuji internetové stránky www.svlahoretauben.com. V Severní Americe se lahore chovají v poněkud pozměněném typu. Jejich hruď je širší, krk je též širší a velmi vzpřímený. Extrémně kompaktní postavě dodává na důrazu krátká zadní partie. Velmi oblíbený je chov lahore v muslimských zemích, kde jsou nejoblíbenější stříbrní a do módy přichází pomalu, ale jistě i mandloví. V Evropě se chovají snad v každé zemi, například ve Španělsku, Belgii, Nizozemsku, Polsku, Maďarsku či u nás. Český klub vznikl v roce 1986 a fungoval 25 let pod taktovkou Jaroslava Čermáka. Klub sice před dvěma lety ukončil činnost, přesto jeho dřívější členové velmi ochotně obesílají velké výstavy, zejména ty v Čechách, a také výstavy celostátní v Lysé nad Labem, kde lahore patří zaslouženě k největším lákadlům.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře