Nejznámější holubi 7 Kariér

Nejznámější holubi 7 Kariér
Detail plemenných znaků hlavy
Kariér  černý (Velká Británie)
Kariér černý strak (Velká Británie)
Kariér detail (Velká Británie)
Kariér detail bradavičnatých ozdob (Velká Británie)
Kariér žlutý (ČR)

Kdybychom se vrátili v holubářství řekněme do 19. století, nemohli bychom opomenout vysokou oblibu bradavičnatých holubů. Jejich úspěšné rozšíření do světa podnítily původní vynikající orientační schopnosti, po zušlechtění též úžasné tělesné tvary, hlava se zobákem a prošlechtěné ozobí i obočnice. Nejdokonalejším a nejvíce diskutovaným zástupcem skupiny je holub kariér, který je již stovky let nazýván králem, a toto vznešené označení používají jeho chovatelé až do dnešních dnů.

Historie

Kořeny tohoto elegantního, ale též majestátního, velikého a vysokého holuba, můžeme hledat v jihozápadní Asii, zejména v městě Bagdádu, současném hlavním městě Iráku. Toto obrovské město bylo odedávna důležitou obchodní tepnou mezi Evropou, Persií a Indií. Pocházejí odtud nejen příběhy Tisíce a jedné noci, ale také okrasný holub, který nad jiné vynikal rozvojem bradavičnatých ozdob. Jeho původní využití nebylo jen estetické, používal se k přenášení zpráv, neboť měl vynikající orientační smysl. Velmi často byl za tímto účelem držen na vojenských nebo i obchodních plavidlech, aby dokázal spolehlivě přinést důležitou zprávu do rodného holubníku. Později však převážilo využití výhradně estetické, pro něž byly cíleně prodlouženy některé jeho partie. Podobné exteriérově náročnější formy bradavičnatých holubů se chovaly i v jiných oblastech Orientu. Dodnes známe třeba syrskou bagdetu, která je nižší. V jihozápadní Asii je předchůdce dnešního kariéra dosud chován a nejčastěji znám pod označením bagdádský bradavičnatý holub. Je to podobný, ale méně elegantní a nižší zástupce chovaný i ve formě s chocholkou a nemá tak rovný tvar zobáku. Označení kariér se v mnoha zemích světa nijak nepřekládá. Odkazuje však na původní využití plemene, kterým bylo donášení zpráv. Českým ekvivalentem by mohl být název „kurýr“, používaný chovateli třeba v Polsku. V Anglii byl kariér znám již za časů Wilughbyho (1678) a jeho vzorový (vzorníkový) popis předložil Moore v Columbariu již roku 1735. Že se tito holubi z Iráku dostali do Anglie, nebyla náhoda. V 16. století vznikla britská Východoindická společnost, která zahájila kolonizaci indického subkontinentu. Pozemní trasa vedla z Anglie do Indie přes Bagdád, kde se chovali holubi využitelní k přenášení zpráv na lodích, což Angličany bezpochyby zaujalo. Vyvrcholením zájmu o bradavičnaté holuby chované v jihozápadní Asii a severní Africe bylo cílevědomé zušlechtění anglických kariérů (a také anglických indiánů) anglickými chovateli do podoby, jakou známe dnes. Dlouhou dobu byli kariéři ozdobou anglické šlechty, která udržovala jejich cenu nad finančními možnostmi obyčejných lidí. Do celého světa se rozšířili mnohem později a zůstal jim přívlastek jedněch z nejnáročnějších holubů.

Kariér v české literatuře

Bohumil Bauše v knize Drůbež v roce 1898 popsal kariéra jako „anglickou bagdetu přímozobou, která jest rozšířena po Syrii, Arabii, Persii, v Anglii zaujímá již 200 let mezi holuby domácími jakožto ‘král’ první místo. Zobák má býti jemný, tlustý, masivní, přímý, na špici otupen, obě polovice stejnoměrně silné a dobře uzavírající, spodní čelist tak dlouhá jako čelist svrchní“. Tyto poznatky vhodně doplňuje Antonín Jeřábek v knize Chov holubů pro užitek i sport v roce 1910, který popisuje, že „jenom carrieři s nejlepšími, měkkými a silnými bradavkami poskytují bezvadná mláďata ve vytvořování bradavek. Chováme-li carriery, nesmí býti v témž holubníku jiných holubů, holubník buď prostorný (jsou rvaví), velmi jasný, čistý, bez průvanu a vlhka, bez hřmotu, neboť jsou plaší, také mláďata jsou plachá“. Josef Vrbka v Praktickém holubáři z roku 1917 připomíná, že „průměr očních bradavic obnáší u dospělého holuba 28 mm, u zvláště cenných jedinců až 38 mm. Obvod nánosku (ozobí) činí u ptáků tří– nebo čtyřletých 63–101 mm, nejvyšší část jeho vyčnívá u květákového tvaru nánosních bradavic asi 12 mm nad výšku lebky“.

Chov u nás

Chovatele kariérů sdružuje Klub chovatelů bradavičnatých plemen. V dobách Československa byli nejznámějšími chovateli Václav Nedoma z Ústí nad Labem, který dělal dovozy zejména z Německa, obdobně jako Oldřich Mrtínek z Chebu, zatímco Milan Kepšta hájil barvy slovenské. Fenomenálním chovatelem byl ovšem zejména př. Hrobár, který uskutečnil mimo jiného import plemene z USA a docílil velmi vysoké kvality, která mu zajistila jedno z předních míst v kontinentální Evropě. Ze současníků, kteří však chovají toto plemeno mnohdy i více než 30 let, lze jmenovat zejména př. Bayera od Kroměříže, dále Františka France z Čepí, Josefa Gabriela, př. Záborského a Patrika Jačo, který chov kariérů u nás propaguje díky svým internetovým stránkám. Ke kariérům se vrátil též Miroslav Červený, známý chovatel bubláků. Z výstav na oblastní a místní úrovni víme, že kariéři jsou rozšířeni po celé republice, ale bohužel jejich obeslání na speciálních výstavách klubu podléhá velkým výkyvům. Byly roky, kdy nebyli vystaveni žádní, a pak přišla éra 100 jedinců, aby po čase sklouzli k výstavnictví tří čtyř osob, které dodávají kolem 20–30 holubů.

Chov ve světě

Ve světovém holubářství je toto plemeno známé pod přesnějším označením anglický kariér. Je to zejména proto, že výrazem carrier jsou velmi často myšleni poštovní holubi. Z evropských zemí vévodí chovům kariérů nejvíce Maďarsko a Německo. Německý klub byl založen v roce 1950 a jeho činnost dlouho řídil legendární chovatel Hans–Dieter Gerbaulet. V těsném závěsu jsou Poláci, jejichž holubi jsou velmi vysocí, s elegantními úzkými krky a úzkými hruďmi, ale chybí jim velikost postavy, což se zákonitě odráží na míře prošlechtěnosti stěžejních bradavičnatých ozdob. Daří se jim v zemích, jako je Nizozemsko, Belgie, Itálie, Francie nebo Švýcarsko. Značný útlum prožívají kariéři ve Velké Británii, kde se stále nacházejí výborní jedinci, ale je jich jako šafránu. Lepší rozšíření je v Severní Americe a Austrálii, kde jsou velmi zajímavé chovy, využívající též širokých možností znalostí holubářské genetiky. Velmi ceněni a oblíbeni jsou v zemích Orientu, zejména jako žlutí a bílí, daří se jim též v Izraeli a Číně. V posledních letech je z komerčních důvodů zřetelná snaha rozvíjet chovy recesivně žlutých, kteří vznikli spolu s recesivně červenými až ve 20. století v Německu a jejichž kvalita se zlepšovala velmi pomalu. V klubu bradavičnatých holubů v Maďarsku je sdruženo kolem 20 členů. Nejznámějším chovatelem je Lájos Szabó, který zdařile zregeneroval žlutý ráz a pravidelně přispívá hodnotnými články i do anglicky hovořících oblastí. Lájos počítá s plochou dva metry čtvereční na jeden chovný pár, holuby dává koupat často, aby měli dobré opeření, ale jen do teploty 0 °C. Doporučuje posuzovatelům, aby získali praktické zkušenosti s chovem kariérů, neboť si nelze nepovšimnout, že kariéry velmi často hodnotí posuzovatelé, kteří je nechovají, a proto jim unikají důležité vady.

Plemenné znaky

Důležité je zmínit, že na plný rozvoj bradavičnatých ozdob potřebuje kariér nejméně dva, ale spíše tři až čtyři roky života. V tomto věku byl v minulosti teprve začleňován do chovu, což eliminovalo chovné využití nevhodných jedinců. Výsledkem chovatelské snahy by měla být hrdá, statná a vzpřímená postava s ostřeji svažujícím se držením zad a ocasu, na silných a dlouhých nohách, které jsou široce nasazené a v patním kloubu jen mírně povolené. Poněkud výraznou zadní partii opticky eliminuje velmi dlouhý a pokud možno úzký krk. Na hlavě je nápadné značně vyvinuté ozobí u starších jedinců ve tvaru vlašského ořechu, umístěné z horní i spodní strany dlouhého a silného zobáku, který je vodorovně držený. Dojem jedinečnosti podtrhují trojkružné obočnice, jejichž vnitřní okruží by mělo mít kárový tvar. Kariér má úzkou hlavu s plochým čelem. Vzdálenost špičky zobáku ke středu oka je 52–55 mm, tvar zobáku je co nejrovnější, s jemně zahnutou špičkou na horní čelisti, musí být rovněž tak silný, aby unesl bradavičnaté ozobí, které pokrývá jeho horní a později i dolní část. Barva zobáku je u všech rázů pokud možno světlá. Ozobí je popisováno jako horní a dolní, přičemž poměr je 2/3 horní a 1/3 dolní. Osvalená postava je poměrně málo opeřená, takže bývá obnažený kýl hrudní kosti. Zadní partie (křídla a ocas) je dlouhá, což je v korelaci s požadavkem velké délky nohou, krku i zobáku, přičemž ocas se nesmí dotýkat země. Opisuje se, že obočnice jsou až tříkruhové. Ve skutečnosti jsou obočnice utvářené vnitřním a vnějším okružím. Vnitřní je poměrně jemné, s ideálním károvým tvarem, ale bývá i kruhové. Některé teorie hovoří o tom, že díky károvému tvaru se snáze odplaví z očí případné nečistoty a holub tolik netrpí na slzení. Kárový tvar jednoznačně doporučuje i poradce chovu František Franc. Vnější obočnice začíná zpravidla jemnější a hladší strukturou a až následně přechází do vrásčitějšího utváření. U nejkvalitnějších linií je díky tomuto přechodu vizuální efekt z obočnic u starších jedinců krásně tříkružný, jen někdy v dolní části je i zde struktura hladká, která prostřední kruh narušuje. Vzpřímeně držený krk svírá se zobákem pravý úhel. Hrdlo musí být krásně vykrojené, což není vždy pravidlem. Délka postavy je zapsána v australském vzorníku, kde je uvedeno, že od špičky zobáku po konec ocasu dosahuje délky 44,5 cm. Záda jsou skloněna v úhlu přibližně 55 stupňů. Barva očí je u bílých a při bílém okolí očí tmavá, u ostatních oranžová až červená, u hnědých nepravě perlová.

Čeho se v chovu vyvarovat?

Chov by měl být založen na silných a dobře osvalených holubech. Mnoho kariérů je menšího tělesného rámce, což se týká zejména holubic a je častým jevem u rozředěných barev (khaki, recesivně žlutí). Z hlediska posílení kvality opeření, které inklinuje k třepenitosti, je vhodné mezirázové křížení. Již James C. Lyell v knize Pigeon Keeping for Amateurs z roku 1892 doporučil párování černých s šedohnědými, čímž docílíme nejkrásnějších kariérů. V té době ještě nebyli bílí a strakové na tak vynikající úrovni, jako jsou nyní, proto třeba Lájos Szabó z Maďarska může dnes klidně doporučit i párování černých se straky. Při spojení s rozředěnými rázy lze nejlépe potlačit tendenci tmavých rázů kariérů k nežádoucímu tmavému zobáku. Chovatel se nemusí honit za krátkou zadní partií. Spíše by se měl zaměřit na dosažení dlouhého krku, který je úzký a jeho vzpřímený tvar nenarušuje ohryzek. Častým přáním jsou vyšší nohy. Jestliže jedince správně zvýšíme a zadní partie se svažuje směrem k zemi, nepůsobí ani při své délce disharmonicky. Tvar vnitřní obočnice přirovnávaný ke kosočtverci by měl být chovatelsky utužován. Hrubou vadou jsou spuštěné obočnice pod očima a častou vadou je nepravidelné vnější okruží, zejména směrem dolů či dozadu. Do chovu bychom neměli používat kariéry s kulatou hlavou, která působí neelegantně a je příliš krátká, kdy pak dochází u starších jedinců k tomu, že ozobí zasahuje až do obočnic. Snahou je naopak docílit delší, úzké a ploché hlavy, která umožní vyniknout bradavičnatým znakům, a i při plně vzrostlých obočnicích a ozobí nedochází k jejich spojení, ale je mezi nimi mezera. V případě zobáku je častou vadou jeho svažující se držení, přerostlá horní čelist nebo slabá dolní čelist. Ideální zobák je držený vodorovně, je dlouhý a kuželovitý, linie mezi horní a dolní čelistí je přímá, nikoli zahnutá. Ozobí se zvětšuje s věkem holuba. Horní ozobí má zpočátku tvar mandle, později roste zejména nahoru a směrem dozadu. Již u výletků musí být na spodku zobáku přítomny bradavičky. Jestliže tam nejsou, dolní ozobí se nikdy později správně nevytvoří. Důležité je symetricky rostoucí ozobí, které též zaručuje, aby se správně dovíraly obě čelisti. Někdy není u vyspělých holubů tvar ozobí kulatý, ale dochází k protažení do klínovitého útvaru, a to převážně s nejvyšším bodem vzadu, ale naopak se vyskytuje i zesílení směrem dopředu, což zvláště kazí dojem u přerostlého dolního ozobí. Nejvyšší bod má být uprostřed. Vadou je nedostatečné vyvinuté, ale též nadměrně hrubé ozobí, jakožto i příliš krátké, které je rostlé daleko od špičky zobáku. Zdá se, že rozvoj bradavičnatých útvarů posiluje slaný vzduch, proto se kariérům obzvláště rychle vyvíjejí bradavičnaté znaky v přímořských oblastech (např. sever Polska, některé arabské státy). Hrubou vadou jsou obočnice červené a také příliš houbovité.

Barevné a kresebné rázy

Nejčastěji se dnes chovají kariéři bílí, pak černí a kontrastní strakové v různých barvách. Dalšími oblíbenými rozprostřenými rázy jsou šedohnědí, stříbrní na bázi popelavě červené, žlutí, červení, hnědí a khaki. U kariérů se vzácněji chovají také holubi plavých rázů ve všech barevných řadách, nejvíce jsou známi modří pruhoví. Chov není v žádném případě veden snahou o dosažení dokonalého zbarvení. Kariér je holub typu a hlavních plemenných znaků, jejichž kombinace je tak náročná, že oblasti, jako je barva očí či opeření, ho posouvá do roviny, která špičkové holubáře nezajímá.

Způsob chovu

Podobně jako při chovu jiných náročných holubů, i v případě kariéra je zisk chovatelských zkušeností otázkou několika let poctivé dřiny, při které se holubář učí všem detailům vedení chovu, šlechtění a přípravě na výstavy. Jakmile je s odchovem spokojen, a to je tehdy, je-li kvalita mladých lepší než rodičů, měl by své jedince ukázat na výstavách včetně těch mezinárodních, aby získal přehled o kvalitě svého chovu porovnáním s jinými. Chovatelé kariérů se musejí obrnit velikou trpělivostí, neboť o kvalitě výstavního jedince se rozhoduje až ve 3–4 letech věku, kdy dosahují dokonalosti bradavičnaté znaky. Výstavní využití je zpravidla tříleté, mezi 3. a 6. rokem, ale běžně jsou předváděni již výletci, kteří jsou posuzováni spíše z hlediska typologických předpokladů. K čemu musí chovatel přihlédnout již při budování chovatelského zařízení, to je vrozená plachost až divokost těchto holubů, mísící se s velkým temperamentem až agresivitou, kterou mohou v zásadě potlačit individuální sedačky, kde na sebe holubi nedosáhnou. Rvavost těchto holubů je dobré omezit hlavně před výstavami, aby si neporanili bradavičnaté útvary. Plachost kariérů má příčinu v jim geneticky vštípené ostražitosti. Tento kdysi žádaný znak není pro dnes vedené voliérové chovy nejžádanější, ale je tak zakódovaný, že se objevuje již u mláďat na hnízdech. Obranou je veliký holubník s obdobně prostornou voliérou. Při obsazování budníků na počátku hnízdní sezony pak chovatel sleduje, zda nedochází k obsazování jiných budníků a s ním spojeným šarvátkám. Někdy se uplatňuje i individuální boxový chov. Kariérům neprospívá ani náhlá změna prostředí, při které mohou propadat stresu, a při leknutí může dojít k poranění jejich těžké hlavy nebo dlouhého zobáku. Po uvyknutí na nové prostředí jsou velmi vděčnými chovanci vzbuzujícími obdiv. Chovatelsky je nezbytná péče o ozobí a také o zobák. Vhodné je zkracovat špičku horní čelisti zobáku, neboť ráda přerůstá a může docházet až k efektu nedovřených čelistí, mezi nimiž je pak menší mezera. Základním předpokladem pro chov kariérů je suchý a dobře větraný holubník bez prachu a vlhkosti. V nevhodném prostředí velmi trpí na slzící oči a onemocnění dýchacího ústrojí, což eliminuje úspěšnost chovu. Krmítka je vhodné umístit výše nad zemí, stejně jako napáječku a gritník. František Franc doporučuje hnízdní misky vytvořené z laťkových rámečků vystlaných hoblinami a slámou. Z takových hnízd nevypadávají vejce ani při leknutí sedícího rodiče a nedochází k jejich mechanickému poškozování. Do dnešní doby je kariér schopen plnohodnotné samostatné produkce mladých zcela bez využití chův. Jen proto, že je natolik cenný, používají se někdy v chovu chůvky, aby se zvýšilo množství odchovaných mladých. Zpravidla se k těmto účelům využívají poštovní holubi. Pohled na dokonalého kariéra je odměnou za všechnu vynaloženou práci, kterou chov tohoto mimořádného plemene obnáší.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře