Nejznámější holubi 25 Anglický bublák

Další fotografie (20)

V anglofonních oblastech je tento kompaktní, krátký a vzpřímený bublák s nápadnými pernatými ozdobami bezpochyby nejoblíbenějším zástupcem skupiny bubláků. Unikátní je jeho pozvednutý čelní vrkoč, dlouhé rousy dalece přesahující prsty a bujná, vzpřímená a dopředu prodloužená chocholka, která bez narušení přechází v hřívu na krku. Chová se také v České republice, ale v konkurenci českých bubláků se zatím více neprosadil.

Historie

Bubláci podle nejstarších písemných pramenů pocházejí z Egypta, Arábie a jižních částí Ruska, kde se na rozvoji chovu holubů s opeřenýma nohama a pernatými ozdobami hlavy podílelo teplé podnebí a v neposlední řadě preference těchto plemenných znaků u samotných chovatelů. Výraznou zdobnost provázel také svérázný hlasový projev připomínající zvuky trubky nebo bubnu. Existenci bublajících holubů v západní Evropě doložil již Aldrovandi počátkem 17. století. Zprvu byli bubláci zobrazováni v mnohem prostším vzhledu, obvykle jako hladkonozí holubi s čelní chocholkou. Již John Moore v díle Columbarium (1735) však popisuje „trumpetistu (čili bubláka) jako perlookého holuba s bohatě opeřenými prsty, zakulacenou chocholkou (tzv. korunou) a zvláštním vrkočem rostoucím hned za zobákem“. Předchůdci anglických bubláků se chovali v Británii přibližně mezi lety 1700 až 1860, zmiňovali se o nich další autoři jako třeba Herbert Smith nebo Robert Fulton, až přišli roku 1860 do Británie bucharští bubláci. Tito holubi zásadně ovlivnili další šlechtění. V druhé polovině 19. století mířili do USA početní imigranti z Evropy, kteří dovezli i anglické bubláky, jež se v USA chovají od roku 1870. Jejich nejznámějším propagátorem v té době byl Frank Rommel, vyhlášený chovatel bucharských bubláků. Cesta na výsluní se ovšem nekonala a plemeno spíše stagnovalo, což se projevilo v naprostém úpadku chovů ve 20. letech 20. století. Právě v té době se začali tito holubi těšit oblibě v Kanadě, kde v roce 1920 bylo vystaveno na národní výstavě dokonce 55 jedinců. A. B. Warder z kanadského Ontaria v roce 1923 sepsal první standard plemene, ale pro popis plemenných znaků použil příliš familiární termíny, takže jeho aktivitu nebrali mnozí vážně. Na sklonku 30. let a počátkem 40. let 20. století přišla éra Paula Stefansona, imigranta českého původu, který se zasloužil o popularizaci a zušlechtění plemene. Stefanson křížil staré linie bubláků s čejkami, s bubláky bernburskými, drážďanskými, bucharskými a německými dvojvrkočatými. Definitivně plemeno pojmenoval anglický bublák a v roce 1947 stál u založení Klubu anglického bubláka v Americe. Klub vypracoval velmi kvalitní standard, který byl zárukou dalšího rozvoje plemene a jeho jednoznačného odlišení od jiných bubláků. Centrum chovu anglického bubláka se posléze přesunulo z východního pobřeží na západní. Vynikajícími chovateli byli v 50. letech Harvey Gatlin, v 60. letech Arnold Bercovitz a Bob Nolan, v 70. a 80. letech nastala éra Johna Heppnera a později Jerryho a Scharon Holmbergových. Počet výstavních exemplářů na amerických speciálkách se vyšplhal na cifru 400. Tito holubi typického (na dokonalé až extrémní znaky orientovaného) amerického holubářství našli oblibu po celém anglofonním světě, avšak cestu do kontinentální Evropy objevili až v posledních několika letech a jsou jedním ze spících „trumfů“, kterými nás Američané již vícekrát překvapili.

Anglický bublák v České republice

V roce 1998 se na veletržním výstavišti v Brně konala prestižní Evropská výstava drobných ušlechtilých zvířat, kde Čechokanaďan Jaroslav Šindelář vystavil několik amerických plemen, mezi jinými i anglické bubláky. Chov těchto bubláků v bílém rázu po několikaletých peripetiích, spojených s náročným importem z USA, rozvinul náš přední propagátor chovu bubláků Emanuel Pangrác. Jeho osobnost je často zmiňována v souvislosti s autorstvím tetralogie Holubi, ve které představil našim čtenářům plemena okrasných i exotických holubů a poštovní holubářství. V třetím díle popsal E. Pangrác blíže také anglického bubláka: „Angličtí bubláci jsou silní holubi stojící na krátkých, opeřených nohách s hustým, dlouhým rousem a supími pery, mají kratší, široká křídla i ocas. Na silném krku je široká hlava zdobená dvěma vrkoči, zadní lasturovitá chocholka má postranní růžici a hřívu, přední chocholka je úzká, vztyčená nad zobákem. Původní dvojvrkočatí bubláci pocházejí z Ruska, odkud se rozšířili do ostatních částí Evropy. Jsou krotcí, přítulní, nenároční na krmení i chovatelské zařízení. Největší oblibu jim přinesl zvláštní hlas – bublání, které jako hlavní charakteristický znak těmto holubům přineslo i pojmenování. Bublající holub mírně pokyvuje hlavou i tělem a má přifouknuté volátko, bublá chvíli slaběji, postupně silnějším hlasem vydává tóny vak, vrk, vok.“

Plemenné znaky

Velikostí postavy i velmi vzpřímeným držením těla jsou přirovnáváni k u nás velmi dobře známým show racerům (americkým výstavním). Hlava je střední, až větší, vždy v korelaci s velikostí těla, široká, plná a plochá, klínovitého tvaru (širší vzadu). Správná šířka záhlaví je předpokladem žádoucího rozvoje a šíře chocholky. Hlava se zdá větší díky rozvoji pernatých ozdob.

Oči jsou vyžadovány jiskrné a intenzivně oranžové, kromě bílých, štítníků, bělohlavých a stříkaných rázů s bílým okolím očí, kde jsou vikvové. Obočnice jsou jemné a peří je těsně ohraničuje. U většiny rázů jsou masově zbarvené, kromě černých, modrých, stříbřitých, levandulových a dominantně červených, kde dosahují šedavého probarvení. Upozorňuji, že červené obočnice známé u našich bubláků jsou u anglických vadou. Zobák střední délky je široce nasazený, nesený v mírném sklonu, nikoli horizontálně. Krk je krátký, silný a hrdě nesený. Směrem k hrudi se pozvolna rozšiřuje a při pohledu ze strany se jemně prohýbá, což přispívá k majestátní eleganci těchto bubláků.

Z hlediska tzv. typu klademe největší důraz na formu a osvalení postavy, která je nejkompaktnější ze všech rousných bubláků. Tělo je krátké, statné a při pohledu zezadu klínovité. Typický klínovitý tvar známe třeba u show racerů. Jeho základem je široká hruď a poměrně náhle se zužující hřbet a úzký ocas. Postava je při pohledu ze strany položena co nejhlouběji. Tělo se jeví díky hloubce dolní hrudi a podkleslému postoji jako těžké, pevné a masivní. Mezi dolní hrudí a nohama není žádná mezera. Ohbí křídel je jako u většiny severoamerických plemen překryto hrudním opeřením. Záda jsou široká a rovná, svažující se v úhlu 45 stupňů. Přilehlá křídla kopírují po celém obvodu křivky těla, přičemž letky leží na ocase, kde se nesmí křížit. Ocas je široký jen na jedno až jedno a půl pera, což je nezbytným předpokladem klínovitosti, je krátký a směřuje se sklonem k podlaze, které však nedosahuje. Pro postoj je důležitá správná délka nohou a jejich podklesnutí v patních kloubech. Nohy by měly být natolik podkleslé, aby spodek těla zasahoval jen palec (2,6 cm) nad zem. Postoj žádáme široký. Omylem mnoha chovatelů je požadavek krátkých nohou u plemen s podkleslým postojem, jako jsou i rousné čejky a podobně. U těchto holubů nejsou nohy krátké, ale normální délky a jejich „krátkost“ je pouze optickým jevem v důsledku povolení v patních kloubech. Opeření je tvořeno hustým, pevným peřím, které lze nejlépe hodnotit spolu s osvalením těla při posuzování v ruce.

Pernaté ozdoby

Mezi pernaté útvary řadíme ohromující rousy a vysoce prošlechtěnou chocholku lasturovitého tvaru, ze které plynule přechází hříva po celé zadní straně krku. Svérázným znakem je přední vrkoč vybíhající nad ozobím ve tvaru dopředu směřujícího klínku. Anglický bublák působí dojmem silného, pyšného a vyváženého jedince, harmonicky sladěného, s výtečným balancem a stylem, kterému ani bohaté pernaté ozdoby nejsou na obtíž.

Zadní chocholka je umístěna v nejvyšší části hlavy. Je co nejširší, nejplnější a nejvyšší. Předpokladem její správné šířky je správná velikost a šíře hlavy. Sílu chocholky zdůrazňuje i přesná linie mezi opeřením temene a vystupujícím opeřením čela chocholky, které je zvednuto pod úhlem 90 stupňů, což ji nejúčinněji napřimuje. Z horního pohledu tvoří chocholka dokonalý půlkruhovitý obrys nezasahující do uší, vyúsťující ve vynikající bodové růžice. Jedná se o malé paprskovité víry vycházející z jednoho bodu, umístěné oboustranně co nejblíže u uší. Průměrně zabírají půl palce, což je 1,3 cm. Velmi bujná chocholka je hustým a dlouhým útvarem, který plynule přechází v hřívu. Chovatelé šlechtí v posledních letech chocholku co nejširší, mnohdy i protaženou směrem dopředu. Hříva je podobné kvality jako chocholka, bujná, ucelená, silná.

Přední vrkoč vytváří unikátní chomáč per, která směřují dopředu nad zobák a ozobí. Vrkoč je podepírán hustými svislými pery vyrůstajícími hned za zobákem. Podobná pera podpírají také boční strany vrkoče a zabraňují jeho přechodu v klasický růžicový vrkoč. Ozobí je z pohledu ze strany viditelné, ale nikoli z pohledu shora. Čím méně nažin nalézáme při nasazení vrkoče, tím lépe. Z pohledu zepředu a shora je přední vrkoč pěkně utažený a úzký, přitom velmi pevný. S postranními zvedacími pery tvoří jeden hustý a utažený celek. Vadný vrkoč je doprovázen vírem, nesen na stranu, příliš kolmý nebo ležící, případně mezerovitý.

Výrazné a v porovnání s postavou velmi nápadné rousy jsou sestaveny ze tří řad kruhovitě rostoucího opeření. Sestávají ze zakulacených širokých a hustých per, která dobře dosedají k zemi. Bohatá supí pera jsou držena ve stejném směru jako křídla a končí přibližně na úrovni konce rousů, se kterými tvoří jeden plynulý celek.

Barevné a kresebné rázy

Angličtí bubláci se chovají ve všech barevných řadách včetně hnědé pigmentace. U černých je vyžadován bohatý zelený lesk a syté zbarvení, u levandulových rovnoměrné popelavé zbarvení, oblíbeni jsou i jako červení, žlutí či šedohnědí, ale v nemalé míře i jako modří a stříbřití, červeně plaví, (tzv. mouční – mealy a žlutě plaví (tzv. smetanová – cream), jakožto i zcela bílí. Vedle holubů pruhových jsou oblíbeni také bezpruzí. Zbarvení mohou modifikovat četné faktory, z nichž nejběžnější jsou mandloví, kite či bronzoví, dále opál, grizzly, komplex indigo (včetně andaluziánů).

Americký standard rozděluje tyto velmi pestře zbarvené holuby do 29 barevných tříd. Nejatraktivnější bubláci kombinují plochy bílé a barevné hned v několika skupinách. Běloštítní mají všechno opeření kromě křídelních štítů a letek druhého řádu barevné (v současnosti jen červení a žlutí, ale předpokládají se nové barvy). U straků jsou hlava, krk až hruď stříkané, spodní část těla a ocas barevné. Ruční letky by měly být plnobarevné (uvádí se minimum tři krajní letky), v ideálu poměr bílého a barevného opeření 50 na 50. Podle skutečného poměru se rozlišují světlí strakové a tmaví strakové. Bělohlávci mají hruď, tělo a křídla vysoce kvalitního zbarvení, zatímco ocas je buď barevný, nebo úplně bílý, nesmí být stříkaný. Označení rázu vychází z exteriéru přední části hlavy, včetně vrkoče, která je bílá až do čela chocholky, bílá hranice se táhne asi půl palce pod zobákem směrem k nasazení chocholky. Všechny ruční letky a rousy jsou bílé, oči černé, zobák lehce rohový. Běžně bychom tyto holuby označili jako mniší, avšak pro možnost dvojího zbarvení ocasu se uplatňuje více termín bělohlávek. Velmi vzácně se můžeme setkat se štítníky, což jsou bílí holubi s barevnými křídelními štíty, mající deset ručních letek bílých, ale možný je výskyt dalších kreseb a barevných rázů v rámci výstavních kategorií novošlechtění či AOC.

Způsob chovu a výstavnictví|

Anglický bublák je bohatě opeřený rousný holub, kterého je nejlepší držet v dostatečně prostorném holubníku bez zbytečných ostrých hran a přepážek. Podlahu je vhodné pokrýt vrstvou hoblin nebo jiného savého měkkého materiálu, kterým můžeme pokrýt i dno hnízdních budníků. K odpočinku se hodí kruhové individuální sedačky, zpravidla polstrované, kde rousy nejméně trpí na odírání. Jedná se o středně velké plemeno, které na velikost chovatelského zařízení, krmítek i předkládané stravy neklade žádné individuální požadavky. Osvědčila se hlubší a poněkud širší hnízda, jakožto i větší velikost budníků, kde se holubi mohou snáze pohybovat a otáčet. Diskutována může být také problematika pernatých ozdob v hnízdní sezoně. Základním kondičním kritériem chovu anglického bubláka je i při dlouhých rousech zachovaná bezproblémová chůze, která je zárukou nejen kvalitního života těchto krásných holubů, ale také bezproblémového pojímání a odchovu. Rousy tak zkracují jen někteří chovatelé, a to spíše z důvodů praktických než chovných. Plodnost anglických bubláků je výborná a stejně pochvalně se chovatelé zmiňují o jejich rodičovských schopnostech. Holoubata kroužkujeme svazovým kroužkem velikosti 12 mm až nad patním kloubem. V předvýstavním období provedeme cílenou obměnu poškozených per v rousech a upravíme podstřihem tvar obou vrkočů. Anglický bublák je poté ozdobou každé výstavy, a to nejen svými unikátními pernatými ozdobami a plemenným typem, ale také neskutečně pestrou škálou barev. Nezanedbatelný je určitě i klidný, nebojácný temperament anglických bubláků a ochotné předvádění bublání.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře