Nejznámější holubi 26 Německý výstavní holub

Červenopruhý (chov J. Studýnka)
Červený dominant – mládě (chov O. Suchomel)
Červený dominant (chov J. Studýnka)
Červený tmavý (chov L. Nodorf/SRN)
J. Studýnka před svými trofejemi
NVH J. Studýnky ve voliéře
NVH u O. Suchomela
Pohled na individuální sedačky, krmítka, napaječky a gritník u J. Studýnky
Př. Obrtlík provádí drezúru
Stříbřitý tmavý (chov L. Nodorf/SRN)
Systém klecí je pro předvýstavní přípravu NVH nezbytný
Tento červenopruhý NVH př. Kravčišina vyhrál na výstavě v Německu
Tmavý (chov L. Nodorf/SRN)
Tmavý (chov L. Nodorf/SRN)
Žlutý dominant – mládě (chov O. Suchomel)
Žlutý dominant (chov O. Suchomel)
Žlutý tmavý (chov L. Nodorf/SRN)
Žlutý tmavý (chov L. Nodorf/SRN)

Nedlouho po vzniku „moderního“ poštovního holuba začal lákat jeho vzhled (a cenné vlastnosti charakterové i rodičovské) k vytváření výstavních forem vzniklých z jeho podstaty. Nejdříve angličtí chovatelé, pak i holubáři z kontinentální Evropy tvořili prostřednictvím cílevědomé plemenitby svébytná okrasná plemena homerů. Tito holubi nesli barevnost a tvarové prvky poštovních holubů, avšak nepoužívali se k letovému sportu, nýbrž k výstavnictví. Postupně došlo ke zdůraznění jejich plemenných znaků na hlavě i zobáku a k formování tvaru těla, krku a postoje. Celosvětově nejúspěšnějším představitelem asi 15členné skupiny homerů je německý výstavní holub (dále NVH), který patří k nejoblíbenějším holubům i v České republice.

Historie

Šlechtění NVH začalo v Německu ke konci 19. století křížením poštovních holubů, dragounů a racků s britskými plemeny homerů, kam patřili v té době zejména antverpští a angličtí výstavní. Všechna plemena homerů se vyznačují nenápadným přechodem mezi zobákem, ozobím a hlavou, která je zpravidla elegantně klenutá. Vyznačují se též barevností vycházející z podstaty poštovního holuba. Německý výstavní převzal tyto atributy a postupně se vyvinul v plemeno, jehož hlava, ozobí a zobák vytvořily unikátní jednolitou protaženou zaoblenou křivku s nenápadným záhlavím. Emil Schachtzabel v původním vzorníku plemene nazývaného tehdy německým poštovním holubem konstatoval: „Německý výstavní je ztělesněním ideálu výstavní formy poštovního holuba, proto by měl působit dojmem silného, rychlého letce. Je holubem typu, u kterého vyniká zvětšená, vodorovně držená postava, prošlechtěná krásná hlava a světlými obočnicemi ohraničené ohnivé oči.“ Schachtzabel podotkl, že tyto typické znaky musí plemeni zůstat. Snad již tehdy tušil, že NVH zažije z hlediska typologie řadu postupných proměn, ale chovatelé jako by byli vedeni jeho slovy a přes obrovské prošlechtění plemene se žádná z původních „Schachtzabelových“ charakteristik opravdu nikdy nezměnila. NVH mají například pořád světlé nebo šedé obočnice, kterými věrně kopírují poštovní holuby. Mají též jiskrné červené oči, vodorovně držený ocas a jsou zvětšené a hlubší postavy. Zpočátku, kdy nebyl jejich typ natolik dekorativní, patřili němečtí výstavní k vynikajícím letcům, kteří za potravou zalétali do polí a žili do značné míry nezávisle na chovateli. Až teprve v posledních asi třiceti letech převážil chov voliérový, při kterém jsou dnes ceněny zejména krotkost, patřící k charakteristickým znakům poštovních holubů, jakožto i výborná plodnost. Spolek chovatelů NVH byl v Německu založen již v roce 1908. Dnes je v něm sdruženo 39 regionálních organizací, které zastřešují 900 členů nejen domácích, ale i ze zahraničí. Na hlavních speciálních výstavách bývá k vidění mezi 2 000 a 3 000 holuby, pro jejichž posouzení bylo vyškoleno asi 50 klubových specialistů. K dispozici je kolem 40 barevných rázů NVH, mezi kterými si vybere každý milovník holubů. Chovatelské kluby jsou činné i v několika dalších zemích Evropy i v zámoří (např. v USA), vysoké oblibě se těší NVH v moderním holubářství zemí Orientu. Dlouhou dobu patřil NVH k nejdražším plemenům holubů, neboť jeho chov inspiroval bohaté německé chovatele, z nichž velká část chovala paralelně i holuby poštovní. I dnes jsou ceny některých šampionů vysoké, ale běžní NVH jsou jen nepatrně dražší než „obdobná“ plemena.

Chov v České republice

U nás se plemeni dařilo již před druhou světovou válkou, a tak není udivující, že vzorník „výstavního holuba poštovního“ původem z Německa obsahuje i naše kniha České holubářství z pera Jindřicha Voráčka a Ing. Bureše z roku 1940. Český klub byl založen v roce 1955 chovateli z Brna a okolí, kde se nacházelo centrum chovu plemene v tehdejším Československu. Do čela klubu byl zvolen př. Prudký, funkci jednatele převzal Karel Rotrekl a poradcem chovu se stal František Káňa. Mezi zakládajícími členy klubu nechyběl například vynikající posuzovatel a funkcionář R. Schafhaupt, který se v 60. letech zasloužil o vyškolení několika nadějných posuzovatelů, mezi kterými nechyběli např. Babák, Novotný, Ondráček či O. Suchomel. Rozvoji plemene napomáhala družba s chovateli z tehdejšího východního Německa, jakožto i mezinárodní výstavy na brněnském veletržním výstavišti. Klubové výstavy se konaly až do roku 1980 v Brně a okolí, zpočátku v zázemí restaurace „U Boháčků“ v Brně–Židenicích, kde bylo vystavováno až 500 holubů. Největší speciální výstava se uskutečnila v roce 1960, kdy bylo v Brně–Maloměřicích vystaveno přes 1 000 NVH. Od roku 1982 se hlavní výstavy konají v chovatelském areálu v Holicích, kde je bohaté zázemí i pro důležitou kulturní část výstavního programu. Po roce 1989 došlo k výraznému vývoji ve změně šlechtění plemene, který přinesl otevření hranic a možnost spolupráce s chovateli ze západní části Německa. Nastala éra kooperace s celoněmeckým klubem NVH, která se projevuje do určité míry i na vzájemném výstavnictví. Významnou část naší členské základny představují chovatelé NVH ze sousedního Slovenska. Klub pořádá májové setkání v Újezdu u Brna, dále v měsíci září přehlídky výletků v Čechách a na Moravě (zpravidla Nové Město na Moravě a Velvary) a hlavní speciálka bývá v prosinci v Holicích s počtem kolem 600 jedinců a početnou burzou. Klub řídí Jiří Studýnka, jednatelem je Ing. Vidner a vzdělavatelem Josef Lacina.

Plemenná charakteristika

Německý výstavní je středně velký holub elegantního těla a impozantního postoje, s hlavou charakteristicky tvarovanou do oblouku, na ni plynule navazuje dlouhý, silný zobák a nápadné ozobí. Během šlechtění ve 20. století prošlo plemeno značnými proměnami, od holuba v typu poštovního na vyšší noze a se silnějším zobákem a hlavou k současnému kompaktnímu holubovi, který je vyšší než dlouhý, s grandiózním krkem a vyšším postojem. Bohužel ujednotit šlechtitelský směr se podařilo až po sjednocení Německa, a to do značné míry na úkor původního šlechtění východoněmeckého i československého. NVH „východního typu“ byl silný, nižší a hluboký holub, měl silný zobák, plnou hlavu a hladké ozobí, na kterém se nenacházely rýhy, měl širokou hruď a velikostí se blížil průměrnému moravskému pštrosu. Měl rovněž vystupující a jen mírně vyšší, podkleslé nohy. Západní typ se vyznačoval vysokýma nohama, měl vyšší krk, užší hruď a křídla uvolněná od těla, klenbu hlavy měl dlouhou, ale kvalitu ozobí a šířku čelistí o poznání horší než typ „východní“. Kombinací obou směrů s preferencí elegantnějších, vyšších a kratších holubů došlo k ustálení moderního typu NVH. Hlava je nad očima pěkně široká a směrem ke špičce zobáku se klínovitě zužuje. Při pohledu z boku vytváří zobák s čelem plynule navazující, zaoblenou linii, která přechází do záhlaví a linie krku. Eleganci NVH dodávají intenzivně rubínově červené oči, jen bílí a někteří strakové mají oči vikvové. Obočnice musí být nenápadné, dokonale uzavřené okolním opeřením tak, aby nebyly téměř vidět, a to i když je holub vyššího věku. Středně dlouhý zobák je typický širokým nasazením a tupým zakončením, ceníme si plně dovřených a symetrických čelistí, s důrazem na stejnou sílu horního a dolního zobáku. Linie mezi čelistmi směřuje 2/3 délky rovně, v poslední třetině je mírně zahnutá. Ozobí je protažené, s bohatým sněhobílým popraškem, ukazuje formu mírně vykrojeného srdce. Mělo by zasahovat až na kraje zobáku a dopředu až do jeho zahnuté linie. Vadou je hluboké srdíčko, zatímco krátké srdíčko je v pořádku a praxe je taková, že dnes může být tvar ozobí nahoře již rovný a bez srdíčka. Důraz klademe na poměrně dlouhou a vztyčenou krční partii. Ta vychází z poměrně širokých ramen a směrem k hlavě se znatelně zužuje. Hruď je dostatečně klenutá a široká, nesmíme ovšem opomínat i její hloubku, aby nedocházelo z bočního pohledu k narušování hrudní linie křídelními štíty. Záda a navazující oblast ocasu by měly být drženy co nejvíce vodorovně. Přejeme si vyváženou a krátkou zadní partii, u které letky nedosahují konce ocasu. Aby mohla být zadní partie kratší, došlo k preferenci jedinců s vysokými krky a vysokýma nohama, neboť když se holub někde zkrátí, jinde se musí prodloužit. Většina příliš vysokých a útlých holubů ovšem vykazuje odstávající křídelní štíty, ty však smějí být jen mírně oddálené. NVH totiž působí dojmem, jako by se chystal ke vzlétnutí. Němečtí chovatelé v posledních letech začali trestat úzké hrudě, tomuto trendu se musíme přizpůsobit i u nás. Důležitým plemenným znakem jsou jen mírně podkleslé, kolmo nesené vyšší nohy. Délka holuba by se dala rozdělit přibližně na třetiny, které tvoří hlava s krkem, hruď a nohy. Mezi největší vady NVH patří příliš dlouhý tvar těla, příliš úzká či plytká hruď, nízký postoj, hranatá hlava, chybějící klínovité zúžení hlavy, nízké temeno, plošinka na hlavě, deformovaný zobák, příliš slabý, špičatý či nedovřený zobák, příliš krátké, zvrásnělé nebo hrbolaté ozobí, odsazené ozobí, propadlé dělené ozobí, hrubé obočnice, nedostatečně zapeřené okolí obočnic či chybějící zúžení krku.

Barevné a kresebné rázy

I po více než sto letech chovu NVH tvoří základ jeho barevnosti tzv. poštovní zbarvení, které je kombinací plavých rázů v černé/modré a popelavě červené/žluté barevné řadě, k níž se u některých (zejména starších nebo amerických plemen) raritně přidávají plavé rázy hnědé řady, jakožto i holubi plnobarevní, bílí a v některých modifikacích. Plemenům vycházejícím z podstaty zbarvení poštovního holuba je společné velmi náročné prošlechťování některých běžných rázů, jakými jsou zejména černí, recesivně žlutí, recesivně červení a recesivně bílí. I v případě německých výstavních je barva černých mnohem méně intenzivní než u okrasných holubů jiných skupin, kvalita černých z hlediska typu je ovšem dobrá, což se dá naplno říci též o bílých, jejichž zlepšení předcházelo občasné přikřížení barevného protějšku. Zato kvalita recesivně žlutých a červených je poměrně nízká a jsou mezi NVH popelkou, v některých případech se ani o recesivní barvu nejedná. Zato prošlechtění rázů poštovní řady je u německých výstavních na opravdu vysoké úrovni. Základem jsou modří pruhoví, bezpruzí, kapratí, tmavě kapratí a tmaví, dále červeně a žlutě plaví v týchž vzorcích, včetně tzv. dominantně červených a dominantně žlutých, jak jsou nazýváni plaví jedinci těchto barev ve stupni tmavém. Barevná škála NVH se neobejde bez stříbřitých ve výše popsaných vzorcích a bez moučných a skřivánčích, což jsou stříbřití s okrovou hrudí a krkem. Velmi atraktivní jsou strakové, kteří mohou být ve všech již uvedených rázech, jakožto i modří bělopruzí na bázi toy stencil modifikátoru a světle modří bělopruzí, vlivem účinku dominantního opálu. Šlechtěni jsou tito holubi například v hnědé barevné řadě či v rázu sírovém, do základního genofondu již dlouho patří bělouši a tygři. Některé nové barvy je možné vyšlechtit velmi snadno, ale na rozdíl například od amerických plemen homerů není u chovatelů taková snaha barevné rázy rozšiřovat za každou cenu. K barvě NVH je dobré připomenout, že dominantně červení a žlutí mají hlavu, krk a hruď stejně jako křídelní štíty červené nebo žluté, opeření dolní části těla zesvětlené, světlé letky a ocasní pera mohou být prostoupeny barevným pigmentem. Světle modří bělopruzí (dominantní opáli) mají vždy zesvětlené letky a ocasní pruh, holubice jsou tmavšího odstínu než samci, vzorek musí být bez lemování. U běloušů je vyžadován pruhový vzorek, při kterém působí nejatraktivněji. Tygři jsou tvořeni kombinací co nejplynulejšího a pokud možno rovnoměrného střídání barevného základního opeření s bílými pery, ocas a sedm koncových ručních letek jsou plně vybarveny. U straků je kresba tvořena střídáním bílých a barevných ploch s ideálním poměrem 50:50, s tolerancí do poměru 30:70. Opeření je dobře vyvinuté, hladké a pevně přiléhající, barva opeření se hodnotí ovšem až na posledním místě.

Způsob chovu a výstavnictví

NVH je středně velký holub a z hlediska uspořádání a velikosti chovatelského zařízení nevyžaduje speciální nároky. Úspěšní holubáři zpravidla preferují k odpočinku policové sedačky se zástěnou, které jsou známy u chovatelů poštovních holubů. Každý jedinec obsadí jednu sedačku v policové stěně a může na ní nerušeně odpočívat. K proběhnutí a proletu slouží dlouhé laťové či prknové sedačky, na kterých vynikne elegantní a vysoká postava NVH nejvíce. Na podlahu holubníků a voliér velmi často dávají chovatelé rošty, což je na jednu stranu i praktické, neboť odpadají starosti s nutností častého úklidu chovatelského zařízení, ale hlavní je prokázaný účinek zdravotně–kondiční podpořený tím, že holubi nepřichází do styku s trusem. Tam, kde nejsou používány rošty, se uplatní alespoň vysoká vrstva říčního písku nebo hobliny. Základem šlechtitelské metodiky je tzv. vyrovnávací párování. Jestliže má některý z rodičů nedostatek, druhý jedinec musí být v této pozici dokonalý. Důraz při procesu párování klademe spíše na vyrovnání znaků hlavy, zobáku, obočnic, krku, postavy či nohou než na barvu či kresbu. Z důvodu získání odchovu s krátkou zadní partií začínají někteří chovatelé hnízdní sezonu již v říjnu nebo listopadu. Přes chladné období roku je nejvíce energie spotřebováno na výrobu tepla a na růst ocasu a letek již tolik prostoru není. Hnízdní krbce i hnízda mohou být zcela standardní, vletový otvor do krbců je dobrý spíše úzký, který mohou zahřívající rodiče snadno kontrolovat a zabránit tak vstupu cizího holuba do krbce. Nenáročnost chovu vyvažuje nutnost chovatelské péče o mladé již v období jejich vývoje na hnízdě. Může se stát, že holouběti přerůstá spodní zobák. V tom případě mu ho masírujeme a mírným tlakem vracíme, většinou se nám podaří tento nedostatek odstranit. Chovní holubi mají velký zobák, a když krmí mladé jen z jedné strany, jejich horní zobák odtlačují na bok. Vyplatí se tedy mladé otáčet, aby byli krmeni i z druhé strany. I tvar a plnost ozobí vyžadují zvláštní kontrolu a péči chovatele již u mladých na hnízdě. Ke zdárnému chovu je zapotřebí kvalitní krmení a doplňky, z nichž je oblíbený například salát či řeřicha. Při krmení mějme na paměti, že NVH má mít světlé a nenápadné obočnice, a tak krmit jej například velkými dávkami kukuřice, která barvu obočnic může změnit do načervenalých, není vhodné. Mladé kroužkujeme svazovým kroužkem velikosti 9 mm. Asi měsíc před výstavou by měl začít chovatel s tzv. drezurou výletků. Za tímto účelem by měl chovatel mít připravenu soustavu klecí, do kterých umísťuje výstavní exempláře a zvyká je na manipulaci a posuzovatelské ukazovátko. Holubi brzy ztratí ostych a zaujímají hrdý postoj. K předvýstavní přípravě patří úprava ozobí, které vyhladíme jemným smirkem asi měsíc před výstavou. Ozobí by mělo být symetrické, protažené hodně dopředu, hladké a s pěkným popraškem. Středová rýha na ozobí je nežádoucí. Zvláštní přípravu věnujeme starším holubům, kteří většinou mají ozobí příliš hrubé. Do alchymie přípravy k výstavnictví lze zařadit také úpravu zobáku, respektive délky čelistí a jejich dovření. Ačkoliv se v posledních letech setkáváme s řadou „národních“ plemen výstavních holubů, oznámených standardizací polských, maďarských, italských či rumunských výstavních, zdaleka nedosahují tito jednodušší holubi tvarové dokonalosti a elegance německých výstavních.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře