Košoa

Košoa
Modrý bělopruhý
Modrý bronzovopruhý
Černí a stříbřití
Červený
Košoa ve voliéře
Košoa ve volném proletu
Mládě bronzově kapratého rázu
Mládě černého rázu
Mladí bronzově kapratí
Modrý bronzově kapratý (bez půlměsíce)
Modrý šupkatý
Stříbřitý sírový
Modrý bronzově kapratý
Stříbřitý bělopruhý
Stříbřitý, sírově kapratý

Zatímco holub rys vytváří nejvýraznější barevnou formu holubů tvaru z východu Evropy, košoa je obdobně nápadným vyslancem jejího západu. Vznikl ve Francii, kde byly zvláště ceněny jeho užitkové vlastnosti, shánčlivost, výborné letové schopnosti a příkladná péče o mladé.

Není žádným tajemstvím, že francouzské holubářství ve středověku získalo naprosto ojedinělé postavení v evropských zemích, neboť chov holubů k jatečným účelům tam byl velmi podporován a při správném vedení přinášel blahobyt. Postupem času vznikala ve Francii řada větších plemen užitkových holubů, u nichž nebyla důležitá barva nebo kresba, ale zejména jatečná výtěžnost holoubat, jejich snadná a frekventovaná produkce a způsob chovu provázený tzv. polařením, kde si holubi značnou část potravy obstarali v přírodě. V druhé polovině 17. století se v Normandii objevili holubi se zvláštně zbarvenými kapratými křídelními štíty. Nesli znaky vkrevnění voláčů a barevných holubů, měli značný temperament a vynikající plodnost. Oproti většině jiných užitkových holubů nabízeli chovateli potěšení z nevšedního zbarvení, které provázelo nejen zajímavé vzorkování křídel, ale též bílý hřbet a u části chovu i bílý půlměsíc na krku. Kde se tito holubi vzali, by současní genetici asi odůvodnili jednoduše.  U plemen voláčů a barevných holubů se vyskytovaly již tehdy modifikátory toy stencil a bronz, které se projevily po prokřížení s užitkovými holuby, zatímco volatost a některé další markanty byly do určité míry potlačeny. Určité vysvětlení nabízí bohatá francouzská literatura, kde se dočítáme o tzv. pařížském voláči, jehož křídelní štíty měly být zbarveny hyacintově (čili bíle), ohnivě či oříškově. Pařížského voláče představil také Angličan John Moore v knize Columbarium, která vyšla roku 1735. V části knihy o původu anglického voláče se zmínil právě o pařížském voláči, jež měl mít půlměsíc na voleti a kapratou kresbu. Košoa měl vzniknout křížením pařížského voláče s tzv. hyacintovými holuby, kteří byli šupkatí nebo „mandlově žlutě“ kapratí. S úplnou přesností popsat vyšlechtění košoa ani dnes nedokážeme. Jisté je, že vliv voláčů je patrný dodnes na jejich poněkud větším voleti. I zde je určité připodobnění s holubem rysem, který vznikl také na bázi voláčů a díky využití bělohrotých voláčů může být i s bílými letkami. Ve Francii byli využiti zřejmě voláči měsíčkoví, kteří byli v západní Evropě domovem a bílý půlměsíc se dodnes udržuje asi u poloviny košoa, ačkoliv obligátním znakem je jen u plnobarevných. Holub známý pod označením „kapratý z Caux“ byl oficiálně standardizován ve Francii v roce 1905, avšak již pod novým názvem Cauchois. Fonetický český přepis přinesl exotické pojmenování košoa. Po založení klubu se chovatelé shodli, že bude vhodné provést zušlechťovací křížení, které by uchovalo ojedinělé znaky plemene, ale přispělo by k  dosažení výraznějšího typu. Zprvu pomohlo nakřížení francouzských holubů plemen karnó a mondén, které sekundárně přispělo k rozšíření barevných rázů o pruhové a plnobarevné košoa. O propagaci chovu plemene se značnou měrou zasloužil prezident holubářského svazu ve Francii R. Fontaine, stejně jako P. Vilaine, který byl šéfem francouzského holubářského svazu po druhé sv. válce. Během válečného období chovy košoa značně utrpěly a muselo se přistoupit k jejich regeneraci, během které byla využita plemena jako říman, francouzská sottobanca, rys či štraser. Ačkoliv v Německu popsal plemeno již Schachtzabel v roce 1914, rozšířeno bylo až po válce díky entuziasmu Dr. Zielkeho ze ZOO Kolín, kde byl provozován větší volný chov košoa. Netrvalo dlouho a vznikaly speciální kluby v různých evropských zemích, např. ve Švýcarsku, Nizozemsku, Belgii, Itálii či v Německu. Postupně se chovy rozšířily nejen po většině zemí Evropy, ale i do afrických oblastí, jako jsou Jihoafrická republika, Alžírsko či Namibie. Košoa byli importováni i do Brazílie, USA či Kanady a neunikli pozornosti u chovatelů v Orientu. Do „československého“ holubářství pronikali košoa velmi tiše, neboť zpočátku byli využíváni jako chůvy u chovatelů velkých voláčů a tedy výhradně k užitkovým, nikoliv výstavním, účelům. Pozornosti našich publicistů ovšem neunikli a velmi zdařile o nich bylo referováno např. v Atlasu plemien holubov autorského dua Malík – Štefka z roku 1970. Autoři popsali, že od prsou na konec ocasu měří tito holubi 30-35 cm a ročně odchovají 7–8 párů holoubat. Popsali některé barevné rázy, např. modrý mahagónově šupinatý, modrý hyacintový či modrý šafránový, což vycházelo z tradičního označení těchto zbarvení ve Francii. Díky vědomostem genetiků, kteří později zcela přirozeně všechny barevné rázy popsali, porovnali s jinými plemeny a zařadili do všeobecné systematiky, mýtus jedinečného zbarvení košoa poněkud ztratil na významu. Přesto je právě zbarvení většiny rázů košoa vedle jejich plodnosti hned druhým největším lákadlem, pro které jsou vybíráni do chovů. V České republice již několik let tvoří poměrně oblíbené výstavní plemeno, které dosahuje špičkové úrovně jen v některých chovech.

Plemenné charakteristiky

První vzorník košoa byl vydán ve Francii roku 1908 a byl sepsán tak dobře, že dodnes se v hlavních oblastech téměř neliší. Košoa je holub většího tělesného rámce s delšími letkami a ocasem. Stojí na rozhraní mezi středními a těžkými holuby tvaru. Hmotnost samců se pohybuje mezi 700 až 800 gramy, zatímco holubice a mladí samci jsou asi o 100 gramů lehčí. Větší hmotnost není žádoucí, neboť by mohla mít negativní vliv na pověstnou nesvárlivou povahu košoa, důvěřivost, jakožto i jejich plodnost a další atributy, které jsou u těžkých plemen na nižší úrovni. Rozpětí křídel může dosahovat až 90 cm, délka rýdováků se pohybuje kolem 15 cm. Hruď je pyšně nesená a široká, dolní hruď se vyznačuje dobrou klenbou. Klenutí hrudi a zejména středně dlouhého krku poněkud zvětšuje výraznější vole, které u mnohých jedinců působí poněkud „přifouknutým“ dojmem. Náznak volatosti nesmí být ovšem příliš markantní. Tvar postavy je protáhlý, u nejdelších holubů činí celková délka měřena od zobáku po konec ocasu až 48 cm. Dříve byla hlava popisována jako malá, dnes hovoříme o hlavě střední velikosti, u které není zas tak důležitá šířka jako její protáhlý tvar s nápadně vyšším čelem.  Zobák je střední délky, v nasazení širší, u tmavých rázů černý, u stříbřitých rohový, u červených a žlutých světlý. Oči jsou oranžově červené převážně jen u tmavých rázů, zatímco světlejší mají nižší podíl prokrvení. Důraz na kvalitu barvy očí není stěžejní. Barva obočnic je poměrně květnatá, u černých jsou tmavé, u modrých nafialovělé, u stříbřitých narůžovělé. Důraz na kompaktnost a vyváženost plemene se projevuje v požadavku dobře krytého hřbetu, záda jsou široká a mírně se svažující. Křídla jsou poměrně dlouhá, letky se nekříží, ale volně spočívají na ocase. U dlouhého a přiměřeně širokého ocasu vyžadujeme dobré složení. Častou vadou jsou neuspořádaná ocasní pera nebo dokonce náznak stříškovitého uspořádání. Běháky a prsty jsou korálové barvy, neopeřené. Postoj je střední délky, poměrně široký. Při posuzování klademe z hlediska typu největší důraz na šířku, hloubku a osvalenost hrudi, celkovou délku, tvar a klenbu hlavy i krku. Nesmíme zapomínat na požadavek utaženého a dobře přilehlého opeření. Ačkoliv vzorník uvádí dlouhou zadní partii jako plemenný znak, nelze vzít tento příměr bez výhrad za šlechtitelský vzor. Příliš dlouhá zadní partie znehodnocuje košoa jako většinu ostatních plemen.

Barevnost košoa

V současné době je popsáno asi 20 barevných rázů košoa, ačkoliv ve vzorníku je jich uvedeno zatím 15. Zbarvení je modifikováno účinkem modifikátorů toy stencil, v některých případech i modifikátorem bronzovým. Všichni košoa mají bílý kostřec, což může pozorovateli snadno uniknout, neboť tuto oblast hřbetu zakrývají křídla.  Asi polovina populace má na přední části krku, přibližně v polovině volete, bílý půlměsíc, jež je označován v západní Evropě bavetta (česky náprsenka). Půlměsíc je uprostřed asi 4 cm vysoký, nesmí zasahovat na zadní část krku nebo dokonce k očím, ale poměrně rychle končí tzv. hroty. Jeho přítomnost je podmínkou pouze u plnobarevných rázů. U plavých rázů je napříč chovy poměr holubů s půlměsícem a bez něj různorodý. Třeba u stříbřitých sírově kapratých je to 1:2 ve prospěch měsíčkových, zatímco u modrých šupkatých 3:1 ve prospěch holubů bez půlměsíce. Košoa se z pohledu holubářské genetiky vyskytují ve vzorcích pruhovém a kapratém. Barvy jeho vzorků jsou ovšem vždy modifikovány dalšími faktory. Prvním z nich je toy stencil (Ts), jež je tvořen sestavou genů (Ts1, Ts2, Ts3). Komplex Ts se podílí na vybělení vzorků, přičemž na barevném rozhraní (kromě červené a žluté) jsou vzorky lemovány úzkým proužkem původní barvy příslušné barevné řady (černé, u rozředěných rázů košoa šedohnědé). Účinky faktoru mění pruhový vzorek v bělopruhý a kapratý v šupkatý. Toy stencil v ideálním případě nepůsobí na intenzitu ostatního zbarvení. U košoa jsou barevné rázy s toy stencil projevem modrý šupkatý, modrý bělopruhý, stříbřitý šupkatý a stříbřitý bělopruhý. Původně byli chováni jako šupkatí, bělopruzí vznikli až později křížením s rysy. Zajímavé je, že stříbřití toy stencil mají poměrně často nežádoucí tmavší zobák.

Modifikátorem, který košoa celosvětově proslavil, je bronz (patřící do kategorie pracovně označené bronz modenů). Bronzově jsou pozměněny vzorky pruhový či kapratý, přípustný je bronz též ve vnitřních praporech ručních letek, případné bronzové plochy v ocase jsou spíše nežádoucí a rozhodně by neměly sahat až k ocasnímu pruhu, který je vždy v původním zbarvení. U rozředěného – stříbřitého - rázu vzniká z bronzového vzorku sírový. Bronz modenů pera křídelních štítů nemění do bronzova celá, ale v zadní části ponechává asi 1–2 mm široký proužek původního vzorku. U modrých holubů je tento lem černý, u stříbřitých šedohnědý, tedy stejný jako při účinku toy stencil. Košoa vytváří kvarteto bronzových rázů. Jsou jimi modří bronzovopruzí a bronzově kapratí a  stříbřití sírovopruzí a sírově kapratí. Ohnivě se lesknoucí vzorky vytváří  na světle tónovaném zbarvení křídelních štítů vysoký kontrast.

Křížením bronzových a šupkatých košoa vznikla ustálená populace s tzv. růžovými vzorky, které dříve přirovnávali zahraniční autoři ke zbarvení květů broskvoní. Z hlediska genetického zde dochází ke společnému účinku faktorů bronz a toy stencil, jež se projevuje intermediárně a vytváří mezistupeň mezi bronzovými a šupkatými vzorky. Obdobné varianty intermediárního projevu jsou známy a ustáleny u faktorů dominantního i recesivního opálu. Vzorník košoa uznává modré růžově kapraté,  o modrých růžově pruhových se nezmiňuje.

Červeně a žlutě plaví patří k nejvzácnějším rázům. Vznikli křížením bronzových a sírových košoa s elsaskými voláči. Důležité je zachovat těmto holubům obligátní znak plemene – bílý kostřec. V poslední době jsou stále častěji propagováni tvz. růžoví košoa, jež vznikli kombinací červeného zbarvení s vybělujícími účinky některého modifikátoru. Mívají velmi často vybělené křídelní štíty (šupkaté či slitě šupkaté) a zesvětlené zbarvení.

Plnobarevní košoa se chovají zatím v barvách černé, žluté a červené, musí mít vždy půlměsíc a jejich zbarvení by mělo být čisté a lesklé. Zpravidla však nedosahuje úrovně těch plemen tvaru, jež jsou šlechtěna s důrazem na lesky a kvalitu barev.

Závěrem upozorňuji, že pro české chovatele platný vzorník uvádí nesprávně některé barevné vzorky košoa termínem šupkatý, jež vychází z tradičního a již překonaného západoevropského názvosloví. Na tuto skutečnost jsem upozornil v pojednání o košoa v roce 2003 v časopise Chovatel, v Německu se tyto informace objevily např. v knize Axela Sella Handbuch der Tauben z roku 1994. U modrých košoa  na krku žádáme zelený lesk, u holubů bez lesku není žádoucí na krku okr. V chovu používáme holuby několika odstínů barvy a většího spektra rozložení vzorků. Velmi důležitým plemenným znakem je tvar kapratosti nebo šupkatosti, který je ideálně zúžený a prodloužený do špičatého klínu, podobně jako u koburského skřivana. Aby vzorky dokonale vynikly, mají přednost jedinci světlejšího zbarvení.

Výstavnictví a způsob chovu

K soutěžnímu využití se nehodí košoa ve špatné kondici, s výraznými záběly či rzí v letkách a ocase, slitou kapratostí nebo šupkatostí či náznakem třetího pruhu. Před výstavou provedeme případné zkrácení špičky zobáku, zkontrolujeme opeření na přítomnost cizopasníků nebo znečištění a dále postupujeme dle potřeby. Krátce před umístěním do výstavní klece očistíme běháky a prsty potřeme vazelínou, aby vynikla jejich korálová barva. Košoa má klidnou povahu a nemá strach z člověka, tudíž není potřeba provádět předvýstavní drezúru. Vlastní chov je snadnější než u většiny holubů tvaru. Jsou to univerzální, otužilí a skromní holubi, kterým vyhovují různorodá prostředí, na která se snadno aklimatizují. Výborně prospívají ve voliérovém chovu, kde je ceněna jejich mírumilovnost. Podobně jako kalifornští holubi, mohou i košoa během hnízdění doslova hnízdit „vedle sebe“, aniž by se páry vzájemně napadaly. Mláďata může chovatel poměrně brzy položit na zem, kde je ochotně krmí i cizí rodiče. Při volném chovu s možností proletu se drží zpravidla u holubníku. Mají rádi vyvýšená místa s dobrým rozhledem po okolí, ale potravu a její doplňky velmi rádi sbírají na zemi. Vůči dravcům zůstávají ostražití a málokdy se stávají jejich kořistí. Budníky pro košoa jsou ideálního rozměru 80x40x45 cm. Hnízdní misky postačují sice běžných rozměrů, ale větší hnízda jsou vhodnější. Oplozenost vejcí mají výbornou, ale doslova vynikající je příkladná péče o mladé, které krmí velmi ochotně a poctivě. Jsou tak jedním z posledních holubů tvaru, kteří se hodí bez jakýchkoliv křížení či letitého výběru k roli chův pro vzácná nebo náročná plemena holubů.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (4x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

26.7.2018 21:36

Jsou u nás chovatelé Košoa???????

25.11.2015 23:47

ladislav250 napsal(a):
rgreene kolik jsi toho vypil č.12 je skutečně stříbřitý sírový jak je uvedeno v článku.

No taky teď už je to dobře, předpokládám opraveno.. Jinak někomu to může připadat divný ale nepiju.. smajlík

23.11.2015 23:38

rgreen napsal(a):
Na obrázku č.12. je stříbřitý sírový, nikoliv modrý bronzový jak je uvedeno.. Chybička se vloudila.. smajlík

rgreene kolik jsi toho vypil č.12 je skutečně stříbřitý sírový jak je uvedeno v článku.

19.11.2015 16:05

Na obrázku č.12. je stříbřitý sírový, nikoliv modrý bronzový jak je uvedeno.. Chybička se vloudila.. smajlík