Vídeňský slepičák – Nejznámější holubi 39

Na současné eleganci a impozantnosti tohoto rakouského plemene se podíleli v širším horizontu také chovatelé z Bavorska a z Čech, kam se vídeňáci rozšířili díky koňské dráze a holubářským trhům v Českých Budějovicích již v 19. století. Jedná se o vzácné sportovní plemeno, které kromě náročných plemenných znaků vykazuje velmi kontrastní a přesné zbarvení, jež je obtížně dosažitelné a od chovatele vyžaduje precizní předvýstavní přípravu.

Historie

Podle německého Schachtzabelova vzorníku z roku 1925 se tento holub choval v Horním Rakousku již kolem roku 1830. Vznikl křížením florentského slepičáka, norimberské bagdety a tureckého holuba, tedy v té době jedněch z nejmajestátnějších a největších holubů. První vyobrazení tohoto holuba pochází z konce 60. let 19. století, kde počal být prezentován zejména v dílech německých (pod názvy maďarský holub, klamák a později pod současným jménem slepičák straka – Huhnschecke) a anglických (pod označením maďar – Hungarian). Z výchozích plemen převzal červené obočnice, zbarvení očí, pštrosí kresbu, velikost těla, délku nohou, krku i zdvižený ocas, jakožto i bagdetí „orlí“ výraz hlavy a zobáku. V souvislosti s vyšlechtěním plemene je zmiňováno město Linec (Linz), které tvořilo jedno z nejstarších center jeho chovu. Brzy se rozšířili také do Vídně a začali být oblíbeni jak v Předlitavsku (nynější Rakousko), tak v Zalitavsku (Uhrách). Z Vídně a Lince přišli také do Čech a na Moravu, kde zdomácněli pod názvem linečák, bangr či klamák a později jako vídeňští slepičáci. Na našem území vznikly nové barevné rázy, třeba běloocasí či stříbrní, ale tyto později zmizely a již se neobjevily. V Rakousku se šlechtili asi nejvíce na selských dvorech mezi Welsem a Mattighofenem, výjimkou nebyly ani chovy o počtu 200 až 300 holubů. Vedle pojmenování plemene panská straka bylo v Rakousku rozšířeno i označení šprýmař. Z údolí Mattigu to není daleko do Bavorska, kam se tito holubi rozšířili a stali se velmi populárními, například v okolí Augsburgu. Dostali se však i mnohem dále, až do Bádenska-Württemberska, do Mannheimu či Ludwigshafenu, jakožto i do saských měst Lipska a Drážďan. Do dnešních dnů si drží nejvíce příznivců v Bavorsku mezi městy Burghausen, Straubing, Landshut a Norimberk. Konstantní, byť stále menší oblibě se těší i v domácím Rakousku, rozšířeni byli též do Nizozemska, Belgie, Francie a dalších evropských i mimoevropských zemí. Všude se jedná o plemeno vzácné až raritní, neboť v současné době holubáři upřednostňují méně náročné holuby, mezi mladými chovateli není rozšířen vůbec. Chovatelé vídeňáků se zpravidla scházejí v klubech chovatelů slepičáků, jak je tomu třeba v České republice, nebo mají kluby společné s jinými slepičáky (v Německu s florentýny, v Rakousku s maltézáky).

Vídeňský slepičák v české literatuře

V naší nejstarší knize o holubech, v dílku Holubářství v Čechách od Františka Špatného z roku 1862, je možno nalézt jednu z prvních zmínek o vídeňském slepičáku vůbec. Ornitolog Špatný vychází z vyprávění lékaře Kudrny z Netolic a popisuje v něm holuby nazývané „bangry, slepičáky, linečáky či špačky, kteří jsou buď jednobarevní (tento popis se hodí pro maltézské slepičáky), nebo dvoubarevní (zde zřejmě jeden z prvních písemně zachycených popisů vídeňského slepičáka), mají tělo a konce perutí bílé, hlavu a křídla stejnobarevná, barvy modré, bělopruhé a černopruhé, červené bělopruhé, žluté bělopruhé a černé.“ Bohumil Bauše v knize Drůbež z roku 1898 popsal toto plemeno jako slepičáka strakatého (Columba d. austriaca), jehož „způsob kresby jest zvláštní, jak se u žádného jiného plemene nevyskytuje. Ocas a jeho krovky a křídla jsou zbarvena, ale bez velikých letek, část hlavy až hluboko k prsoum, vyjma bílý pruh temenný, který hlavu dělí ve dvě stejné polovice. Barva zobáku jest vždy světle žlutavá, nehty jsou světle rohovité.“ Antonín Jeřábek v Chovu holubů pro užitek i sport z roku 1910 představil na fotografii pár černých vídeňských slepičáků a v textu poznamenal, že tento holub „pěstuje se nejvíce v Horních Rakousích (též v jižním Německu), ve Vídni je klub pěstitelů maltézů a slepičáků. Bezvadné kresby dosáhne se zřídka. Má velikost zakrslé slepice, od níž má název. Je-li slepičáků mnoho pohromadě, podobají se hejnu malých hus.“

 

 

Plemenné znaky

Je to silný, pyšně vypadající okrasný holub, jehož velká a prohnutá postava je formována do kolébkového tvaru. Pozorovatele zaujme vzpřímeně nesený dlouhý krk, široká hruď, krátká horizontálně držená záda, zvedající se ocas pod úhlem maximálně 35° a velice dlouhé nohy, které se spolupodílí na celkové výšce holuba, která dosahuje až 45 cm. Tato výška a krátkost společně vytváří velmi elegantní až charizmatický vzhled. Charakteristickým rysem je takřka klabonosá hlava vycházející z výrazné klenutosti a protaženého tvaru. Čelo nijak nevystupuje, nýbrž plynule přechází ve středně dlouhý, silný a mírně zahnutý zobák, který je při nasazení výrazně prokrvený (načervenalý). U výletků může být dolní zobák potemnělý, u starších holubů by měl být vždy světlý. Ozobí je dobře vyvinuté, velice široké a dlouhé, avšak nízké. U starších jedinců může být poněkud vrásčité, ale ani tehdy nesmí narušovat horní linii hlavy. Oči jsou výrazné, nízko umístěné, s oranžovou až červenou duhovkou, u hnědých nepravé perlové. Obočnice jsou tvořeny několika karmínově červenými kroužky obnažené kůže. Krk je v horní části poměrně štíhlý, avšak z ramen vystupuje široce. Hrdlo je dobře vykrojené. Důležitá je nejen velikosti, ale i hloubka a zaoblení těla i šířka zad. Křídla jsou silná, se širokými křídelními štíty. Jejich ohbí mírně odstává od těla. Ocas je relativně krátký a dobře složený. Postoj je pravidelný, poměrně široký, nohy jsou velmi dlouhé, spíše štíhlé a vzpřímené. Peří je tvrdé, husté a dobře přilehlé.

 

Barevné a kresebné rázy

Kresba opeření je u vídeňského slepičáka ojedinělá a v této podobě se u žádného jiného plemene holubů nevyskytuje. Jedná se o modifikovanou pštrosí kresbu, kterou lze nalézt v podobném rozvržení třeba u bavorských voláčů, prácheňských káníků či moravských pštrosů. Verze známá u vídeňského slepičáka nese největší podíl bílého zbarvení ze všech plemen v pštrosí kresbě. Základní barva peří je bílá, barevná je hlava a velká náprsenka (zvaná zástěra), která je od ohbí křídel oddělena jen úzkým bílým proužkem, barevné jsou i křídelní štíty a ocas včetně krovek ocasních. Koncové letky v počtu 6 až 11 jsou bílé. Šlechtitelsky nejnáročnější je 3–5 mm široká pěšinka, která probíhá od ozobí přes hlavu až do záhlaví a odsud dolů až na horní hruď, směrem dolů se plynule rozevírá, přičemž po celé délce osově rozděluje jinak barevné opeření hlavy a krku. Barevné plochy na vnitřní straně bérců jsou povoleny. Barvy žádáme syté a čisté, u plnobarevných rázů výrazné a lesklé, u plavých lesklé jen na krku. Základ tvoří černí, hnědí, recesivně žlutí a recesivně červení a plaví holubi v barvě modré, stříbřité, hnědé, hnědožluté, žluté a červené ve vzorcích pruhovém, kapratém a tmavém. Velmi vzácní jsou modří bělopruzí, u nichž je barva zesvětlená účinkem dominantního opálu. Tento slepičák se nechová v bílém rázu.

Způsob chovu

Všichni vysocí a mohutní slepičáci létají poměrně těžkopádně a nepříliš často. Nejraději chodí po zemi, což může vyhovovat modernímu holubářství, kde není žádoucí, aby holubi obtěžovali sousedy. Po vypuštění z voliéry či přímo holubníku je na slepičáky brouzdající se v trávě v kontrastní kresbě výjimečný pohled. Holubník by měl mít z uvedeného důvodu větší podlahovou plochu. Pro určitou svárlivost a temperament těchto vzdorovitých holubů se hodí individuální sedačky, kde mají i méně silní jedinci potřebný klid. Dříve, když jejich typ nebyl tolik prošlechtěn, to byli vynikající rodiče a volně létající holubi, u kterých se přenášela ostražitost až lekavost z pokolení na pokolení. Bohužel tato lekavost se dodnes udržela, a aby hnízdění proběhlo bez potíží, je dobré hnízdní krbce co nejvíce zastínit. Ideální je, když zůstane jen vstupní otvor z každé strany budníku, kde může probíhat v jednom oddělení zahřívání vejcí a ve druhém péče o vzrostlá holoubata. Hnízdní misky musí být hluboké a spíše širší než u holubů běžné velikosti. Kresba u mladých holubů vykazuje značnou variabilitu, a když je holoubě dobře kreslené, je to veliký důvod k radosti. Zpravidla tolik štěstí chovatel nemá a u velké části chovu se musí kresba před výstavami upravovat, což je standardem nejen povoleno, ale dokonce doporučeno. Upravovat kresbu může být časově velmi náročné, neboť se provádí podstřihem jednotlivých vadných per u jejich nasazení. K finální úpravě kresby se používají speciální malé nůžky a obvykle i stojan k uchycení holuba. Po provedené úpravě se holub vpustí do klece, kde se dále zjišťují nepřesnosti kresby po jeho uklidnění. Někdy je potřeba úkon opakovat vícekrát, než je chovatel s úpravou spokojen. Kontury mezi bílým a barevným opeřením musí být pravidelné a ostře ohraničené. Pro správnou barvu očí a obočnic je velmi důležité krmení, ve kterém nesmí chybět kukuřice, která dovede barvu očí i obočnic vylepšit a může klidně tvořit třetinu krmné dávky. Dále je potřeba zajistit holubům pobyt na slunci, větru, dešti, což lze zabezpečit tak, že jim necháme volný průchod z voliéry. Nechceme-li je pouštět, uděláme voliéru dostatečně prostornou a světlou. Základem pro tvorbu utaženého a hustého opeření je kvalitní krmení, ve kterém nechybí řepka, hrách a další bílkovinná krmiva. K zrninám adekvátně dodáváme i nezbytné minerální látky. Do dalšího chovu vybíráme výletky s dlouhýma nohama a krkem, s výraznou hlavou i postavou, precizně zahnutou linií hlavy bez plošinek, s krátkými, širokými a vodorovnými zády. Radost z pohledu na tohoto vysokonohého slepičáka ve velkém stupni prošlechtění chovateli vynahradí veškerou péči s jeho chovem spojenou. Bezpochyby velkolepým svátkem pro milovníky okrasných holubů bude evropská speciální výstava vídeňských slepičáků, maltézáků a florentýnů, která by se měla uskutečnit v rakouském Riedu ve dnech 3.–4. 12. 2016.