Boris Bocko – Když v Košicích hovoříme o angličanech

Boris Bocko – Když v Košicích hovoříme o angličanech
Boris Bocko s oblíbenou holubicí
V levé části je chovné oddělení pro bílé a červené angličany, v pravé oddělení pro plemeno košoa
Záložní holubník s voliérami
1.0 AV bílý
Červený holub výborných parametrů
Důležité jsou proporce, tedy správný poměr mezi délkou nohou, těla a volatostí.
Mladí bílí už mají volata, zatímco červení musí ještě dozrát.
Mladí angličtí voláči na sedačkách
Pro lepší předvádění jsou využívány zvýšené sedačky s polstrováním.
Typický úklon při imponování
Košoa hnízdí v plastových bedýnkách.
Boris Bocko jako vedoucí posuzovatel na EV v Nitře
Jurko, Momčilovič (SRB), Bocko

Viceprezident evropského klubu chovatelů anglických voláčů, Boris Bocko, je přátelům znám jako člověk, který má velké ambice a touží vyhrávat. To by nebylo nic neobvyklého. Jedinečné je, když se takový sportovně zaměřený člověk dokáže o to nejlepší nezištně rozdělit s ostatními. Celá léta je uznáván jako prostředník mezi slovenskými a zahraničními chovateli velkých i zakrslých anglických voláčů, kteří jsou jeho zásluhou, opakovanými importy i řadou odchovaného materiálu nejen na Slovensku, ale i v Česku na nynější úrovni.


Borisi, jak jsi začal s chovem holubů?

Otec byl farář a během mého dětství jsme se kvůli tomu vícekrát stěhovali. Bydleli jsme na venkově, kde jsem již jako dítě mohl chovat holuby. Rodiče proti mé zálibě nebyli, ale holubů nesmělo být příliš. Holuby nejdříve začal chovat můj bratr Alfonz, který svůj život zasvětil holubům římanům. Já jsem začal o tři roky později a vybral si plemeno, které bylo na Slovensku již v té době docela populární, velké anglické voláče. Tehdy jsem aktivně sportoval, hrával jsem závodně fotbal. Toužil jsem obdobně vynikat i v chovatelství. Mým ambicím vyhovoval právě chov anglických voláčů, neboť tam byly možnosti soutěžit na mezinárodní úrovni. Chov velkých voláčů je vždycky náročný a cesta k mým úspěchům nebyla vůbec jednoduchá.

Co stálo na začátku tvojí cesty?

Nejdříve jsem potřeboval „zmapovat terén“. S bratrem jsme objeli snad všechny chovatele anglických voláčů na Slovensku a v České republice. Narazili jsme přitom na pana Antonína Leleka z Hronova, který byl bývalým majitelem textilky. Komunisté mu sice fabriku sebrali, ale nechali ho žít v malé části jeho vily, kde měl na zahradě chov bílých velkých anglických voláčů. Když jsem tam tyto holuby uviděl, pomyslel jsem si, že jsou jak z jiného světa. Lelekův chov byl postaven na voláčích importovaných ze západního Německa, od jejich nejlepšího chovatele Bellmanna. Tento výtečný specialista býval celé roky nejúspěšnějším vystavovatelem na evropských výstavách. Syn Leleka emigroval a žil právě v Německu, odkud se mu podařilo k tátovi do Čech tyto voláče dostat. Plný nadšení jsem od pana Leleka koupil dva páry anglických bílých voláčů. Stáli tisíc korun za kus, což bylo opravdu hodně, neboť tehdy byla běžná mzda kolem 1 200 korun měsíčně. Když jsem je dovezl domů, zjistil jsem, že jsou to tři samci a jedna holubice. Ani moje další zjištění nebylo úplně radostné. Holubi totiž získávali na našich místních a národních výstavách jen mezi 90 až 92 body, čemuž jsem nerozuměl. Pak jsem to pochopil: u nás se tehdy na anglické voláče vyžadovaly trochu jiné parametry. Mně to bylo ale jedno, neboť jsem si byl kvalitou holubů jistý. Vytrval jsem a pak přišla výstava Intertau. Tyto mezinárodní akce se za bývalého režimu uskutečňovaly v různých socialistických zemích, kde měly punc skoro evropské výstavy. Bylo tam zažité, že dva posuzovatelé dělají jedno plemeno a tři posuzovatelé byli v mezinárodní komisi, která určovala šampiony. Na anglické voláče byli tehdy nominováni posuzovatel z Bulharska, z Jugoslávie a Ing. Tomáš Sousedík z Čech. Moji holubi získali titul mezinárodního šampiona. Na Slovensku se to rozkřiklo a možná i to ovlivnilo pohled na moderní exteriér anglických voláčů.

Kdy jsi vstoupil do Klubu anglických voláčů na Slovensku a v Evropě?

Do slovenského klubu jsem přišel v roce 1976. Na Slovensku v té době bylo hodně chovatelů anglických voláčů velkých i zakrslých. Vzpomínám si, že náš klub měl 103 členů, což bylo opravdu úctyhodné. Nejdříve bylo centrum chovatelů kolem Banské Bystrice a Zvolena, vedení se po roce 1989 přesunulo na východ do Košic a v okolí Košic lze dodnes nalézt také více chovatelů. Náš slovenský klub AV má v současnosti 46 členů. Po přesídlení vedení klubu do Košic jsme začali jezdit do zahraničí, do Německa, Rakouska, ale i na Balkán, kde byly chovy AV na vyšší úrovni. Navíc na jihu Evropy mají tito velcí voláči ideální podmínky pro úspěšný chov a také velmi zanícené chovatele. V krátké době jsem se seznámil se situací v chovech velkých anglických voláčů v zahraničí. Zmapoval jsem, kdo je chová, jakou má kvalitu, jakým se věnuje barevným rázům. Nezanedbatelné zkušenosti přišly také při debatách s chovateli, kdy jsem zjišťoval, v jakých podmínkách se těmto vysokonohým voláčům daří, jak je lze nejlépe odchovávat, jaké plemeno chův je vhodné. Brzy jsme vstoupili také do Evropského klubu anglických voláčů, který byl založen 17. 12. 1982 v Mammingu v Německu. Zakládajícími členy se stali Franz Zollner (SRN), Georg Gerhager (SRN), Franz Schuster (Rak.) a dr. Leonhard Kühschelm (Rak.). Klub uspořádal během své éry celkem 16 evropských speciálních výstav ve dvouletých intervalech. S výborným úspěchem se speciálka konala již dvakrát také v Nitře na výstavišti, naposledy roku 2014. Při obou evropských akcích nám pomohli chovatelé AV z Česka, konkrétně Jiří Holaň, Josef Brachtl, Jiří Navrátil a Ing. Petr Gajda. Se zakladatelem Euroklubu, Rakušanem dr. Kühschelmem stále blízce spolupracuji. Je osobností, která nám vychází vstříc od počátku našich kontaktů, a když jsme jeli do Rakouska či do Německa, domluvil nám návštěvy u chovatelů a vše šlo hladce. Na první „okružní“ cestu jsem vyjel s českým chovatelem Jiřím Holaněm a společně jsme dovezli 53 anglických voláčů všech barevných rázů, které jsme rozdali našim chovatelům. Z naší další cesty putovalo na Slovensko od Miloše Momčiloviče 32 holubů. Měl již tehdy výborné modré, stříbřité a červené. Znovu jsem jeho holuby rozdal mezi chovatele a kvalita plemene se okamžitě zvedla. Chovy se zlepšily nejen v typu, ale také ve volatosti, zejména u holubic. Původní angličani byli sice velcí, ale bývali podlomení v patních kloubech a jejich držení těla bylo vodorovnější. Dnes se těšíme pohledem na štíhlé, elegantní postavy, dobře podvázaná volatost se nachází na dlouhém krku, nohy jsou dlouhé a úzce nasazené. Tvar volete je mírně vydutý i dozadu, na hrudi je viditelná kobylka – to vše se přičiňuje o podvázaný tvar volete. V evropském klubu působím od roku 2009 ve funkci viceprezidenta a vzal jsem si na starost i sepisování klubové kroniky, která obsahuje informace ze všech zemí, jež jsou členy euroklubu. Některé funkce jsem převzal i na Slovensku, kde jsem také místopředsedou odborné komise chovatelů holubů.

Pro jaký barevný ráz ses rozhodl?

Od počátku si mi u holubů líbila bílá barva a po ničem jiném jsem netoužil. Jenže tehdy byl trend, že na národních výstavách se vybírali šampioni z holubů, kteří na výstavě získali 96 bodů, což moji holubi splňovali, ale trofeje si odváželi barevní holubi s odůvodněním, že chov bílých je jednodušší. Proto jsem si pořídil červené od Miloše Momčiloviče  a na kvalitě holubů mého výborného kamaráda, který se před pár lety odstěhoval do rodného Srbska, stavím doposud. U bílých jsem získal základ u nestora jejich chovu, př. Bellmanna z Německa. Později se vytvořila skupinka asi šesti chovatelů bílých, kteří na mezinárodních výstavách mohli promlouvat do pořadí. Najednou nás ale o třídu překonal př. Zimmermann. Tento chovatel nechtěl nikomu nic nechat a pak celý chov prodal do Arábie. Mně se podařilo přes Miloše Momčiloviče od něho přesto v roce 2012 získat na evropské speciálce v Barchfeldu samce a jeden pár od něho získal i Miloš. Z odchovu z toho páru mi pak nechal holubici. Měl jsem tak základ, na kterém se dalo stavět, a spojení vyšlo dokonale. Přemýšlel jsem, jak se dostal Zimmermann na tak vysokou kvalitu v bílých. Měl holuby na nebývale vysokých nohou, elegantní dlouhé přední partie, přitom byli vysocí a vzpřímení. Miloš zjistil, že posun v kvalitě nastal přes mezirázové křížení. Proto jsem i já začal dělat křížení do bílých, nejdříve s barvou modrou a pak s červenou. Ze spojení bílého jedince s barevným získáte v F1 velmi často téměř bílé odchovy, které mají barevný ocas a barevné opeření na hlavě. V další generaci F2 již bývá značná část odchovu čistě bílá, křížení nezlepší jen typ, ale také kvalitu opeření. Potřebné štěstí je i zde nezbytnou součástí našich snah, neboť ne vždy spojení různorodých jedinců přinese kýžený výsledek. Ale o tom je šlechtitelská práce u všech zvířat. Nyní používám na vylepšení kvality spojení bílé holubice s červeně plavým holubem. Před pár lety jsem použil služeb modrého holuba z rakouského chovu přítele Frediho Riedla. Získal jsem nejlepší bílou holubici, kterou jsem kdy odchoval. Snažím se vybírat barevné holuby s trženým okem, které může být vodítkem, že daný holub štěpí do bílé barvy. Vše jde pak snáz. Je zajímavé, že bílí holubi v odchovu po křížencích nemají žádné problémy s očima, ačkoliv jsou z rodiče tmavookého (bílý) a žlutookého (barevný) zbarvení.

Co tě u anglických voláčů nejvíce zaujalo?

Angličtí voláči se vyznačují jedním z nejhezčích svatebních tanců mezi okrasnými holuby. Při tomto „obřadu“ mají holub i holubice vlastní úlohu. Samec svoji vyvolenou začne obcházet, přitom vrká, vole má plně naplněné vzduchem. Když je holubice svolná, začne se také předvádět, nafoukne volátko, rozevírá ocas a tahá ho po zemi, začíná poskakovat a holub za stálého vrkání poskakuje za ní. Je to plemeno, které velmi dobře rozpozná svého chovatele. Tito holubi jsou velmi vnímaví, musí se k nim přistupovat klidně a pozvolna, nemají rádi prudké pohyby a ruch, pak jsou nervózní a plaší. K holubům často promlouvám, zvykají si tak na člověka a při výstavách nejsou vystresovaní. U velkých voláčů je kontakt mezi člověkem a zvířetem velmi žádoucí a častý. V přirozeném prostředí, kterým je holubník, voliéra nebo dvůr, se výborně předvádí všichni voláči. Snahou chovatele je, aby obdobné obrazy plné temperamentu a radosti ze života dokázali tito holubi předvádět i ve výstavní kleci. Správná drezura u anglických voláčů je prováděna tak, že holubi si zvyknou na omezené prostředí klece, kterou berou za své teritorium. V něm jsou páni a na každého, kdo by s nimi chtěl manipulovat, útočí. Sekají křídly nebo klovou zobákem. Jakmile jsou si jisti svým územím, začnou se perfektně předvádět, a to obě pohlaví. Holubice jsou koketnější a reagují na podnět chovatele či posuzovatele lépe, samci zase mají větší volatost a po dobře provedené drezuře reagují obdobně dobře. Na výstavy lze použít anglické voláče asi do věku šesti let. Starší jedince do chovu nepoužívám, ale daruji je jiným chovatelům, kterým mohou ještě několik sezon vypomoci. Vrcholem sportovního chovu okrasných holubů je zisk evropských titulů. Jsem pyšný, že se mi podařilo získat již vícekrát tituly Evropský mistr a Evropský šampion ze speciálních výstav evropského klubu, jež se konají ve dvouletých intervalech, a ze všeobecných evropských výstav pořádaných každé tři roky.

Anglický voláč je jistě náročný, jakou péči vyžaduje?

K jeho vysokému tělu a nohám se musí přihlédnout již při stavbě holubníku. Potřebuje podmínky vhodné k úspěšnému hnízdění, tedy velké hnízdní krbce, kde se může i odpářit nerušen ostatními páry. V holubníku by měly být umístěny lávky z prken, kde můžou tito holubi imponovat, jakož i individuální sedačky, které by měly být polstrované, aby netrpěly rousy na nohou. Na podlahu je možno dát plastový či kovový rošt – holubi jsou pak stále v čistém prostředí. Ostatní části holubníku či voliér jednou až dvakrát denně čistím, takže vytvářím podmínky, které znesnadňují množení bakterií či parazitů. Anglický voláč vyniká ve voliéře či na trávníku. Není to žádný velký letec, spíše se prochází a přitom velmi originálně imponuje, předvádí se před jiným pohlavím. Ke krmení jim předkládám vlastní směs tvořenou z kukuřice, ječmene, pšenice, hrachu, vikve, pelušky, bílého a červeného čiroku a prosa. Řepku nedávám vůbec a ječmen jen mimo chovnou sezonu. Je důležitým dietním krmivem v klidovém období roku. Když chci, aby holubi začali přepeřovat, dávám týden jen ječmen. Celý cyklus se rozjede a pak už podávám klidovou směs. Během pelichání přidávám více slunečnice kvůli peří a barvě. Do krmné dávky občas vmíchám probiotika nebo jogurt s živou kulturou, samozřejmě přidávám pravidelně i vitaminy. U těchto voláčů by mělo být opeření výborně utažené a kompletní i na voleti a bércích, takže péči o peří musíme věnovat určitou pozornost. Základem je boj proti parazitům, který obstarávám slovenským léčivem Galmektin, jež podávám do pitné vody v dávce 1 ml na 2 l vody. Kvalitu opeření může zlepšit též koupel se speciální směsí sody a síry pro holuby.

Jak probíhá odchov těchto majestátních holubů?

Holuby rozděluji po sezoně podle pohlaví. Opět k sobě je dávám až v lednu, kdy sestavuji chovné páry. V únoru získávám první vejce, jež holubům odebírám, neboť pro odchov využívám služeb chův. Odebraná vejce si poznačím, abych věděl, od jakého páru jsou a kdy byla snesena, ukládám je do chladné místnosti na vrstvu zrní, špičkou dolů a trochu zešikma. Obden vejce přetáčím na druhou stranu a jsou nachystána k podsazení až deset dnů. Jako chůvy jsem si vybral již před mnoha lety francouzské plemeno užitkového a přitom pěkně zbarveného holuba košoa, u kterého je devízou, že není agresivní vůči jiným párům. Hnízdit nechávám chůvy v plastových bedničkách, které jim vystelu slámou a senem, a vzorní krmiči se pak postarají o vše ostatní. Když snesou svá vejce, nahradím je dvěma vejci anglického voláče, která pak vysedí a mladé spolehlivě odkrmí. Mláďata ve věku 28 dní od vylíhnutí dávám do školky, kde je starší výletek naučí přijímat potravu. Když jsou v tomto ohledu samostatná, putují do oddělení pro výletky.

Málokdy získáš od ideálního páru nejlepší odchovy. Základní chovnou metodou je hlídat si hlavně linii, po které směřuješ. Vytvořil jsem si tři linie, které stále střídám, se záměrem dosáhnout lepších odchovů, než jsou rodiče. Holubice používané do chovu mohou mít šíře nasazený postoj, ale měly by se vyznačovat velkou volatostí. Postoj holuba je vyloženě úzký, v nasazení mezi 0,5 až 1 cm. Dříve byly potíže s výškou nohou, ale když jsem začal používat křížení s barevnými rázy, šla kvalita postojů bílých velmi nahoru. Preferuji jemné, elegantní a štíhlé holuby. Mám rád jedince, kteří ideálně kříží křídla. Pokud však mají křídla vysoce nesená, přináší to efekt otevřených zad. Častou vadou je široký ocas, proto preferuji jeho úzký tvar a dbám, aby ocas nebyl dělený. Délku opeření rousů preferuji střední, holé nohy ani dlouhé rousy u mých holubů neuvidíte.

Ve svém chovu provádím vzornou evidenci a mohu dokladovat každý odchov od roku 1984. Zapisuji číslo chovného páru, číslo jejich kroužků, původ, kde hnízdí, datum snesení vejcí, termín líhnutí, zda bylo oplozené jedno, či obě vejce, číslo kroužku mladých, pohlaví a jak jsem s mladými naložil. Anglický voláč je velmi ceněný holub. U zahraničních chovatelů a na výstavách se jeho cena pohybuje klidně mezi 300 až 500 eury, ale i výše. Mým cílem je podporovat chov anglických voláčů u nás, ale i mezi kamarády v České republice, a tak část holubů prodávám a část holubů daruji. Ve své knize odchovů si pak zapíši, jak jsem s mladými naložil. Třeba v roce 2012 jsem daroval 51 holubů šestnácti chovatelům. Těší mne, že holubi odchází do jiných chovů, kde mohou pomoci.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře