František Hrdlička vypráví o kráse rousných čejek i schopnosti polaření

V obci Choťánky nedaleko Poděbrad žije přední chovatel českých čejek rousných František Hrdlička. Svůj život zasvětil práci na různých odborných pozicích v zemědělství, ale také koníčkům, mezi které patří včelařství a okrasní holubi. Jeho chov je vyhlášený tím, že si stále zachovává schopnost polařit, což byl v minulosti obvyklý jev, kdy si holubi hlavní zdroj obživy obstarali sami sběrem semen plevelů, drobných živočichů a rostlin na polích. Dnes se tato schopnost udržuje v chovech poštovních holubů, zatímco okrasní holubi bývají často drženi spíše voliérově a z důvodu obav před útoky predátorů je chovatelé krmí tak vydatně, že holubi svůj život ve volnosti tráví v bezprostředním okolí holubníku.

Jak dlouho se chovem české čejky zabýváte a co vás na ní zaujalo?

Když jsem začal holubařit, vybral jsem si kingy, ale časem jsem si uvědomil, že to není to pravé ořechové. V roce 1980 jsem navštívil chovatele a holubářského publicistu Václava Turečka v Praze-Hostivaři a hned ten rok jsem od něho přivezl 25 párů výletků českých čejek rousných ve všech pěti plnobarevných rázech. Tureček choval jak české čejky hladkonohé, které mě ovšem nijak nezaujaly, tak české čejky rousné a u všech se snažil o kresbu kropenky. Oproti jiným chovatelům měl obrovskou výhodu, že na svého koníčka měl čas, neboť od svých 45 let byl v invalidním důchodu. Jako chovatel českých čejek byl bezkonkurenční a dokázal se svými čejkami udělat všechno, co chtěl, byť sdílný příliš nebyl a hodně ze svého umění si nechával pro sebe. Měl komorové holubníky a před nimi voliéry, ale občas pouštěl holuby i ven. Jeho čejky nepolařily, držely se převážně na střeše holubníku a na trávníku kolem voliér, nikam daleko nezalétaly. Návštěva jeho holubníku patřila k největším holubářským zážitkům nejen na úrovni České republiky, ale i z perspektivy mezinárodní. K Turečkovi často směřovali holubáři z jiných evropských zemí, Orientu nebo ze zámoří. Měl velkou zásluhu na zanesení chocholaté české čejky do vzorníku, byť mu to trvalo asi 15 let, než naši ortodoxní činovníci tuto krásnou varietu podpořili. Výstavy českých čejek a také bubláků dokázal v Praze zorganizovat dokonce i během druhé světové války. Byl významným předsedou a členem klubu českých čejek. Pozitivně jeho odkaz v chovu holubů vnímal i široký okruh chovatelů, zvláště když v roce 1985 vydal knihu Holubářství, ve které udělal obrovskou propagaci barevným plemenům holubů, mezi které česká čejka patří. Jeho největším úspěchem je šlechtění kropenek, tedy barevného rázu čejek, u kterého se pravidelně střídají barevná pera s bílými. Dovedl je udělat nejen na obvyklé barvě černé, červené a žluté, ale také u modrých a stříbřitých, což bylo tehdy nemyslitelné a dnes se to daří jen několika chovatelům na světě. V modrých rousných kropenkách v linii Václava Turečka pokračuje Jiří Zach z Klecan, který převzal modré po jeho smrti.

 

Jak se čejky z Prahy zabydlely ve středočeském Polabí?

Velmi rychle a bezproblémově. Bylo to možná i tím, že jsem vycházel z Turečkových zkušeností při stavbě holubníku a voliér a také při uspořádání a vybavení vnitřní části holubníku. Hnízdní budníky jsou po vzoru Turečka tvořeny dvěma samostatnými krbci, před kterými je dosedák půlkulatého tvaru. Budníky vystýlám slámou, kde si čejky vytvoří ideální hnízdo, jejich pernaté ozdoby jim během hnízdění nijak nevadí a já jsem je nikdy nezkracoval. Každá řada budníků je od vedlejší opticky oddělena deskou, aby cizí páry nenarušovaly průběh hnízdění. Pro výletky mám nachystané samostatné a řekl bych, že i velmi velké oddělení, které je vybaveno kulatými sedačkami, kde nedochází k narušení celistvosti rousů. Výletci přechází do svého oddělení náramně dobře sami, jen ty z nich, kteří nemají snahu, tam nechám na dva dny zavřené a už tam zůstávají. Starší výletci obsadí sedačky nahoře, na „mládež“ zůstávají spodní patra.

 

Jakým barvám čejek jste se věnoval?

Původně jsem dovezl černé, červené, žluté, modré a stříbřité a se všemi barvami jsem pracoval až asi do roku 2015, kdy jsem dal pryč červené a žluté. Převážná většina z mých rousných čejek byla hladkohlavá a tak je tomu stále, byť se i nějaké chocholaté stále objevují. Základní kresba je všem rázům čejek společná a bezpečně podle ní toto plemeno rozeznáte od jiných holubů. Na čele se nachází barevná kapka ve tvaru mandle užším koncem směřující ke kořenu zobáku. Kapka končí na vrcholu čela pravidelným a přesným zaoblením, je široká asi jeden centimetr. Ostatní partie hlavy, jakož i krk, hřbet, ocas a celý spodek včetně supích per jsou bílé. Bílá plocha se nachází ještě na horní části křídelních štítů, kde vykresluje takzvané srdce. Při tomto velkém podílu bílých ploch se barevně prosazují barevné křídelní štíty a rousy, které vytváří spolu s barevnou kapkou na čele tu pravou krásu české čejky rousné. Čejky můžou být bělopruhé nebo šupkaté, ale Václav Tureček je používal ke tvorbě kropenek, a tak jeho čejky byly bez vybělených vzorků v křídelních štítech. Modré i stříbřité byly ponejvíce bezpruhé. Až z nedostatku chovného materiálu jsem do chovu začlenil i pruhové nebo šupkaté čejky, ale mým cílem je vrátit chov zase brzy směrem k bezpruhým. U všech mnou chovaných rázů je důležité, aby barvy byly čisté, velmi lesklé a syté, bez zábělů v letkách či rousech. U výletků v modré barevné řadě se někdy vyskytuje trochu rzi, ale ta musí při pelichání zcela zmizet. O čejkách k tvorbě kropenek je známo, že mohou mít světlejší tón barvy, a takový byl i materiál dovezený z Hostivaře, ale časem se mi podařilo odstranit záběly v barevných plochách a dostat se na solidní úroveň jak v barvě, tak v typu.

Rousné čejky mají charakteristický postoj a postavu, můžete je blíže popsat?

Čejka musí být v tvaru těla krátká, její míry nemusí být extrémní, ale spíše přiměřené, aby byl vyvážený hlavně celkový dojem. Když vám holubi volně létají, mají pera snahu se prodlužovat. Kratší, širší a hlubší postavu získáte nejsnáze křížením s jiným plemenem a tím nejvhodnějším je český bublák. Přestože trvá asi tři generace, než docílíte zpět typické čejčí kresby, zlepšíte vkrevněním bubláků především délku a bohatost rousů, krátkost a šíři postavy. U bezpruhých čejek to jde jak po másle. Když do šlechtění použijete bubláka pruhového, máte pak v odchovu i nějaké pruhové čejky, když vezmete kapratého, jsou tam i kapraté. Měl jsem štěstí, že se dobře znám s posuzovatelem př. Erlichem, který měl vždy nevídaný cit pro výběr typických českých bubláků i čejek, a když jsem potřeboval nějakého vhodného bubláka, vždy mi dovedl správné zvíře obstarat. Česká čejka typem odpovídá představě nižšího a širšího polního holuba, má nápadně vyšší čelo, tmavé oči, načervenalé až červené obočnice, středně dlouhý, tenčí zobák, který je na konci zahnutý. Horní čelist zobáku je u tmavých rázů černá, u stříbřitých světle rohová, u červených a žlutých jsou světlé obě čelisti zobáku. Krk je pěkně zaoblený, postava nízká, v hrudi a ramenou široká, držení těla je mírně se svažující. Nohy jsou výrazně povolené v patním kloubu, pod kterým je pokrývají husté, nelámavé, trojřadé rousy, kdežto nad patním kloubem vyrůstají směrem dozadu supí pera. Hlava je buď hladká, nebo zkrášlená lasturovitou chocholkou zakončenou růžicemi.

Jak velký provozujete chov a jak české čejky prosperují ve volném chovu?

Vždy jsem držel kolem 40 párů českých čejek rousných a vždy jsem je choval s vyhlídkou možností volného proletu, neboť držet holuby zavřené ve voliéře nepovažuji za holubaření. Dokud jsou sousedi ochotní to tolerovat, jde to. Moji holubi se zdržují na holubníku, na domě, když je příhodné počasí a chce se jim letět na pole, tak zmizí. Čejky u mne vždycky polařily. Každý rok přitom sice o nějakého holoubka přijdu, ale s tím se musí počítat. Mám rád, když po ránu vyletí z holubníku a vytvoří hejno kroužící v obloucích kolem domu. Čejky létají plny radosti ze života, než se unaví. Krmení předkládám svým holubům zejména takové, jaké si vypěstuji sám. V mládí jsem vystudoval poděbradskou střední zemědělskou školu, profesí jsem byl poté agronom a nějakou dobu jsem dělal předsedu zemědělského družstva, abych pak soukromě hospodařil na 200 hektarech. Míchám si směs, kterou mají holubi velmi rádi. Sestává z pěti dílů pšenice, po jednom dílu nahého ovsa, ječmene, slunečnice, prosa, hrachu a ze dvou dílů pelušky. Až doteď jsem během zimního klidu všechny páry rozpářil a na jaře je poskládal znovu. Snažil jsem se obvykle 20 až 25 procent chovu nahradit mladými jedinci, kterých se u mne každoročně líhne mezi 200 až 250, neboť čejky jsou nebývale plodné. I když je již na hnízdech selektuji z hlediska kresby, i tak jich přes stovku zůstává dobrých. V roce 2016 se ale již ve větší míře projevilo, že holubářů je čím dál méně a vznikají potíže s odbytem holoubat. Chov se mi i proto rozrostl a také jsem si pořídil české lysky – počet jejich chovatelů významně klesá.

Jakému rázu českých lysek rousných se věnujete?

Od Ing. Josefa Novotného jsem si pořídil do začátku tři páry červených. Protože je v lyskách poměrně značná příbuznost a cizí krev není kde brát, provedl jsem křížení s českými čejkami a nechal jsem si odchovy, které by měly být příslibem do budoucna. Tato práce je ale na delší časové období. Lyska je oproti české čejce holub s převažujícím barevným opeřením, kde bílá je jen úzká lyska na čele nad ozobím a také ocas a jeho horní krovky, kdežto dolní krovky ocasní a všechno ostatní opeření včetně rousů je barevné. Červená barva, kterou jsem si vybral, má u nás velmi dobrou tradici, ta se však úbytkem chovatelů ztrácí před očima. Je to barva velmi čistá a intenzivní, ohnivě zářící, bez zamodralosti či jiných nešvarů. Na správně vybarvených červených lyskách lze rozpoznat i lesk, a sice na hrudi a krku červený, na ostatním opeření zelený. Povaha lysek a čejek je velmi podobná, stejně blízký je i jejich plemenný typ. Proto společně prospívají bez vážnějších rozmíšek. Česká čejka i česká lyska jsou moc hezcí holubi na pohled. Když jim dám koupadlo, všechny se do něho nahrnou a nemohou se tam ani vejít, jak mají rády vodu. A když dovádí v trávě, na střeše nebo létají nad dvorem, je to jedním slovem radost.

Dovětek:

Při psaní článku jsem kontaktoval jednatele klubu chovatelů českých čejek Martina Smetanu, aby mi o chovateli Františku Hrdličkovi sdělil pro čtenáře Fauny ještě další zajímavé informace. Z vyprávění člena vedení sboru posuzovatelů v ČR Martina Smetany vznikl tento doslov:

„Když skončil František Hrdlička se soukromým hospodařením, měl během chvilky prvotřídní chov rousných čejek. Zejména mezi lety 2009 až 2012 to byly bezkonkurenčně nejlepší české čejky rousné v České republice. Honosily se výbornou barvou i typem, zvláště pak v barvě modré a černé, kdy vyhrávaly pravidelně speciální výstavy. Když v roce 2011 probíhalo v Hradci Králové evropské školení posuzovatelů holubů, vybírali jsme jeho čejky jako nejtypičtější představitele našeho šlechtitelského směru a rok poté, na Evropské výstavě v Lipsku 2012, byly jeho modré bezpruhé rousné čejky pilířem pro uznávací mezinárodní řízení. Ve spolupráci s delegátem České republiky v evropském svazu chovatelů Mgr. Bc Alexandrem Veselým a několika dalšími funkcionáři se podařilo českou čejku mezinárodně uznat v roce 2013 a zanést ji na tzv. Evropský seznam okrasných plemen holubů. Holubi Františka Hrdličky kratšího a širšího typu, přiměřené délky rousů, výborné klenby hlavy a nízkého postoje při tomto procesu sehráli dominantní úlohu. Přestože rousné čejky F. Hrdličky pocházely z chovu kropenek Václava Turečka, dokázal s nimi přes české bubláky docílit mnoha zlepšení. Z jeho chovu čerpali další chovatelé českých čejek, a to nejen plnobarevných, ale také kropenek, šupkatých a bělopruhých. Černé a modré bezpruhé české čejky od př. Hrdličky byly na speciálních výstavách ve Lhotě pod Libčany na tak vysoké úrovni, že je byla radost posuzovat.“