Vladimír Kelbl dává stále vědět o existenci vzácného moravského plemene

Další fotografie (8)

Posledním z propagátorů moravského moráka na národních a evropských výstavách zůstává Vladimír Kelbl ze Žabčic. Moravský morák je plemeno středních voláčů, které se vyznačuje unikátním rozložením zbarvení ze skupiny modrých heterozygotních běloušů. Je to holub velký, s výraznou volatostí zejména u samců, jenž si zachovává výborné reprodukční vlastnosti. Dodnes je rozšířen regionálně, od Vysočiny po okolí Brna, do jiných míst republiky nebo do zahraničí pronikl opravdu sporadicky. Jak má toto vzácné moravské plemeno, kterému dala název podobnost se zbarvením krůt na Moravě zvaných morky, vypadat, nám popíše přímo Vladimír Kelbl.

Kdo vás přivedl k chovu moravských moráků?

U nás v Žabčicích žil Václav Sedláček, byl to známý posuzovatel okrasných a užitkových holubů a chovatel moráků. Pracoval u silnic, a tak měl pečlivě udržovaný vyasfaltovaný dvůr. Holuby měl volně puštěné, a když jim házel doprostřed dvora kukuřici, s radostí se slétali k místu krmení ze střech nebo z komorového holubníku, a pro mne jako začínajícího holubáře neexistoval hezčí pohled než na hejno temperamentních předvádějících se voláčů. Pan Sedláček mi počátkem roku 1961 předal nejen první chovný materiál, ale v dalších letech se se mnou dělil o neocenitelné chovatelské zkušenosti a dostal mě také do klubu chovatelů moravských moráků. Od mládí u nás doma holubařil i můj bratr Jan, který se rozhodl pro moravské pštrosy černé šupinaté, a zatímco já jsem své aktivity tříštil ještě směrem k sadařství a vinohradnictví, bratr holubaří „na plný úvazek“ a jeho chov je vyhlášený nejen u nás, ale také v zahraničí, odkud k němu jezdí zájemci o dokonale kreslené šupinaté pštrosy.

Jak před takřka půlstoletím moravský morák vypadal?

Dříve byli tito voláči natažení dozadu, vodorovnějšího držení těla a na nižší noze. Byli poměrně silní v těle a hlavně samci se vyznačovali velkou volatostí, ale postrádali celkovou eleganci. Za tehdejší situace jsme se snažili postupně typ moráka vylepšit, aby to byl holub vzpřímenější, přitom dobře volatý a měl vyšší nohy. Centrem chovu moravských moráků byla odedávna oblast Vysočiny, zejména město Velké Meziříčí a okolí, dále Velká Bíteš, Tišnov či Žďár nad Sázavou, východní kraj rozšíření zahrnoval Brněnsko. Já jsem do klubu vstoupil už před vojnou, kdy dělal předsedu Jan Hýsek, známý chovatel z nedalekých Hrušovan. Byl to nezapomenutelný funkcionář a chovatel, který pracoval na dráze a dělal přednostu stanice. Moráky měl umístěné v chatce na nádraží, holubi z ní volně létali, a byl to jistě zajímavý pohled i pro cestující. Mezi další významné chovatele té doby patřili Ing. Adolf Buršík, Eduard Jahn, Karel Zlonický, Felix Rašovský, dr. Jaroslav Chalupa nebo již vzpomínaný Václav Sedláček. Protože moravští moráci u všech chovatelů volně létali, měl jsem je i já dlouhá léta volně puštěné. Holubi se po ránu rozletěli do okolí, kde si posbírali vše potřebné k životu a stačil jim jen příkrm. Běžně létali do vzdálenosti 500 metrů kolem holubníku. Později jsem ale také přešel na chov voliérový, jedním z důvodů byla rostoucí domovní zástavba v sousedství.

Jak plodný byl tento voláč?

Dříve byli moravští moráci opravdu mistři v odchovu a celkové reprodukci. Nechal jsem je šestkrát nasedat a snad vždy dali 12 holoubat. Také voláči jiných plemen se v minulosti prosazovali bezproblémovou reprodukcí mladých a někteří z nich se zásadně podíleli na šlechtění užitkových plemen holubů. Mezi ty nejznámější patří rys a košoa. Dnešní pohled na reprodukci není již tak jednoznačný, v některých hnízdech jsou čistá vejce nebo se odchová jen jedno mládě, ale plodnost je stále nadstandardní a na výstavy či do chovu získáte slušný počet mladých. Může vás překvapit, že v odchovu moráků, kteří jsou všichni heterozygotní bělouši, se může nacházet třeba 30 pro­cent holubů modrých černopruhých zvaných siváci. Holuby v tomto zbarvení nikdo z chovatelů moráků k dalšímu šlechtění nevyužívá a já sám jsem je do plemenitby nezařadil ani v minulosti. Mohou ale posloužit ke kuchyňskému zpracování stejně jako nevhodně vybarvení heterozygotní bělouši.

Můžete nám přiblížit vaše chovné zařízení?

Je velmi jednoduché a přitom účelné. Sestává ze zděného komorového holubníku a voliéry. Dominantou holubníku je systém hnízdních krbců, které jsou uprostřed rozděleny přepážkou po celém obvodu na dvě části, před každou z nich je bidlo. V jednom z oddělení tak může probíhat péče o mladé a ve vedlejším oddělení budníku sedění na nové snůšce, aniž by docházelo k jakémukoliv rušení rodičů žadonícími mláďaty. Po obvodu holubníku jsou dále upevněny individuální sedačky, kde mohou nalézt holubi kdykoliv klid a předvádět svoji volatost. Pro nerušené hnízdění je žádoucí zachovat systém, kdy chovné páry nehnízdí na zemi. Mohly by totiž poklovat mláďata opouštějící hnízda z horních podlaží. Hnízdní misky používám převážně keramické, vyplněné senem a ořechovým listím, které má silné protiparazitární účinky. Naučil jsem se dávat napáječku a krmítko na stolky vyvýšené nad podlahu asi o padesát centimetrů. Nedo­chází tak ke kontaminaci vody a zrní nežádoucími patogeny z podlahy. V gritnících v holubníku a ve voliéře mají holubi ad libitum k dispozici různé grity a minerální směsi. Oblíbil jsem si systém, kdy ráno krmím granulemi a navečer směsí zrnin, ve které nechybí peluška, ječmen, pšenice, slunečnice, proso či kukuřice. Holubům dávám občas i zelené krmení, nejraději mají pampelišku. Čištění holubníku dělám jednou týdně a tento interval se jeví dostatečným, neboť jsem nikdy nebyl zastáncem velkých chovů a zpravidla držím jen kolem šesti chovných párů. Na začátku sezony provádím vakcinaci proti pseudomoru vakcínou Pharmavac Colum­bi a proti salmonelóze vakcínou Salgen. Morav­ský morák je z hlediska zdravotního bezproblémový. Celý rok kromě vakcinace v podstatě žádná preventivní či léčebná opatření provádět nemusím.

Jaké plemenné znaky jsou na morákovi nejcennější?

Držení těla moravského moráka je popisováno jako vzpřímenější, vykazující úhel mírně nad 45 stupňů. S tímto fenoménem souvisí přenos nasazení nohou z dřívějšího stavu, kdy byly nasazeny asi v polovině těla, ve prospěch jejich nasazení více dozadu. Mezi středními voláči doslova vyniká moravský morák silnou a delší postavou většího tělesného rámce, má širokou hruď a celkovou délku, již u voláčů měříme od špičky zobáku po konec ocasu – dosahuje až k 47 cm. Hlava je přiměřeně velká s vyšším a širším čelem, je dobře zakulacená. Oči jsou nejtypičtější oranžové až červené, někdy bývají světlejší, ale když je holub figurální, trochu se mu to „odpustí.“ Vzpomínám si, že v minulosti se u moráků objevovaly růžové obočnice, ale tento nešvar je vymýcen, standardní obočnice jsou nenápadné a šedě zbarvené. Ceníme si široce nasazeného zobáku a co nejdelšího krku, jehož délka je u voláčů s hruškovitou volatostí velmi důležitá. Líbí se mi volatější holubice a jsem rád, že se mi podařilo prošlechtit právě u holubic dobrou volatost. Holubice jsou sice celkově jemnější konstituce a od samců jsou snadno k rozpoznání, ale pokud mají ke své figuře přiměřenou volatost, působí obdobně prošlechtěným dojmem jako mohutnější samci. Vole je u tohoto plemene popisováno jako dobře vyvinuté, nahoře rozšířené, pod zobákem přitažené a na hrudi jen mírně podvázané. Křídla dobře kryjí hřbet a nekříží se. Ocas je nesený v linii hřbetu, je přiměřeně dlouhý a země se nedotýká. Důležitá je též utaženost opeření, která je nezbytným prostředkem k bezchybnému vzhledu moravského moráka. Za účelem zlepšení typu tohoto voláče jsme v minulosti v klubu vyzkoušeli některá plemena tzv. západoevropských voláčů, například francouzského, anglického či hesenského. Já sám jsem křížení nikdy nepoužíval, ale předloni jsem použil slezského voláče ve zbarvení, které se s barvou moravského moráka takřka shodovalo, a s tímto přikřížením jsem velmi spokojen, zejména holubice po něm povyskočily.

Skoro bychom opomněli pohovořit o typickém zbarvení plemene…

Moravský morák je uznán pouze v jednom rázu, jako modrý pruhový bělouš. Jeho základní modrá pruhová barva je účinkem genu grizzly zesvětlena, nejvíce v oblasti hlavy, štítů křídel, na hřbetu a spodku těla, kdežto pruhy, letky a ocasní pruh jsou tmavé. Výsledná barva moráka je světleji až tmavěji popelavě šedá s namodralým nádechem. Typickým znakem je mramorování, mezi chovateli moráků nazývané mourování, jež vzniká pravidelným světlým lemováním jednotlivých per. Při nafouklém voleti vyniká kontrast mezi tmavšími středy per a světlými lemy, který označujeme jako semencování. Pro barevnou souhru je důležitý zelený lesk, jenž je u moravských moráků viditelný na voleti. Chovatelským cílem je, aby mramorování i semencování bylo po celém opeření co nejpravidelnější a aby se potlačila světlá záda i světlý spodek těla. Letky moráků netrpí na rez, menší záběly jsou u nich tolerovány, ale větší platí za vadu. Správné zbarvení rozpoznáte již u mláďat, selekčními znaky jsou ponejvíce světlý spodek a též volata bez semencování. Takového jedince lze občas využít do chovu s více proběleným protějškem, ale je to spíše výjimečný jev.

Jak funguje chovatelský klub moravského moráka?

Klub sídlí ve Velkém Meziříčí, v jehož okolí je nejvíce chovatelů plemene. Dříve v něm bylo sdruženo kolem padesáti holubářů, ale postupně se počet snížil až na současných 12 členů, dalších několik holubářů stojí mimo klub, jeden na Slovensku, takže moravský morák je dnes držen v rukou asi dvacítky holubářů. V klubu jsem byl v minulosti poměrně aktivní, působil jsem jako jednatel a do roku 2013 jako předseda, obesílal jsem řadu výstav jak u nás, tak v zahraničí. Dříve to byly akce Intertau v Nitře, Budapešti i jinde, později jsme začali obesílat evropské výstavy, naposledy ve francouzských Metách. Vystavovat mohu hlavně díky podpoře naší základní organizace Českého svazu chovatelů v Žabčicích. V klubu chovatelů moravských moráků se dříve dělaly přehlídky výletků, pak školení a nakonec i hlavní speciální výstavy. V posledních letech se dělá hlavní speciální výstava vždy 17. listopadu, což je státní svátek, a tento termín všem vyhovuje. Díky chovatelům v Bohdalově obesílají členové klubu ještě Memoriál Karla Zlonického v rámci tamních oblíbených výstav, takže se chovatelé moráků i dnes vídají na dvou akcích ročně. Já patřím mezi zastánce vystavování holubů v klecích, kde nejlépe posuzovatel může rozlišit kvalitu jednotlivých holubů, voliéry jsem si neoblíbil. Obesílám pravidelně celostátní výstavu a stěžejní výstavy v jihomoravském kraji. Před výstavou kladu důraz, aby si holubi zvykli na klec a během posuzování byli klidní a správně ukazovali volatost. Vynaložená péče se vyplatí a výsledek stojí za to.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře